Azory máme rádi. Svědčí o tom i to, že se sem vracíme již potřetí. Po předchozích cestách na ostrovy Sao Miguel, Terceira a Sao Jorge nás nyní čeká divočejší kombinace ostrovů Pico, Faial, Flores a Corvo. Tím budeme mít Azory (až na zbývající dva ostrovy nacházející se tak trochu mimo) v podstatě komplet procestované.
Tuto cestu jsme měli naplánovanou už na léto 2020. Vzhledem k tehdejšímu covidovému šílenství se ale všechno zrušilo. Tak teď jsme se konečně dočkali.
Kaldera sopky na ostrově Corvo
Shrnující video z Azorských ostrovů [2:38]
Letíme s TAPem, přes Lisabon, tak jak už máme nacvičené. Příjemným překvapením je to, že nám v Praze odbavili zavazadla rovnou až na Sao Miguel, a to včetně těch kabinových. Tudíž v Lisabonu nemusíme řešit co s nimi a můžeme vyrazit rovnou do víru velkoměsta.
Přestup tady máme v délce více než šesti hodin, takže výlet do centra se vyplatí. Je dost hic, ale i tak se vyškrábeme na vyhlídku nad městem. Cesta dolů starými uličkami už je příjemná a než se dopravíme zpátky na letiště k nočnímu přeletu na Sao Miguel, už je venku i slušná teplota. Teď, když už to nepotřebujeme 😀.
Procházka po centru Lisabonu
Následující část letu do Ponta Delgady je bezesporu nejhorším letem, který jsem dosud absolvovala. Ne že by byly masivní turbulence, ale snad půlku letadla zaplnil sportovní klub sestávající zejména z chlapců prepubertálního věku. Dva jsem schytala přímo vedle sebe na sedačce a odtud se ta zkáza táhla kam až oko dohlédlo před námi.
Hlučelo to, pobíhalo, skákalo a ječelo po celé kabině, něco jako spánek byla věc zcela nemožná. Přistání v Ponta Delgadě bylo vysvobozením. Ještě nás čekala dvacetiminutová cesta pěšky z letiště do pronajatého bytu a kolem jedné ranní místního času (posun -2 hodiny oproti ČR) jsme konečně padli do pelechu.
Strategická poloha ubytování u letiště nebyla náhodná, rovnou dnes pokračujeme v další cestě, a to přeletem na ostrov Pico. Tento let už operuje azorská společnost SATA a po hodině letu vrtuláčkem asi pro 40 osob, který nebyl ani zdaleka plně obsazený, dosedáme na Picu.
Vyzvedáváme už poněkud otlučený Renault Clio, do kterého se však překvapivě vejdeme pohodlně i s veškerou bagáží, a míříme k našemu pronajatému domečku. Ten se nachází na samém horním konci vesnice Sao Mateus, nad ním se už zvedá jen majestátní sopka Pico.
Sao Mateus, domovská vesnička na Pico
Vesnice sama o sobě je místem, kde dávají lišky dobrou noc. Pro někoho je to třeba nepředstavitelná nuda, my jsme nadšení 😀. Večer ještě podnikáme krátkou procházku po okolí, na místní hřbitov a ke kostelu, a pak už hurá do hajan, zítra nás čeká brzké vstávání.
Jak trefně pronesl Vítek, začínáme pěkně zostra. Dnes nás čeká top místní atrakce - výprava za velrybami a delfíny. Probudili jsme se do celkem hezkého rána, Pico zahalovaly mraky jen na úplném vrcholu.
Než jsme ale dojeli do městečka Lajes do Pico, odkud se naše výprava má pořádat, spustil se liják a mlha halila vše kolem. Dali jsme tomu šanci a počkali další hodinu. Nakonec ale i ten ostřílený mořský vlk, který měl naši výpravu vést, uznal, že podmínky pro plavbu nejsou zdaleka optimální a expedici zrušil. Podařilo se nám přehodit rezervaci na pozítří, protože zítra mají být podmínky velmi podobné těm dnešním, ale tady člověk nikdy neví… Tak uvidíme, jestli k nám bude počasí milosrdnější.
Jižní pobřeží ostrova Pico
Zklamaní a zbytečně nadopovaní prášky na mořskou nemoc jsme se vrátili „domů‟ aspoň se dospat. Mezitím se počasí trošku umoudřilo a tak jsme odpoledne vyrazili na obhlídku západní části ostrova. Navigace nás vedla cestou necestou ve vyšších polohách, mezi loukami a pastvinami, kde jsme nepotkali lidského živáčka a jen krávy za námi zvědavě otáčely hlavy, auto tam asi dlouho neviděly.
V jednu chvíli nás na cestě překvapil koník, stál uprostřed cesty ještě s utrženým lanem visícím mu kolem krku. Chvíli nás pozoroval a pak moudře ustoupil ke kraji a nechal nás projet. Cesta byla nekvalitní, plná výmolů, místy chyběl i asfalt, ale užili jsme si ji moc.
Cesta na západ ostrova Pico
Poté, co jsme sjeli k západnímu pobřeží, jsme navštívili zdejší ikonickou vinici s červeným altánem a zahradu plnou dračích stromů přiléhající k Muzeu vína. Údajně druhý nejstarší dračí strom na světě už není v nejlepší kondici, ale pořád je impozantní.
