Mrakodrapy ve čtvrti Pudong, Shanghai
Čeká nás největší dosavadní cestovatelská výzva. Čína pro nás nikdy nebyla zemí, po které bychom při výběru dovolenkové destinace na první dobrou sáhli. Naskytla se nám ale příležitost, které se nedalo odolat a věříme, že zklamaní nebudeme. Plánování přináší hodně zvědavosti, ale snad ještě víc nervozity. Od zajištění víz, kde nás proklepli skrz na skrz snad až do pátého kolene, přes zajištění „bezpečného‟ zařízení pro komunikaci s okolním světem a nainstalování všech potřebných aplikací (protože v té zemi nefunguje snad nic jak jsme zvyklí), až po zapůjčení si speciálního překladače, který nám má pomoct s jazykovou bariérou.
Navíc jsme se trefili do termínu čínských státních svátků, což znamená celonárodní přesuny a všude nehorázné davy. Komplikuje nám to logistiku a taky nám to dovolenou prodražuje. Nakonec jsme tedy teoreticky připraveni důkladněji než kdy dřív, tak uvidíme, jak to obstojí v praxi…
Cesta začíná trochu nervózně, let z Prahy má zpoždění. Ale naštěstí ne zase takové, že bychom pohodlně nestihli přestup v Mnichově. Pak už je to přímo do Pekingu nějakých 9,5 hodiny a navíc noční let, takže se nám podaří i něco naspat.
V Pekingu přistáváme na čas a začíná to pravé dobrodružství. Hned po opuštění letadla se způsobně, tak jako všichni ostatní, snažíme u samoobslužného kiosku o odebrání otisků prstů. Ne u každého z rodiny se to podaří, ale místní služba nám lámanou angličtinou sděluje, že nevadí a máme jít dál.
Další zdržení následuje při vyplňování příletových formulářů, kdy správný typ trefíme až na podruhé. Má to alespoň tu výhodu, že mezitím se výrazně zkrátí fronta na imigrační úředníky. Tam nám stejně odeberou otisky znovu, takže už nás mají a můžeme pokračovat dál 😀.
Letiště je obrovské. Svezeme se vláčkem do části letiště, kde si odebereme kufry, vyměníme pár peněz a pak se konečně v příletové hale setkáváme s naší spojkou v Pekingu, Alčou a Ondrou, kvůli kterým celá tahle cesta vlastně vznikla. Pak je ještě třeba, než opustíme letiště, koupit místní SIM kartu. Po prvotních peripetiích se daří zprovoznit i volání a přístup k internetu, to jsme hned klidnější.
Cestou z letiště Ondra poutavě vypráví o Pekingu a Číně obecně. Hltáme informace a divíme se všemu jako naprostí zelenáči. Tady v Číně je ovšem velice snadné být zelenáčem, snad úplně všechno je tu jinak.
Budova čínské televize (CCTV - „velké spodky‟ na popředí mrakodrapů) v kontrastu s uličkami hutongu u vlakového nádraží
Po rychlém check-inu v hotelu dáváme krátkou procházku uličkami hutongu, kde je hotel situován, a kolem poslední nestržené části původních pekingských hradeb. Následně zkoušíme místní metro a protože vstupenky do Zakázaného města jsou dlouho dopředu beznadějně vyprodané, přesouváme se k Chrámu nebes, respektive parku, kde se komplex chrámů nachází. Funguje nám i místní appka na placení, takže co víc si přát!
Procházka parkem je moc příjemná, architektura chrámů zajímavá, nasáváme tady atmosféru starých časů hlavního města čínské říše. Jen Emička je trochu otrávená, čelí totiž častým pokusům místních o foto s ní 😀.
Chrám nebes
Škoda jenom, že není lepší viditelnost. Areál je na kopci a pokud by byla příznivější smogová situace, byly by vidět moderní výškové budovy. Takhle je spíš tušíme, podle obrysů v mlze.
Pak se projdeme ještě novější pekingskou čtvrtí, až dorazíme do fancy restaurace (Haidilao Wisdom Restaurant Branch), kde nás čeká slibovaný hot pot. A nejen ten! Alče neuniklo, že měl Vítek před pár dny narozeniny. Takže v restauraci nás po příchodu čekal slavnostně nazdobený stůl.
