Azorské ostrovy, Portugalsko, 2017

Odlétáme na místo, které bylo již delší dobu mým cestovatelským snem. Z Azorských ostrovů bohužel zvládneme jen ostrov jediný, a sice ten hlavní – Sao Miguel. Ale zato máme v úmyslu ho procestovat důkladně 😀.

Dvojice jezer Sete Cidades

1. Let Praha - Lisabon - Sao Miguel
2. Ponta Delgada - hlavní město
3. Čajové plantáže a severní pobřeží
4. Útesy na východním pobřeží, vodopád Salto do Prego
5. Zahrady na severu ostrova a termály Furnas
6. Kaldery a jezera na východě, pláže na jihozápadě
7. Střední část ostrova, Ribeira Grande a Lagoa do Fogo
8. Ribeira Grande a park Caldeira Velha

Galerie všech fotografií

Pátek, 25. 8. 2017

Spojení je pohodlné - 3,5 hodiny do Lisabonu, tam dvě hodiny na přestup a následně 2,5 hodiny na Sao Miguel. Na letišti v hlavním městě Ponta Delgada vystupujeme před půlnocí a v příletové hale už na nás čeká zástupce autopůjčovny a předává nám předem domluvené auto. Startujeme fungl novou Kiu Rio a míříme do hotelu, kde se okamžitě poddáváme zaslouženému spánku.

Sobota, 26. 8. 2017

Hotel má velmi férové podmínky – snídaně do 10:30 a check-out ve 12:00 po nočním příletu potěšily. Po opulentní snídani vyrážíme obhlédnout hlavní město. Vybrali jsme hotel se strategickou polohou poblíž centra, takže ty největší místní hity máme coby kamenem dohodil (a zbytek došel).

Centrum města a přístav Ponta Delgada

Centrum je maličké a máme ho prochozené za chvíli. Zajímavá je i pevnost, ve které je mj. muzeum zbraní a z níž je pěkný výhled na přístav a město.

Pevnost s muzeem

Skutečnou třešničkou na dortu je ale zahrada kolem prezidentského paláce (no ano, Azory mají autonomní vládu). Je koncipována jako zahrada botanická a je v ní nepřeberné množství květin a stromů s popisky a celkově je procházka v ní velmi příjemným zážitkem. Vstupné bylo směšné dvě eura za dospělého, děti zdarma…

Zahrada a prezidentský palác Jardim do Palácio de Sant'Ana

K večeru přejíždíme na východní část ostrova, kde máme v Senhora do Rosário zamluvený domeček na tři noci. Je to super místo a majitel nám navíc i částečně naplnil ledničku! Pro Azory mám čím dál tím větší slabost 😀.

Ubytování v Senhora do Rosário s grilem

Neděle, 27. 8. 2017

Dnešek je zamračený. Ale neprší, takže co víc si přát. Vydáváme se na sever ostrova a navštěvujeme jedinou evropskou čajovou plantáž náležící k továrně na zpracování čaje Chá Gorreana.

Cestou ještě uděláme 2 krátké zastávky. Jednak kousek od našeho ubytování u malého parku Jardim da Ribeira do Guilherme. Jde o nádherně upravenou zahradu s vodním mlýnem a menším vodopádem, bohužel je zavřeno. Druhou zastávkou jsou vodopády Cascata da Ribeira da Salga, které ústí do kamenitého pobřeží.

Park Jardim da Ribeira do Guilherme a vodopády Cascata da Ribeira da Salga na pobřeží

K čajovým plantážím přijíždíme v neděli a v době, kdy mají dělníci v továrně již padla. Přesto je možné si projít provoz a vyzkoušet čaj, který tu vyrábějí. Podotýkám, že vše je zdarma! Azory prostě neustále překvapují. Tím se nenásilně dostávám k postřehům, které nám přišly zajímavé 😀.

Továrna Chá Gorreana a čajové plantáže

Za prvé tedy vstupné. Pokud už ho někde požadují, jedná se o spíše symbolické částky. Spousta atrakcí je ovšem zcela zdarma.

Za druhé, krajina. Ta tu připomíná naši vrchovinu, někde Alpy. Kopce, louky, pastviny, na kterých se pasou krávy, ovšem s tím rozdílem, že remízky jsou tu z cukrové třtiny, banánovníků či hortenzií a na pozadí ten výjev uzavírá oceán. Pro našince dost zvláštní.