Dračince u muzea vína v Madaleně
Dále jsme pokračovali k vinicím v oblasti Criacao Velha a protože déšť byl každou chvíli na spadnutí, prošli jsme se aspoň krátce ke starému červenému větrnému mlýnu, který je uprostřed vinic rámovaných zídkami z černých lávových kamenů a na pozadí temně modrého oceánu velmi fotogenický.
Vinice v Criacao Velha
Večer si Lukáš spraví náladu grilovačkou na piknikovém místě, které jsme si vyhlídli již dříve během dne. Je to krásné místečko pod stromy, s upravenými cestičkami, čistými piknikovými stoly a veškerým potřebným zázemím, kde ugrilované klobásky chutnají přímo skvěle. Součástí je i fitness hřiště a výběh s jelínky, takže se zabavily i děti 😀.
Grilování v parku s jelínky u São João
Dnešní den je ve znamení obhlídky severní části ostrova. Začínáme v areálu Reserva Florestal de Recreio da Quinta das Rosas. Jedná se o překrásnou zahradu plnou různých druhů stromů a květin, některé z nich zde vidíme vůbec poprvé. Celý areál je, jak je tu zvykem, krásně upravený, součástí je i pikniková zóna s grilem a dětské hřiště.
Park Reserva Florestal de Recreio da Quinta das Rosas
Pokračujeme na pobřeží, kde se projdeme po lávovém útesu a pozorujeme děsivě vypadající velké černé kraby. Dále zamíříme k ospalým vesnicím Cachorro a Lajido, které jsou obklopeny zdejšími typickými vinicemi. V prvně jmenované se nacházejí zajímavě tvarované útesy, mezi kterými bouří oceán.
Lávové útesy a vesničky ostrova Pico
Další zastávkou je městečko Sao Roque. Na to, že to má být jedno ze zdejších center, působí také značně klidným dojmem. Zvenku si prohlédneme bývalou továrnu na zpracování velryb a projdeme se po malém přístavu.
São Roque
Cesta se dále zvedá od pobřeží a zastavujeme na pár vyhlídkách s pěknými výhledy dolů na pobřeží a nedaleký ostrov Sao Jorge. Z této pobřežní cesty by měly být pěkné výhledy i na kužel sopky Pico, jenže je celý den zataženo, takže z těchto výhledů není nic.
Pak se stáčíme do vnitrozemí a stoupáme pěknou asfaltkou až k jezeru Lagoa do Capitao, odkud za jasného dne bývají prý nejlepší pohledy na Pico. Tak bohužel, mraky stále tvoří neprostupnou clonu a tak i o tento výhled jsme ochuzeni 😥. I když místo je to samo o sobě pěkné, kolem jezera je spousta zvědavých kraviček, jejichž odrazy se zrcadlí na hladině, něco tomu prostě chybí…
Krávy u Lagoa do Capitao
Pokračujeme stejnou cestou v kopcích dál a mapa ukazuje, že nedaleko od ní se nachází nějaká jeskyně. Lukáše popadá momentální nápad a tak vyrážíme jeskyni najít. Záhy zjišťujeme, že jeskyně je součástí ohraničené pastviny pro krávy a krav je tu skutečně dost. Míjíme bílé mírumilovně vypadající stádo a nacházíme vstup do jeskyně. Vzhledem k tomu, že podobné prostory nevyhledávám, zůstávám hlídkovat venku, zatímco moji tři nejbližší se vydávají dovnitř na průzkum.
Než se stihnou vrátit, celé stádo se postupně a za hlasitého bučení přemístí ke vstupu do jeskyně a v podstatě ho obklíčí. Lukášovi s Vítkem se podařilo z obklíčení uniknout, když použili k východu z jeskyně jiný otvor, než kterým do ní vstupovali. Emička vylezla stejným, takže jsme tam proti tomu stádu zůstaly stát dvě. Všechny ty krávy, býci a telata nás zvědavě pozorovali, jako by byli zvědaví, co uděláme.
Jeskyně Furna de Frei Matias
K úniku jsme zvolily prostor, který se zdál být mezi několika po obou stranách postávajícími kusy nejširší a přidaly jsme do kroku. Jednu obrovskou rohatou krávu, tu které jsme byly zrovna nejblíž, to vyprovokovalo k tomu, že se za námi dala do běhu, v reakci na to jsme vzaly nohy na ramena i my. Naštěstí krávu to brzo přestalo bavit a my jsme mohly zvolnit, nahnáno jsme tedy ale měly.
Večer jsme na popud naší paní domácí vyrazili na festival, který se koná v naší vesničce. Bohužel, než se sešla kapela a začala hrát, bylo pro nás už pozdě a museli jsme se vrátit. Zítra si totiž zase musíme přivstat, když nás čeká ten druhý pokus s honem na nějakou tu větší rybu, nebo lépe řečeno savce.
Druhý pokus vyšel! Do nového dne nás přivítalo slunce a modrá obloha. A na místě nás přivítala posádka s tím, že dnes sice trochu fouká vítr, tudíž s člunem to bude občas házet, ale podmínky jsou jinak „quite good‟. Vidět některého z kytovců agentura samozřejmě nezaručuje, nicméně místní vody jsou na ně bohaté, Pico je jedním z TOP 10 míst na světě na pozorování velryb, takže nějaká šance tu určitě je.
Počasí lovu na velryby přeje
Sedáme do člunu pro max. 12 osob, plus dva členy posádky. „Kapitán‟ Ivan nás nešetří a zejména na zpáteční cestě přeskakuje s člunem vlny tak, že si připadáme jako na horské dráze. Filipa nám zatím předává spoustu zajímavých informací o těch druzích, které máme to štěstí vidět.