Moderní čtvrť s obchody v blízkosti české ambasády
Děti dostaly (no jo, Emička se s těmi narozeninami svezla taky) různé dárečky, ovoce se svíčkou a ještě proběhla narozeninová písnička za doprovodu jakýchsi neonových mávatek ze strany personálu. Asi jsou tam na to dobře zavedení, protože podobná narozeninová show byla od nějakého stolu slyšet každou chvíli.
Samotné jídlo bylo vynikající. Do horkých polévek různých příchutí a stupňů pálivosti jsme přihazovali maso, křepelčí vajíčka, nudle, houby, ale i takové netradiční suroviny jako bambus nebo kořen lotusu. Všechno bylo naprosto skvělé. Navíc nám Alča donesla takovou pomůcku s motivem melounu (asi to tu mají jen pro malé děti 😀), která při nasazení na hůlky je drží pohromadě. Jak pozorné!
Restaurace Haidilao Wisdom
Prostředí restaurace bylo už samo o sobě originální - před vstupem do restaurace bylo něco jako čekárna v podobě kina. Dále jsme viděli robotické paže vybírající suroviny pro přípravu jídel, v restauraci vozili některá jídla jiní roboti a kolem celého prostoru byly světelné panely, na kterých se měnily obrazové výjevy. Spát jdeme unavení, ale plni pozitivních dojmů a nevšedních zážitků ze zahajovacího dne dovolené.
Poznatek 1 Xiaomi dělá taky auta!
Vstáváme dost brzy a se vstáváním je trochu potíž, časový posun je znát. Brzké vstávání se ale vyplatí a tahle dovolená bude obecně asi ve znamení časného buzení se, abychom se někam včas dostali a něco viděli, než se tam nahrnou davy.
Ráno nás čeká dvouhodinový přejezd k Velké čínské zdi, ale než se dostaneme na autobusové nádraží, je to trochu dobrodružné. Mysleli jsme si, že jsme za vodou, když jsme včera pod dozorem zkušených průvodců natrénovali jízdu metrem.
Dnes nás ovšem vypekl automat na jízdenky. Nejdříve jsme se snažili dostat jízdenky z automatu určeného asi pro vlaky. Když jsme zjistili svůj omyl a dostali se ke správnému automatu, vypadal úplně jinak než včera a nechtěl s námi ani komunikovat anglicky! Od předchozího cestujícího jsme okoukli posloupnost kroků, ale problém byl, abychom trefili správnou cílovou stanici, bez čehož se jízdenka nedá koupit.
Překladač v tomhle ohledu taky nespolupracoval a padaly z něj úplné blbosti. V zoufalství jsme zmermomocnili pána utvářejícího frontu za námi. Ten nám tam navolil správnou stanici, podle názvu z plánku metra, a tak se nám podařilo problém vyřešit. Ještě že jsme si nechali časovou rezervu, takže autobus jsme stihli, uf.
Pro návštěvu Velké čínské zdi jsme zvolili úsek Jinshanling. Jednak proto, že je dál od města a tudíž ne tak moc navštěvovaný, jednak proto, že patří prý mezi nejfotogeničtější a vhodné pro turistiku. A neprohloupili jsme. Byl to mimořádně povedený den!
Vstup na Velkou čínskou zeď v Jinshanlingu
Možná proto, že Číňanům začínají příští týden svátky a to volno si prý musejí napracovat o víkendu, možná proto, že nebyla v provozu lanovka, kterou se dá vyvézt na zeď nebo následně sjet dolů, každopádně tam bylo minimum lidí! Toho by se člověk v takové zemi a ještě na takovém místě opravdu nenadál.
Ale bylo to tak, podivovali jsme se tomu celou cestu, kterou jsme po zdi ušli. Ze začátku bylo pár lidí a spíš čínští důchodci, ke konci už jsme nepotkávali živáčka! Prakticky jedinými živými dušemi tam byly postarší prodejkyně zmrzliny a suvenýrů, které byly po jedné rozprostřené do strážních věží. Asi se tu dnes trochu nudily, protože jedna se na nás navěsila a nemohly jsme ji setřást, šla s námi kus cesty.