Krásné hortenzie a krávy s oceánem u každé cesty

Za třetí, naprosto neskutečná odpočívadla u silnic. Jsou buď součástí značených vyhlídek, často však jen tak, samostatně u silnice. Vždy ovšem perfektně upravená, osázená květinami, se zastřihnutým trávníkem, s altánky na piknik a ve většině případů i s místem pro grilování a přivedenou vodou. Těžko představitelné např. kdekoliv podél D1 😀.

Ale zpět k továrně na čaj. Protože postup výroby čaje už známe odjinud, zdaleka nejzajímavější bylo projít se po plantáži (rovněž zdarma, samozřejmě…). Ze začátku sice potkáváme pár podobně zaměřených kolemjdoucích, za nedlouho už ale máme celou plantáž jen pro sebe. Nádhera!

Čajové plantáže jen pro nás

Jen nás trochu zarazil způsob sklízení čajových lístků. Oproti asijskému, kde sběračky trhají ty nejlepší lístky jeden po druhém a hází si je do košů na zádech, tady používají značně necitlivější (ale zase možná efektivnější) způsob. Sběrači rychle jdou dva a dva po každé straně řady čajových keřů a drží mezi sebou sekačku. Ta všechny horní lístky seřízne a rovnou chytá do pytle.

Odpoledne se dokonce vyčasilo natolik, že jsme si mohli užít výhled z Miradouro da Iria a pokochat se tak pohledem na panorama severního pobřeží. A také se projít po pláži, kterou omývají obrovské vlny.

Severovýchodní pobřeží a pláže

Pondělí, 28. 8. 2017

Dnešní zápisky začínám dalším postřehem. Tentokrát se týká počasí. Tušila jsem, že na Azorech je počasí nestálé a hned první den mě pobavil nápis na mikině v obchodě se suvenýry, doprovázený všeříkajícími obrázky, který hlásal: „Four seasons in a day‟.

Myslím, že si na něj po dobu našeho zdejšího pobytu ještě mnohokrát vzpomenu 😀. Ačkoliv dnešní předpověď sledovaná na renomovaném serveru hlásí zataženo s možnými přeháňkami, dočkáme se slunečného a dosti horkého dne. Přizpůsobíme se tedy aktuálnímu počasí a jako první bod dnešního programu nás čeká strmý sestup (a následně také samozřejmě výšlap zpět nahoru) k majáku Faro do Arnel.

Maják Faro do Arnel a malý přístav pod ním

Taky se blíže seznamujeme s městečkem Nordeste. Jeden by možná řekl, že tu chcípl pes, a přitom je to centrum východní části ostrova 😀. Nevelké centrum sestává z kostela klasicky vyvedeného v bílo-černé barvě a stejně vybarvených přilehlých domů. Vše doplňují oblouky mostu. Líbí se nám tu, je to malebný zapadákov 😀.

Městečko Nordeste

Následují tři vyhlídky, které nám představí divoké východní pobřeží s jeho útesy strmě padajícími do oceánu v celé své kráse. První je Miradouro da Vista dos Barcos s výhledem na maják na pobřeží. Druhá vyhlídka je Miradouro da Pedreira. Poslední vyhlídka Miradouro da Ponta do Sossego má malý park a piknikovou zónu (pochopitelně s grily). Součástí jsou i záchody na hraně útesu, padajícího až do moře.

Vyhlídky na útesy východního pobřeží, včetně WC s nádherným výhledem

A protože krásné počasí drží, rozhodujeme se pro trek v oblasti Faial da Terra. Vyrážíme ze stejnojmenného městečka a stoupáme do kopce podél říčky až k vodopádu Salto do Prego. Cesta připomíná tropickou džungli a taky tu panuje obdobné parno a vlhko. Po cestě nepotkáváme žádné davy, nicméně u vodopádu je docela plno, dá se tu totiž koupat. Naše plavky ovšem zůstaly v autě, takže smůla a v potu tváře pokračujeme rovnou dál.

Cesta džunglí k vodopádu Salto do Prego

Další polovina cesty je naprosto úžasná v tom, že nepotkáme živáčka! Cesta vede přes vesničku Sanguinho, která není přístupná jinak než pěšky a to do děsného krpálu, takže nás ani snad nepřekvapuje, že jedinou živou duší, na kterou tu narazíme, je kočka. Zato ovšem pěkně vykrmená a také zahrádky u domečků jsou pěkně udržované, ostatně jako všechno tady… Opět nad tím jen kroutíme hlavami.