Nejdřív vidíme delfíny, konkrétně delfíny skvrnité. Jsou společenští a hraví a skáčou kolem člunu nebo proplouvají pod ním. Dokonce máme možnost vidět i matku s mládětem, nádherný zážitek. Když se rozloučíme s delfíny, směřujeme na místo, kam nás navádí hlídka z pozorovatelny na břehu.
Delfíni skvrnití (video)
Takové hlídkové věže tu mají ještě z doby, kdy tu provozovali lov velryb. Dnes už slouží jen k nasměrování člunů s turisty za velrybou, aby ji mohli pozorovat v přirozeném prostředí. A skutečně, na ohlášeném místě vidíme nejprve vystříknutý gejzír vody a následně i hřbet vorvaně a takhle ho můžeme pozorovat jak plave na hladině několik minut.
Následně sebou mrskne pod hladinu, nad hladinou ještě opíše oblouk ocasní ploutví a je pryč. Ale máme štěstí a hlídka hlásí dalšího spatřeného vorvaně. Přemístíme se člunem podle instrukcí a pozorujeme další takový kolos. Poštěstí se nám to ještě do třetice a tam jsou na místě rovnou dva. Jak jsme se předevčírem vraceli zklamaní, dnes je to naopak splněný sen.
Po návratu z oceánu ještě dostaneme drink (maracujovou limču, mňam) a debrífink od Filipy. Pak si jdeme prohlédnout muzeum věnované lovu velryb na ostrově. Zhlédneme dokument o lovcích velryb, kteří tu na Picu lovili velryby tradiční metodou za pomoci harpuny a oštěpů ještě v 80. letech minulého století, a prohlédneme si exponáty - velrybářskou loď, velrybí čelisti a další části kostry a umělecké výrobky vytvořené z velrybích kostí a zubů. Mimochodem, překvapilo mě, že suvenýry z tohoto materiálu se tu stále prodávají.
Muzeum lovu velryb v Lajes
Z Lajes do Pico pokračujeme dál na východ. Zastavujeme u dalšího červeného větrného mlýna, tentokrát u městečka Calheta de Nesquim, a pak u majáku Ponta da Ilha na samém východním cípu ostrova. Pak se stáčíme na sever a tady už to nevypadá vůbec turisticky, to se nám líbí, přestože mnoho k vidění tu toho není.
Východní pobřeží ostrova Pico
Nakonec se vracíme zase vnitrozemím, tentokrát ale delší trasou přes horské hřebeny. Zastavujeme u mnoha kráterových jezírek a potkáváme tu spoustu dalších krav. Zastavíme se znovu i u Lagoa do Capitao, ale situace není lepší než včera. Sice v nižších polohách svítí slunce, ale Pico zůstává zahalené v mracích a z toho nejlepšího slibovaného výhledu zase není nic. Ale nestěžujeme si, vždyť jsme ráno viděli velryby 😀.
Horské hřebeny
Den zakončujeme grilovačkou na našem oblíbeném místě, dnes je tu ale podstatně víc živo. Holt neděle…
Loučíme se s domečkem na Picu, objíždíme ještě pobřežní vesničky poblíž a pak už míříme na letiště vrátit auto. Aby to nebylo tak jednoduché, tak auto z nějakého důvodu při online rezervaci nešlo vrátit v přístavu. Takže ho vracíme na letišti a bereme si taxíka do přístavu v hlavním městě ostrova Pico, v Madaleně.
Odtud vyplouvá trajekt na vedlejší ostrov Faial. Cesta lodí je krátká, nejdéle trvá nalodění a vylodění 😀. Za pár minut už vystupujeme v přístavu v hlavním městě ostrova Faial, v Hortě. Tam opět bereme auto, tentokrát skoro nový Opel Corsa, a směřujeme k „našemu‟ novému domečku v Praia do Almoxarife.
Příjez na ostrov Faial
Domeček vypadá taky moc fajn, navíc má terasu s přímým výhledem na Pico, pokud tedy zrovna není v mracích, jakože právě je 😅. Zbytek odpoledne trávíme na pláži, kterou máme kousíček pěšky od domečku. Pláž je na zdejší poměry krásná (možná nám to tak připadá, protože na Picu ani žádná pláž nebyla), s jemným černým pískem, který je vyhřátý tak akorát, aby příjemně hřál a nepálil do nohou. Nějací lidé na pláži jsou, do Bibione to má ale hodně daleko 😀.
Děti jsou tak nadšené, že mají konečně píseček na hraní a stavění, že se z pláže vrátí téměř až za setmění. Dokonce vlezly i do vody, což při aktuální teplotě Atlantiku a zatažené obloze považuji málem za hrdinský čin 😀.
Pláž ve městečku Praia
Je překvapující, jak rozdílné Pico a Faial jsou, přestože jsou prakticky hned vedle sebe. Rozdíly zaznamenáváme na první pohled, je tu úplně jiná krajina, stavby a dokonce tu na pobřeží roste tráva 😀. Na Picu to byla u pobřeží jen černá pole z lávového kamene. Přesunuli jsme se jen o pár kilometrů, ale jako bychom byli v jiném světě.