Liduprázdná Velká čínská zeď
Mezitím vymluvila Ondrovi díru do hlavy 😀. Ale aspoň jsme se dověděli, že nefunguje ta lanovka a kudy máme jít dolů. Ondra tu místní neustále překvapuje tím, že mluví jejich jazykem a mně přijde značně legrační slyšet čínštinu od někoho, kdo vypadá na první pohled tak evropsky 😉.
Původní cihly s označením dílny, některé schody byly hodně příkré, vstup na střechu věže vražedný, jedna z neopravených věží
Dnes je navíc krásné počasí a velice slušná viditelnost, takže jsme si výlet užili za ideálních podmínek. Kochali jsme se výhledy a neustále zastavovali na další a další focení. Byly chvíle, kdy bylo kolem takové ticho, že byli slyšet jen ptáci. Vyčleněných několik hodin nám tam uteklo jako nic a o něčem takovém se nám dopředu ani nesnilo! Jako bonus k tomu všemu měl Lukáš možnost zalítat si nad zdí Ondrovým dronem. Mám takové tušení, že z toho budou parádní záběry 😀. Do Pekingu se vracíme nadšení a pokud by nás tu už nic pěkného nečekalo, tak už jen kvůli tomuhle ta dovolená stála za to.
Velká čínská zeď z dronu
Zpáteční cesta se protáhla na víc jak tři hodiny, a to nejen kvůli odpoledním zácpám, ale i bezpečnostní kontrole. Před návratem do Pekingu prý všem zase lustrují pasy. Ani řidič, ani kontrolor však neuměli ani slovo anglicky, takže bez znalosti čínštiny bychom asi moc netušili, co se po nás chce. Ale my měli Ondru! V autobuse jeli jen zahraniční turisté, takže nám vytrhl trn z paty všem.
Restaurace s Pekingskou kachnou a její porcování
Ten báječný den zakončujeme pekingskou kachnou a dalšími lahůdkami vybranými našimi zkušenými průvodci. Tohle se opravdu hodí, zase to byla trefa do černého. Jen jsem zapomněla vzít pomocné melounky ze včera, takže už je to trénink s hůlkami rovnou na ostro. Já svůj boj dle subjektivního pocitu spíš prohrávám…
Poznatek 2 Záchody na veřejných místech jsou vesměs turecké, navíc je třeba nosit si toaleťák s sebou.
Poznatek 3 Číňani se nežinýrují - nejen že na veřejnosti odchrchlávají, až se z toho jednomu navaluje, ale taky prdí, jakoby se nechumelilo!
Den začínáme opulentní snídaní na ambasádě. Alča s Ondrou se tu o nás starají jako o vlastní! Dělají všechno proto, abychom si z Číny odvezli jen pozitivní dojmy. A zatím se jim to dost daří 😀.
Lama Temple
Následně navštěvujeme Lama Temple a tady už začíná masová turistika tak, jak si ji tu člověk tak asi představoval. Naštěstí fronta na lístky postupuje docela rychle. Uvnitř je hlava na hlavě, ale zvládneme si projít hlavní části a když se člověk oprostí od té spousty lidí, jsou to opravdu pěkné prostory. V jedné z budov je dokonce jakási socha zapsaná do Guinessovy knihy rekordů jako největší socha vytesaná z jednoho kusu dřeva. Je obrovská, těžko si představit jak musel vypadat ten strom!
Hutong naproti Lama Temple
Pak se ještě procházíme uličkou hutongu poblíž. Je tu daleko méně lidí a cítíme se tu obecně lépe než v chrámu předtím. Moc se nám tu líbí. V jedné z výloh zaznamenávám extravagantní trio - vedle sebe tam trůní sádrový Marx, Lenin a panda 😀.