Vesnička Sanguinho a sestup do městečka Faial da Terra

Sestup z vesnice do městečka Faial da Terra je velice prudký a kolena úpí, nicméně výhled na město dole a oceán v pozadí je přepychový, a shodli jsme se na tom, že tohle možná bude jeden z nejsilnějších zážitků, který si odtud odvezeme.

Výhled z Pico dos Bodes na jihovýchodní pobřeží a město Povoação

Úterý, 29. 8. 2017

Dnešní předpověď hlásí částečně zataženo, skutečnost je ale taková, že od rána mrholí. Takže si dovolím přidat další postřeh: předpovědi počasí se tu nedá věřit! 😀 Nevadí ale, dnes máme v plánu delší přejezd a třeba tam bude líp…

S těžkým srdcem opouštíme „náš‟ domeček a dnešní výlet zahajujeme zastávkou v zahradě Jardim da Ribeira do Guilherme. Lukáš ji objevil při pohledu z mostu, když jsme náhodně zastavili cestou na focení a protože to bylo zrovna v neděli, kdy bylo zavřeno, rozhodli jsme se ji navštívit jindy.

Zahrada Jardim da Ribeira do Guilherme

No a ta příležitost se naskytla právě dnes 😀. Zahradu procházíme za drobného deště, ale i to má své kouzlo. Je zase skvěle opečovávaná a uprostřed skrývá menší vodopád. A vstup je, samozřejmě, zdarma…

Další naší zastávkou je Ribeira de Caldeiros. Jde o větší zahradu, s větším vodopádem a také se zbytky starých vodních mlýnů. Procházka tu je balzámem pro duši. A celá ta sranda je, jak jinak, zase zadarmo!

Park a vodopád Ribeira de Caldeiros

Pokračujeme na vyhlídku Pico do Ferro, ze které je vidět jezero Lagoa da Furnas. Máme štěstí, mraky jsou až o kus dál, takže jezero vidíme v plné kráse. Sjíždíme k němu a obcházíme útvary zvané caldeiras poblíž. Jedná se o vulkanické jevy, v dírách v zemi to buď bublá a vře a nebo z nich vychází horká pára, to vše i za výrazných čichových vjemů 😀.

Jezero Lago da Furnas s caldeiras

Už dopředu jsem si načetla, že místní restaurace sem vozí hrnce s nakrájeným masem a zeleninou, které ráno strčí do země a v poledne vytahují uvařený pokrm – tzv. Cozido. Máme štěstí, že sem přijíždíme zrovna v době, kdy dochází k vytahování hrnců ze země a tak vidíme, jak celý proces probíhá v praxi. Jídlu prý dodává na originalitě právě ten sirovodíkový zápach, nás ovšem tuto pochoutku naopak vyzkoušet nepřesvědčuje 😀.

Dnešní počasí je ovšem ideální k vyzkoušení nedalekých termálních lázní. Jsou tu hned dvoje a my se intuitivně rozhodujeme pro ty skromnější a ne tak provařené - Poça da Dona Beija. Vítá nás soustava pěti vyhřátých bazénů na žlutavé říčce, ve kterých se můžeme cachtat jak dlouho chceme.

Termální lázně Poça da Dona Beija

Cena je na místní poměry opravdu nevídaná: 4 € za dospělého, 3,5 € za dítě. Nejprve zkoušíme „nejstudenější‟ z bazénů. Cedule uvádí 28 ˚C, ale zdá se mi teplejší, no jako kafe, abych byla slušná 😀. Ostatní čtyři bazény už hlásí svorně 39 ˚C a voda v nich je skutečně tak horká, že je to skoro už i na mě, známou to zimomřivku, dost 😀.

Tohle se nedá vydržet dlouho, takže po dvou hodinách pěkně prohřátí odcházíme. Bonusem je oranžový nános, který si na těle odnášíme sebou. Děti jsou nevím proč chycené nejvíc, ty i v obličeji vypadají, jako by se předávkovaly mrkví 😀.

Já mám naštěstí jen lokální skvrny, moje prsty např. vypadají jako prsty silně závislého kuřáka 😀. Jsem zvědavá, jak a kdy ten sajrajt pustí… Ale jistě ta koupel musela být neobyčejně zdraví prospěšná, s takovými příměsmi 😀.

Ubytování v západní části ostrova

Na závěr dne se stěhujeme do nového bydliště. Domeček rovněž vypadá útulně a paní majitelka tu pro nás zase nechala drobnou potravinovou pozornost. Portugalci vypadají jako moc prima národ 😀.