Den zakončuji se sklenkou vína z Pica, odrůda Verdelho. Čekala jsem, že bude hodně jiné, když je pěstované na lávě a vůbec v o dost jiných podmínkách, ale ani moc výjimečné mi nepřijde. Špatné ale rozhodně není 😀. Usínáme za doprovodu velice zvláštních, skoro až děsivých, kvákavých zvuků zvenku. Snad nějací ptáci?
Probouzíme se do krásného dne, z terasy u domu vidíme přes průliv Pico v celé své kráse. A to včetně úplného špičatého vrcholku na vrcholu, kterému místní říkají Picinho. Emička ho bůhvíproč překřtila na Kokeše a tohle pojmenování se okamžitě vžilo 😀.
Výhled na Pico
Vyrážíme tedy k okraji kaldery Caldeira do Faial, abychom si výhledy do kaldery užili, dokud je něco vidět. Tady člověk nesmí zaváhat a musí jednat rychle, protože počasí se tu mění ještě rychleji 😀.
Caldeira do Faial je vulkanickým kráterem ve středu ostrova s průměrem 2 km a hloubkou 400 metrů. Dá se celý obejít po horní hraně, stezka má délku asi 7 km. Pěkně jsme se tedy prošli a měli jsme štěstí, zatahovat se začalo až za polovinou cesty, takže jsme si užili parádní výhledy. Když jsme přicházeli do cíle, mraky už se valily přes hranu kráteru.
Caldeira do Faial
Oběd jsme si dali formou pikniku v upraveném areálu pod vzrostlými stromy a děti se ještě vyblbly na hřišti, které bylo také součástí. Pak jsme chtěli vidět nějaké vodopády poblíž, nicméně k našemu rozčarování jsme zjistili, že po vodopádech není ani stopy. I říčka, která je měla napájet, byla úplně vyschlá. To bychom tady tedy nečekali.
Vyschlá řeka a vodopád
Zajeli jsme aspoň do vesnice Ribeirinha, kde jsme nejdříve omrkli ruiny kostela a pak i ruiny majáku. Obojí je pozůstatkem zemětřesení, které zde proběhlo v roce 1998. Je těžko představitelné, co za sílu mohlo něco takového napáchat.
Kostel a maják poničený zemětřesením
Děti ještě zakončují den na své zamilované pláži. Je těžké je odtamtud dostat pryč, takže pokaždé odcházíme až jako úplně poslední, když už je pláž dávno liduprázdná.
Dnešní ráno slibuje opět slunečný den, Pico je dokonce z naší terasy vidět téměř celé, obklopuje ho jen slabý proužek mraků. Vyrážíme tedy na okružní jízdu kolem ostrova.
Začínáme severní stranou a zastavujeme na vyhlídce nad mořem. Zrovna tam natrefujeme na dva místní borce s trénovaným zrakem, kteří sedí u svých dalekohledů a navigují člun kdesi daleko od pobřeží za vorvani. Takže máme jedinečnou možnost vidět celý proces z druhé strany. Chvíli je pozorujeme při práci, načež nám jeden z nich spontánně nabízí, jestli se taky nechceme podívat přes jeho dalekohled.
To je nabídka, která se neodmítá, takže se postupně vystřídáme na stoličce u jeho dalekohledu a on každému z nás trpělivě opakovaně vysvětluje, kde je člun a kde vorvani. Chce to trochu cviku, nejdříve nevidíme vůbec nic, ale po chvíli se skutečně na vodě vynoří člun a i ta tmavá skvrna poblíž něj nakonec nabere tvar vorvaního hřbetu tak, jak ho známe z naší velrybářské výpravy. Kdyby nám ten dobrý muž ale přesně neřekl, co a kde máme vidět, nenašli bychom vůbec nic. Smekáme před jeho dovednostmi a odnášíme si další životní zážitek.
Whale spotting
Pokračujeme úplně na západ na mys Capelinhos. Tady 13 měsíců trvající vulkanická aktivita v letech 1957 a 1958 vytvořila nový kus země o rozloze 2,4 km2. Protože jde o poměrně nedávnou minulost a lidé si všimli, že se něco děje už od samého začátku, byl celý proces velmi dobře zdokumentován.
Na místě je informační centrum, kde jsme se zdrželi několik hodin, protože je zde velmi poutavou formou podán nejen vznik této nové části země, ale obecně vznik Azorských ostrovů a seismická a vulkanická činnost všude po světě. Místo připomíná měsíční krajinu, na první pohled se liší od zbytku ostrova. Dá se vylézt i do věže majáku, který zůstal na místě, přestože částečně zasypaný, stát.
Další zajímavostí tohoto místa je to, že je nejzápadnějším místem Evropy. Ostrov Flores je sice západněji, ale nachází se už na severoamerické litosférické desce, zatímco Faial je ještě na euroasijské, tudíž je to tak a samotný západ Evropy je zde.
Maják a infocentrum na mysu Capelinhos
Po obědě na dalším z překrásně upravených piknikových areálů už pokračujeme objížděním jižní části ostrova. Zastavujeme u přírodních bazénků s mořskou vodou v místě zvaném Varadouro, jenže mezitím se zatáhlo a poněkud ochladilo, takže chuť na koupání v chladné vodě je mizivá. Pokračujeme tedy přes vyhlídku Miradouro Ponta Furada, kde jsou k vidění zajímavé skalní útvary s jeskyněmi a oblouky nad mořem, zpátky domů.
Piknikový areál, Varadouro a Miradouro Ponta Furada
Tam děti ušetřený čas opět využívají k návštěvě naší oblíbené krásné pláže. Dnes mají tuto možnost bohužel naposledy.