Odpoledne se už přesouváme rychlovlakem do Xi'anu. Jsme rádi, že naši „delegáti‟ ještě jedou s námi a vysvětlují, jak to chodí na nádraží. Cesta vlakem je pohodlná a také nám rychle uběhne. Vlaky jsou tu moderní a s dostatečným místem na nohy.
Hradby v Xi'anu a ulička kaligrafů
Po příjezdu do Xi'anu se ubytujeme v hotýlku v tradiční uličce mistrů kaligrafů a jdeme rovnou něco pozřít do zdejší pověstné muslimské uličky. Zase už máme cestičku prošlápnutou a dovídáme se, co stojí za ochutnání a opět to všechno chutná výborně. Vrcholem je smradlavé tofu.
Další zajímavostí jsou nudle, jejichž název představuje nejsložitější znak čínského písma (a to hned dvakrát)! Jsou prý specialitou, se kterou se můžete setkat jen tady. Byly moc dobré, ovšem velice dlouhé, široké a kluzké (spíš to byla jedna kilometrová nudle), takže možná že jsou nejsložitější i na jedení 😀. Bohužel se je z tohoto důvodu nepodařilo dojíst.
Muslimská ulička plná stánků s jídlem, nudle složité na napsání i snědení
Do hotelu se vracíme až hodně pozdě a těšíme se na zasloužený spánek. Nicméně nejsou k němu ideální podmínky, naproti přes ulici probíhají stavební práce a ještě hodně dlouho po půlnoci slyšíme bagr! Asi se plní plán či co (přes den by uličkou plnou stánků neprojela nákladní auta, takže makat se tu začíná až na noc).
Poznatek 4 Už asi jen v nemnoha zemích můžete narazit na štrůdl vyznamenaných pracovníků roku. Potkali jsme je v Xi'anu na nádraží, kde spořádaně jeden za druhým mířili po nástupišti k eskalátoru. Každý s červenozlatou šerpou přes prsa a připnutou medailí.
Máme vstupenky na Terakotovou armádu na nejdřívější ranní slot. Od organizátora vstupenek ještě dostaneme doporučení dorazit na místo a zařadit se do fronty minimálně půl hodiny předtím, než otevřou. Po příjezdu taxíkem se tedy řadíme za čínské důchodce, kteří se již tlačí u brány.
Frontoví bojovníci berou ztečí každou bránu
Když bránu otevřou, odněkud ze strany z jiného vchodu se vyřítí sprintem další velice početná skupina čínských návštěvníků. Běžecký závod pokračuje, aby se zařadili do další fronty a tak dále až po průchod turniketem se vstupenkou a zařazení se do fronty na shuttle vozítko pro průjezd parkem až k halám, kde se nachází světoznámé vykopávky válečníků. To jsme tedy nečekali a koukáme na to s pousmáním. Jako čekali jsme, že tu budou davy, ale že bychom si zajišťovali o chlup lepší pozici tímhle způsobem, to by nás nenapadlo 😀.
Hala 2 s probíhajícími archeologickými pracemi
My začínáme prohlídku halou 2, kde ze začátku kromě nás není ani noha. Jedná se o halu, kde stále probíhají archeologické práce, které můžeme živě sledovat. Nejdříve nám nepřijde, že by tu bylo něco extra k vidění, ale když se rozkoukáme, začínáme nacházet různé zajímavosti a těšíme se dál tam, kde by to mělo být ještě daleko zajímavější.
Následně si projdeme halu 3, která už zahrnuje více zachovalé části a pak už se přesouváme do haly 1, kterou jsme si nechali jako tu nejbombastičtější na závěr. V tu dobu už je to tu ale opravdu maso a abychom viděli něco na těch nejzajímavějších místech, je to dost nepříjemně tělo na tělo.
Hlavní hala
Ale určitě to stojí za to! Hala je obrovská a plná soch vojáků, které jsou víceméně zachovalé. Stojí v řadách za sebou, občas proloženi koňmi, všechno v životní velikosti. Přestože není zdaleka odkryto všechno, je to monumentální dílo a člověk se neubrání údivu, co lidská síla dokázala už před 2000 lety.