Středa, 30. 8. 2017

Ranní pohled z okna slibuje počasí jak malované a tudíž ideální podmínky pro výlet do oblasti Sete Cidades na západě ostrova. V této oblasti se nacházejí jezera v kalderách původních sopek a nejznámější jsou právě dvě jezera u městečka Sete Cidades.

Než k nim ale dojedeme, uděláme zastávku u jezer Empadadas. Jezera sama o sobě nejsou až tak působivá, ale vyhlídka na kopci nad nimi poskytuje prima pokoukáníčko po okolí.

Výhledy na západní části ostrova u jezer Empadadas

Pak pokračujeme na vyhlídku Miradouro da Boca do Inferno. O ní jsem si dopředu z různých zdrojů načetla, že je odtamtud nejkrásnější výhled co kdy svět viděl a podobné superlativy, takže jsem na ni byla řádně zvědavá.

Jezera Lago de Santiago a Lagoa Azul z vyhlídky Miradouro da Boca do Inferno

Bohužel Azory už nejsou zapadákovem nepolíbeným turismem, jako tomu možná bývalo kdysi, a výsledný dojem je do jisté míry ovlivněn popularitou tohoto místa, každopádně i tak fakt pěkné 😀. Je tu výhled na kalderu vyplněnou jezery, okolní hory a oceán v pozadí. Tohle se prostě nevidí každý den 😀.

Když se dostatečně vynadíváme a snad stokrát zmáčkneme spoušť, pokračujeme k vyhlídce Miradouro do Cerrado das Freiras. Z ní už je vidět právě ta nejznámější dvojice jezer Sete Cidades, na nichž je zajímavé zejména to, že jedno jezero má modrou barvu, zatímco druhé zelenou, a přitom jsou spojené jen mostem.

Dvojice jezer Sete Cidades z Miradouro do Cerrado das Freiras a Miradouro do Rei

Místní tu mají legendu o princezně, která se zamilovala do prostého pasáčka. A protože tahle láska samozřejmě nemohla být naplněna, oba při jejich posledním setkání tak plakali, až každý z nich naplnil jezero. Jelikož jeden měl oči modré a druhý zelené… dá se snadno uhodnout konec 😀.

Ještě lepší výhled na dvojici jezer se nabízí ze střechy opuštěného hotelu Monte Palace, který je volně přístupný. Je to skutečně velmi zvláštní turistická atrakce a dosud by mě nenapadlo něco takového podniknout. V sedmdesátých letech postavili u této vyhlídky hotel, ten však fungoval pouhé dva roky, než ho museli pro nezájem zavřít. Myslím, že v dnešní době, s takovým rozmachem popularity Azorských ostrovů, by majiteli musel vydělat majlant.

Opuštěný hotel Monte Palace a výhled z něj na Sete Cidades

Hotel je však volně průchozí, můžete nahlédnout do místností, kde dříve byly pokoje, stále jsou vidět kachličky v hlavní hale a nahoru se dá vystoupat točitým schodištěm se zbytky zavlhlého koberce. Připadá mi to jako docela obskurní atrakce (i když ten výhled ze střechy je skutečně luxusní) a v noci nebo možná jen za mlhy bych sem asi nešla 😀.

Protože počasí je slunečné celý den, rozhodujeme se pokračovat k moři. Volba nejdříve padá na přírodní bazény s teplou vodou v místě zvaném Ferraria. Místo je to pěkné, kolem dokola černé skály, ale když vidíme, jaký je tu nával, rozmýšlíme si to a pokračujeme raději dál.

Přírodní bazény s teplou vodou Ferraria

Zastavujeme na pláži Mosteiros. To se ukazuje být dobrou volbou, pláž je krásná, exoticky černočerná a hlavně poloprázdná, a tak si tu užíváme vln až do večera. Atlantik se ani nezdá být tak studený a bonusem jsou skály roztodivných tvarů čnící z moře kousek od břehu. Jedna je štíhlá a úzká a vypadá, jako by ji někdo hodil a ona se tam zapíchla. Další má naprosto neuvěřitelný tvar pravidelného domečku.

Pláž Mosteiros

Přestože jsou tady na západě bezesporu krásná místa, stejně se nám trochu stýská po divokém východu. Počasí tam bylo nepředvídatelnější, pobřeží rozeklanější, vesničky zapadlejší a hlavně byl východ výrazně méně navštěvovanější 😀.