Dopoledne věnujeme výstupu na horu Monte da Guia, která se vypíná nad mořem za centrem Horty. Z vrcholu je pěkný výhled na město a zátoku Porto Pim s písečnou pláží, kde má písek překvapivě světlou barvu.
Na druhou stranu se otevírá výhled na zátoku ve tvaru osmičky a dále širý oceán. Máme štěstí, cestou nahoru vidíme ve vodě poměrně blízko u pobřeží skákat hejno delfínů. Škoda, že zrovna s sebou nemáme dalekohled. I tak je to ale krásná podívaná.
Monte da Guia
Dále si procházíme jachetní přístav v Hortě, který je označován za nejbarevnější přístav světa. Důvodem je zvyk připlouvajících posádek zanechat na betonovém molu v přístavu obrázek. Obrázků je tu neskutečné množství, nové nahrazují starší a některé jsou skutečně pěkně vyvedené. Nacházíme i pár českých stop.
Při návratu z přístavu potkáváme česky mluvící dvojici a paní se k mému velkému překvapení obrací rovnou na Lukáše jménem. Ukazuje se, že jde o Lukášovu kolegyni z práce, která na Faial přiletěla včera a ještě dnes pokračuje na Pico. Svět je opravdu malý! 😀
Jachetní přístav v Hortě
Pak ještě vyjedeme na poslední vyhlídku na Faialu, ze které je vidět Horta pod námi a Pico před námi. Pico je tradičně v mracích a my jsme dnes i trochu zmokli.
Následně už vracíme na letišti auto a přeletáme na ostrov Flores. Tam rovnou na letišti vyzvedáváme další přibližovadlo, tentokrát velice obouchaný Ford Fiesta, a vrháme se na cestu k našemu zdejšímu azylu.
Od letiště tak musíme přejet ostrov z východu na západ a hned je znát, že tento ostrov bude poněkud dobrodružnější. Cesty stoupají vzhůru v nezvykle příkrém sklonu a když přejíždíme centrální hřbet ostrova, jsme uprostřed mraků a není vidět dál než na pár metrů.
Ubytování ve vesničce Fajazinha
Naštěstí, jakmile sklesáme na západní straně k pobřeží, zase se nám vyčasí. Pro příští čtyři dny bude naším domovem tradiční domeček z lávového kamene ve vesničce Fajazinha. Zamilovali jsme si to tu hned, jak jsme vystoupili z auta.
Ráno je extra hnusně. Prší a i nejbližší nepříliš vysoká skála je zahalená v mracích. Ideální počasí na výlet!
A tak, nebo spíš proto, že máme na dnešek zakoupené lodní lístky, vyrážíme na ostrov Corvo. Už samotný příjezd do přístavu je zajímavý, několikrát jsme si ověřovali, že loď opravdu vyplouvá z tohoto místa, čekali jsme jaksi něco většího. A kdo by čekal klasický trajekt, byl by zklamán. Přijela pro nás lodička pro pouhých dvanáct pasažérů, všichni jsme byli v jedné kabině i s kapitánem.
Výlet na Corvo
Nepěknému počasí odpovídalo i neklidné moře a tudíž i jízda. Konečné skóre poblinkaných pasažérů činilo tři kusy. Nutno podotknout, že naše rodina to ustála bez ztráty kytičky, i když dobře nám taky nebylo. Možná že na těch homeopatických a zázvorových pilulkách na kinetózu přece jen něco bude 😀.
Po vylodění v přístavu ve Vila do Corvo se nás rovnou ujme taxikář, který nás vyveze nahoru ke kráteru. Máme rovnou předplacenou i zpáteční cestu s tím, že nám na sebe nechal číslo a až se dostatečně pokocháme, máme se mu ozvat. S tím byl posléze trochu problém, protože signál zde nebyl úplně silný, ale nakonec se zadařilo.
Ostrov Corvo je nejmenší z celého Azorského souostroví a je v podstatě tvořen jen kalderou neaktivního vulkánu, která má průměr zhruba dva kilometry a hluboká je 300 metrů. Původně jsme měli představu, že si kráter obejdeme po horním okraji, ale taxikář nás vyvedl z omylu a vysvětlil nám, že jediná možná cesta je dolů do kráteru. Ještě se podivil, že v takovém počasí máme chuť na nějaký delší pěší výlet.
Když jsme dorazili nahoru ke kaldeře, vše kolem bylo v mracích a ještě mrholilo. Ze začátku byl sestup dolů do kaldery poměrně nepříjemný, cesta byla rozbahněná a kameny kluzké, už během sestupu se ale mraky roztrhaly a kráter se před námi otevřel v celé své nádheře.
Myslím, že je to jedno z nejkrásnějších míst, které jsem dosud měla možnost vidět. A kouzlo ani nerušily žádné davy lidí, do kráteru s námi sestupovali prakticky jen ti, kteří s námi přijeli lodí. Později jsme potkali ještě pár dalších, kteří se nejspíš na ostrov dopravili letadlem (k letadlům se vrátím později), ale to už jsme byli na výstupu z kráteru.
Kaldera a život v ní
Takže jsme ten unikátní zážitek měli takřka sami pro sebe. Na dně kaldery jsme obešli kráterové jezero a pozdravili krávy, kterých tu bylo požehnaně. Je neuvěřitelné, kde všude se tu tato zvířata nalézají.
Než jsme vystoupali zpátky na horní okraj kaldery, už se zase přes něj převalovaly mraky a viditelnost byla horší. Správné načasování k odjezdu pryč.
Cestou dolů do Vila do Corvo jsme měli štěstí na pana taxikáře. Zastavil nám na několika vyhlídkách, jedna z nich byla přímo nad městem. Vila do Corvo je směšné hlavní město, čítá asi 400 stálých obyvatel a je jediným osídlením na ostrově. Jeho součástí je i letiště a k našemu štěstí zrovna při zastávce na vyhlídce nad městem, a tedy i přistávací dráhou, přistávalo malé vrtulové letadlo. Měli jsme ho jak na dlani.
Vila do Corvo - jediné město na ostrově, zato s letištěm
Do odjezdu naší lodi zbývalo ještě něco času a měli jsme možnost pozorovat ještě několik vzletů a přistání, a to z bezprostřední blízkosti. Vítek, náš nadšenec do letadel, vypadal, že má snad ten nejšťastnější den. Byli jsme se podívat i na letišti, ta jedna malá místnost připomínala spíš čekárnu vlakové zastávky.
Hned u letiště jsme si ještě prohlédli staré větrné mlýny (zajímavé nám přišlo, že tyto byly jediné, co jsme zatím na Azorech viděli, které neměly červenou vrchní část) a pak jsme se prošli těmi pár uličkami města, co tu jsou.
Specifické mlýny na Corvo
Život tu asi není jednoduchý, spousta domů ve městě byla opuštěných a vypadalo to, že už dlouho. Pro nás turisty je to ale ohromně roztomilý zapadákov 😀.
Nádherný „zapadákov‟
Dnešní den je ve znamení toho nejlepšího, co Flores nabízí. Počasí nám přeje a tak hned po snídani vyrážíme k Poco da Ribeira do Ferreiro, které máme kousek od domku. Jedná se o zelení porostlý, 200 metrů vysoký, útes, ze kterého padají do jezírka pod ním vodopády.
Poco da Ribeira do Ferreiro
Poté, co jsme viděli vyschlá koryta řek na jiných ostrovech, jsme měli strach, jestli tu z vodopádů vůbec něco bude, ale naštěstí zbytečně. Vodopády se nám ukázaly v plné kráse, neuvěřitelná podívaná. Tady příroda vyráží člověku dech. Tuto část ostrova někteří nazývají evropskou Havají a toto místo je často reklamní fotkou na Azory. Právem.
Když jsme se trochu vynadívali (protože tady má člověk pocit, že nikdy nebude mít dost), pokračovali jsme do nejzápadnější vesnice EU, Faja Grande, kde z útesu poblíž moře padají další vodopády.
Faja Grande
K úpatí jednoho z nich, Poco do Bacalhau, se dá nejen dojít, ale taky se tam dá vykoupat. Voda není, pravda, úplně teplá, ale kdo by odolal takovému zážitku.
Poco do Bacalhau
No abych pravdu řekla, do vody statečně vlezl jen Lukáš s Emičkou. My s Vítkem jim tleskáme (ze břehu nebo jen s namočenými tlapkami 😀). Poco do Bacalhau je jinak impozantní vodopád, který padá z výšky 90 metrů. Takže stojí za vidění, i když se pod ním člověk nekoupe.
Cestou dál na jih zastavujeme ve vesnici Aldeia da Cuada, kde jsou původně opuštěné domy restaurované na ubytovací komplex, nicméně zůstala zachována původní podoba domů a ráz starobylé vesnice. Zajímavým prvkem je tabulka před každým domem se jménem posledního obyvatele.
Dále navštěvujeme vyhlídku Miradouro do Portal, kterou mnozí považují za nejkrásnější na ostrově. Je odtud vidět vesnice Fajazinha (rozeznáváme z té výšky i náš domek 😀) a vodopády Poco da Ribeira do Ferreiro. Výhled je to opravdu velkolepý.
Miradouro do Portal
Ve srovnání s tím, co jsme zatím viděli na západě, je cesta po jižním pobřeží poměrně nezajímavá. Tomu, co jsme dnes zatím viděli, se opravdu těžko konkuruje. Pak se stáčíme od pobřeží do středu ostrova, říkáme si, že dnes jsou mraky výš, že by mohlo vyjít vidět třeba něco i tady.
Vesnice Mosteriro a okolní skály
Než ale dojedeme k jezerům Lagoa Rasa a Lagoa Funda, jsme vyvedeni z omylu a opět se ocitáme v bílé mlze. Na chvíli ale máme štěstí a jezera se nám jedno po druhém ukážou. Bohužel opět musíme konstatovat, že to nejlepší jsme už dnes viděli.
Ještě zastavujeme v Lajes da Flores a fotíme si zdejší maják, který je netypicky v podstatě součástí města. Jinak město není nikterak pěkné, nepomáhají mu ani rozsáhlé stavební práce v přístavu, který byl zničen v roce 2019 hurikánem Lorenzo. Nejde nám na rozum, jak mohla být zničena mola chráněná obrovskými betonovými bloky. Vypadá to, že tady se neustále něco děje a lidé tu jsou více či méně pravidelně vystavováni působení nejrůznějších živlů - vulkánů, zemětřesení, hurikánů…
Dojem z nepříliš vyvedeného Lajes vylepšuje Santa Cruz, které je hlavním městem ostrova. Z vyhlídky Miradouro do Monte das Cruzes je pěkně vidět město i přistávací dráha.