Čtvrtek, 31. 8. 2017

Zbývá nám zajet do centrální části ostrova a zastavujeme ve vesnici Caldeiras da Ribeira Grande, kde jsou známky sopečného původu ostrova znát na každém kroku. Na náměstí to vře a bublá z větších i menších děr, někde uniká i zapáchající pára.

Okolí Caldeiras da Ribeira Grande

Za vesnicí míjíme zónu, kde se v dírách v zemi připravuje nám už známá specialita cozido. Dále nás podél cesty zaujmou cedule s varováním, že se nacházíme v místě s únikem CO₂ a jak se tam máme chovat, či spíš nechovat, aby to pro nás nebylo nebezpečné 😀.

Naším cílem je vodopád Salto do Cabrito a cesta částečně kopíruje roury přivádějící vodu z nádrže k hydroelektrárně pod vodopádem. Jít podél potrubí v džungli je poněkud divné, následně ale oceňujeme důvtip, s jakým roury pro pěší stezku využili.

Cesta džunglí k vodopádu Salto do Cabrito

V místech, kde potrubí prochází soutěskou vysoko nad říčním korytem, na něj přidělali chodníček ze železné sítě a nepřesvědčivé zábradlí… jak podlé vůči lidem se závratí 😀. Ceduli hlásající informaci, že se jedná o nebezpečnou stezku, jsme našli jaksi až v opačném směru 😀.

Vodopád Salto do Cabrito

Po návratu do vesnice rozdělal Lukáš na místním odpočívadle gril a poobědvali jsme klobásky. Ačkoliv klobásy nebyly úplně valné, Lukáš se tvářil spokojeně, že měl jedinečný zážitek.

Grilování v Caldeiras da Ribeira Grande

Podezírám ho, že zálusk na takové nevšední grilování měl od prvního momentu, co jsme nějaký gril na nějakém odpočívadle spatřili a od té doby vozíme vzadu v autě dřevěné uhlí 😀. Je super vidět, co všechno může chlapovi s duší kluka udělat radost 😀.

Pak pokračujeme k jezeru Lagoa do Fogo, přesněji řečeno k nespočtu vyhlídek, které na toto jezero směřují. Možná by se mohlo zdát, že jezer už musíme mít plné zuby, ale každé je jiné, resp. jinak krásné, a na toto navíc shlížíme částečně přes mraky, takže zase jiný a neokoukaný pohled 😀.

Jezero Logoa do Fogo

Následně přejíždíme na jižní pobřeží, abychom udělali zastávku u kaple Ermida de Nossa Senhora da Paz, která je tak šikovně postavena na kopci, že je z ní pěkný výhled na město Vila Franca do Campo a přilehlý ostrůvek.

Kaple Ermida do Nossa Senhora da Paz a výhled z ní

Cestou ještě míjíme vesničku Agua de Pau plnou barevných domů. Přesun je vcelku rychlý po dálnici přes centrum ostrova s hezkými výhledy na sopky. Zastaví nás až průvod krav jdoucích přes cestu z pastvy. Odměnou za zdržení nám ale bylo krásné podvečerní slunce.

Podvečerní cesta z jihu na sever ostrova

Pátek, 1. 9. 2017

Poslední den pobytu začínáme na severním pobřeží ve městě Ribeira Grande. Městem skutečně protéká velká řeka, která ústí do moře. V centru města je nádherně barevný kostel a dlouhý bílý most.

Ribeira Grande

Další zastávkou je park Caldeira Velha. Park je plný jezírek s horkou termální vodou. Místy tak horkou (až 100 ˚C), že jsou u některých výstražné cedule se zákazem koupání. Jiné, chladnější, jsou ke koupání velmi vhodné a vodopády, které do nich ústí k tomu přímo vybízejí. Celý park je také posetý stromovými kapradinami, které jsme si na ostrově zamilovali.

Park Caldeira Velha s termálními jezírky a stromovými kapradinami

Cestou na letiště se ještě zastavujeme na ananasové plantáži ve Fajã de Baixo. Jedná se o řadu skleníků, ve kterých je zde pěstují. Tímto naše dobrodružství na ostrově Sao Miguel končí.

Ananasová plantáž ve Faja de Baixo

Na letišti Jana Pavla II. vracíme vypůjčené auto a nasedáme do letadla směr Lisabon a Praha. Ostrov nám za ten týden velmi přirostl k srdci a věřím, že se na něj ještě někdy vrátíme.