Sice tu není takový přehled zblízka jako na letišti na Corvu, ale i tak si počkáme na jedno pěkné vzlétnutí. Uvědomujeme si, že se jedná zrovna o spoj, kterým pozítří odlétáme z ostrova. Smutný příběh.
Jižní a východní pobžeží ostrova Flores
Pak ještě uděláme krátkou zastávku před bývalou továrnou na zpracování velryb (na každém ostrově je tu snad minimálně jedna, co teď slouží jako muzeum), dovnitř nás to už netáhne, ale chtěli jsme vidět aspoň poněkud morbidní dílo před budovou v podobě přeříznuté velryby.
A pak už hurá na večeři, dnes se rozšoupneme v restauraci Por-do-sol, kterou provozují majitelé našeho domečku hned vedle. Podávají se tu jednoduchá tradiční jídla, na objednaném telecím, jehněčím i dušeném vepřovém si ale moc pochutnáme.
Restaurace Por-do-sol
Korunuje to arašídová zmrzlina a maracujová pěna 😀. A s plnými bříšky se odvalíme na pobřeží pozorovat západ slunce. Tady na samém západě EU, kde už je před námi jen nedozírný oceán a tam někde daleko za ním Amerika.
Dnes směřujeme na sever ostrova. Než tam ale dojedeme, zláká nás poměrně vysoká oblačnost k tomu, abychom se zkusili v centrální části porozhlédnout, jestli by dnes nebylo něco vidět i ve vyšších polohách, které jsme tu zatím zažili jen v mlze bílé jako mléko.
Kráterová „jezera‟
A opravdu, dnes to vypadá líp (nebo aspoň v tuto chvíli), takže postupně vidíme další čtyři kráterová jezera - Negra, Comprida, Seca a Branca. Z celkových sedmi se nám jich tedy podařilo vidět šest.
Jak se blížíme k pobřeží, výhledy začínají být zajímavější, svahy jsou strmější a skály rozervanější. Jako další cíl jsme si vybrali park Reserva Florestal de Recreio Luís Paulo Camacho a opět žasneme nad tím, jak krásně upravené to tu je a co to musí dát práce.
Tento park je kromě květin, grilů a posezení navíc plný zvířat. A tentokrát to nejsou jen obligátní daňci, ale spousta různých bažantů, kachen, morčat a králíků a také na volno se po areálu pohybující pávi.
Park Reserva Florestal de Recreio Luís Paulo Camacho
Ti se nakonec ukážou být až otravnými, když nás při naší sváče obklopí a hypnotizují pohledem, co nám upadne. Někteří jsou dokonce až tak drzí, že by si ve chvilce nepozornosti klidně nabídli sousto přímo z naší ruky. Ale jinak pěkný zážitek, součástí parku je dokonce i vyhlídka do okolních skal a dětské hřiště, takže každý člen naší výpravy si tu přišel na své 😀.
Severní pobřeží ostrova Flores, Ponta Delgada
Pak už se pohybujeme po pobřeží, nejprve severovýchodním, následně severním. Cesta je plná vyhlídek na divoké pobřeží s rozeklanými skalisky, moc pěkná podívaná. Dnešní exkurzi končíme ve městečku Ponta Delgada a u nedalekého majáku Albernaz.
Poslední den na ostrově Flores trávíme objížděním míst, která se nám tu líbila nejvíc. Po rozloučení s naším domečkem zajedeme nejprve do místní maličké sýrárny ve Fajazinhe a koupíme si výborný, nepříliš vyzrálý sýr. Nejdříve dostaneme ochutnat, takže nekupujeme zajíce v pytli.
Pak už se věnujeme popojíždění po ostrově a začínáme na vyhlídce Miradouro do Portal nad Fajazinhou. Čím víc jsme měli možnost z ostrova poznat, tím víc jsme se ujistili v tom, že bydlíme v nejkrásnější části ostrova. Teď se nám to těžko opouští. Z vyhlídky je patrné, že po nočním slejváku vodopády nabraly na síle.
Fajazinha a okolí ještě jednou
Zamíříme pak k našemu nejoblíbenějšímu zdejšímu místu, kterým jsou vodopády Poco da Ribeira do Ferreiro. Cesta k nim je po tom nočním vydatném dešti horší než když jsme ji šli posledně, po kamenech a kořenech to klouže, ale i tak nám to stojí zato a možná že právě kvůli tomu je u vodopádů méně lidí, což nám samozřejmě vyhovuje. Když se vynadíváme, pokračujeme ještě znovu k vodopádu Poco do Bacalhau, tentokrát už ale bez koupele.
Nejzápadnější pobřeží
Další naší plánovanou zastávkou je poslední z kráterových jezer, které jsme tu ještě neviděli, Lagoa Lomba. Tak to bylo po pravdě trochu zklamání, ze všech jezer bylo toto nejméně zajímavé. Ale to člověk neví, dokud to nevidí a aspoň si nemusíme vyčítat, že jsme ho vynechali 😀.
Poslední výhledy na Floresi
Pak už jen pár nových vyhlídek a už je čas zase vrátit auto a absolvovat poslední přelet na Sao Miguel. Tam se nasoukáme do zjevně velmi používaného Nissana Micry a už za tmy přijíždíme k našemu poslednímu, tentokrát dřevěnému, domečku ve Furnas.
Podle nadšených reakcí při prohlídce domku to vypadá, že tento se povedl nejvíc 😀. Škoda, že si ho užijeme jen dost krátce.
Předpověď nevypadá nejlépe a pohled z okna to jen potvrzuje. Prší, prší, jen se leje. Zkoušíme tedy popojet o něco dál k pobřeží, jestli tam nebude situace lepší.
A vyšlo to. Zastavujeme u první továrny na zpracování čaje v Porto Formoso. Ta je menší, skoro až rodinná, čajových plantáží kolem poskrovnu. Uvnitř nás čeká krátké video o tom, jaký druh čaje a jakým způsobem se tu vyrábí. Je možné posedět v místní čajovně a dát si jejich čaj na zkoušku.
Továrna na čaj Port Formoso
Dále se přesouváme k druhé (víc jich tu není) továrně Chá Goreanna a rovnou míříme vzhůru na plantáže. Ty se rozkládají na daleko větším prostoru a ve členitějším terénu.
Pokud jsme se dopočítali správně, jsme tu znovu po šesti letech. Teď už jsou děti větší, takže si můžeme dovolit delší trasu kolem plantáží. Místy stezka vede do strmého kopce, ale výhledy přes plantáže na oceán v pozadí stojí zato.
Taky tu vidíme při práci sběrače čajových lístků. Sběr tu probíhá za pomoci speciální motorové sekačky, na kterou je připevněn pytel, do kterého se posekaný materiál fouká. Obsluhu zajišťují čtyři chlapi.
Čajové plantáže Chá Goreanna
Po procházce po plantážích zajdeme znovu i do provozu (děti si toho po těch letech mnoho nepamatují 😀). Je zajímavé, že v podstatě celý provoz je otevřený návštěvníkům, každý může při procházení továrnou sledovat stroje a lidi při práci.
Na závěr je opět možné okusit místní čaj, koupit si k němu nějaký zákusek nebo suvenýr domů. Vítek zkouší zmrzlinu s příchutí zeleného čaje, není špatná 😀.
Dále navštěvujeme překrásně upravený park Ribeira dos Caldeiroes. Kromě udržované flóry jsou v něm i staré vodní mlýny a dva vodopády.
Park Ribeira dos Caldeiroes
Cestou zpět do Furnas se počasí opět horší. Zastavujeme na vyhlídce Miradouro do Pico do Ferro nad jezerem Lagoa das Furnas. Sice vystihneme chvíli, kdy přímo neprší, ale mraky jsou nízko a výhled na jezero není stoprocentní.
Pak sjíždíme k jezeru a projdeme se kousek kolem něj, kolem neogotické kaple Nossa Senhora das Vitórias, která působí spíš jak z anglického venkova a zde se zdá být jaksi nepatřičná.
Jezero Lagoa das Furnas
Následně se přesouváme ještě na druhou stranu jezera, kde je nejlíp pozorovatelná vulkanická aktivita. Furnas se vlastně nachází v kaldeře spící, nicméně stále aktivní sopky, a na tomto místě má člověk možnost vidět jezírka s vroucí vodou a mnoha výduchy stoupající horkou páru.
Mezi nimi jsou udělané dřevěné chodníčky. Vzduch tu poněkud zapáchá, jak je prosycen sírou. Toto je taky místo, kde místní restauratéři ukládají do děr hrnce s masem a zeleninou a za pět šest hodin mají uvařeno 😀. Tato specialita se nazývá cozido.
My dnešní večeři řešíme grilováním na terase našeho domečku. Je to ovšem závod s deštěm, div, že se Lukášovi podařilo udržet oheň.
Poslední den si dáváme relaxační. Věnujeme ho návštěvě parku Terra Nostra ve Furnasu. Nejdříve si projdeme botanickou zahradu a pak už se namočíme až po krk do termálního jezírka.
Park Terra Nostra ve Furnasu
Tedy doslova po krk jen na chvíli, protože voda je celkem dost horká (teplota se uvádí 35 - 40 stupňů), to se nedá moc dlouho vydržet 😀. Voda také na první pohled působí nevábně, má oranžovohnědou barvu a je kalná, takže druhý schod už není vidět. No a samozřejmě je taky trochu cítit 😀. Ale když člověk vychytá, jak velkou část těla má nechat pod vodou a jak velkou na vzduchu, je to moc příjemná termální koupel 😀.
Park má na náš vkus krátkou otvírací dobu a když nás v půl páté „vyženou‟, jdeme se ještě projít po Furnasu. Nacházíme další upravené parky, vývěry horké páry a smrduté bublající vody a taky domeček obrácený na střechu 😀.
Furnas
No a večer už jen definitivní balení a také poněkud úzkostlivé sledování flight radaru, neboť venku se žení čerti. Na Faialu vzdalo letadlo po druhém pokusu přistání a muselo se vrátit zpět do místa vzletu, Pico pro jistotu zrušilo všechny dnešní odlety… Ponta Delgada zatím přijímá i vysílá, tak si držíme palce, aby to tak bylo i zítra.
Vstáváme o půl čtvrté a jsme připraveni na celodenní cestování. Naštěstí počasí se uklidnilo a z Ponta Delgady odlétáme jen s drobným zpožděním, až dostaneme povolení z Lisabonu.
Na mezipřistání v Lisabonu máme tentokrát cca 4 hodiny a tak ani neopouštíme prostory letiště, couráním po terminálu a sledováním ruchu na letištní ploše nám to uteče jako voda. Let do Prahy je taky bez problémů, to jsme asi měli víc štěstí než rozumu 😀.
Tak sbohem Azory, třeba zase někdy…