Na závěr si ještě projdeme výstavu artefaktů, které byly nalezeny v hrobce císaře, jehož měla armáda posmrtně strážit, a několika zachovalých soch, aby byla možnost prohlédnout si je zblízka v detailu.
Detaily artefaktů a videoprojekce v muzeu
Pak se vydáváme na cestu zpět do města. Jedeme sami bez našich báječných průvodců a cesta místním autobusem je tak pro nás malým dobrodružstvím. Nikde samozřejmě není jediný nápis jinak než ve znacích a nikdo kolem samozřejmě nerozumí anglicky. Ale zvládli jsme to bez ztráty kytičky a tak na sebe můžeme být náležitě pyšní 😎.
Zvonová věž ve dne i v noci
V centru města následně navštěvujeme Zvonovou věž, která je zajímavě umístěná uprostřed kruhového objezdu. V podvečer pak už jen my dva s Lukášem, bez ostatních znavených odpadlíků, podnikáme procházku po hradbách.
Hradby v Xi'anu při západu slunce
Hradby v Xi'anu jsou nejzachovalejším městským opevněním v Číně, táhnou se kolem centra města v celkové délce 14 km. Celé jsme je zdaleka neprošli, ale zdrželi jsme se na nich od odpoledne až do západu slunce. V pozdním slunci to byly velice efektní pohledy. Je to tu kombinace starého a nového, na jedné straně zdi shlížíte přes staré střechy původních nízkých domečků, na druhé se třpytí prosklené fasády nových výškových budov. Tak nějak to tu ale pěkně hraje dohromady.
Již dříve jsme na některých místech zaznamenali slečny oblečené v krojích hanfu, které si tak přišly k památkám udělat instagramové foto. K šatům mají i stylový make up a účes a mnohé vypadají opravdu krásně.
Fotky v krojích hanfu na čínský instáč
Tady v Xi'anu je ale potkáváme snad na každém kroku a na hradbách jich bylo nepočítaně. Většina s vlastním fotografem s profi vybavením, který se je v tom večerním slunci snažil zachytit v líbivých pózách. I tohle bylo zajímavé zpestření naší procházky.
Poznatek 5 V hotelech tu mají místo dveří na WC jen takové lítačky z mléčného skla. To asi značně utuží intimitu našich rodinných vztahů 😅.
Poznatek 6 Překlady do angličtiny (když už vůbec někde jsou) jsou tu často plné překlepů, s vtipným významem nebo nedávají vůbec smysl.
Ještě než opustíme Xi'an, vydáváme se prozkoumat další zákoutí centra města. Lonely Planet doporučuje Velkou mešitu, takže cíl je jasný.
Rozcvička u Bubnové věže
Cestou projdeme kolem Bubnové věže a pak už se zanoříme do uliček muslimské čtvrti. Musíme projít kolem krámků se suvenýry a uděláme kšeft hned první prodavačce. Měla pěkné zboží, mluvila až nečekaně dobrou angličtinou a ještě byla sympatická 😀. Takže máme první suvenýr s pandou 🐼.
Následně zavítáme do areálu Velké mešity. Je to překvapivě tichá a klidná oáza uprostřed města. Procházíme se pěkně udržovanými nádvořími a hledáme nějaké prvky, ze kterých by bylo poznat, že jde o mešitu. Kromě pár nápisů v arabštině se nám to ale moc nedaří, prostor prostě připomíná chrám. Návštěvu jsme si ale moc užili.
Velká mešita v Xi'anu a přilehlá ulička muslimské čtvrti
Víc už ze Xi'anu nestihneme, přesouváme se rychlovlakem dál do Chengdu. Tentokrát je to vlak jiné kategorie, místo rychlosti 350 km/h jako ten, kterým jsme jeli z Pekingu, to vytáhne „jen‟ na 250. Ale i tak cesta uběhne dobře a za čtyři hodiny už vystupujeme v Chengdu.
Tentokrát už sami, teď už nás nikdo nebude vodit za ručičku. Naši „ošetřovatelé‟ se vrátili do Pekingu. My už ale nejsme takoví zelenáči jako na začátku a bravurně zvládáme cestu metrem do hotelu.
Město Chengdu je asi nejvíc známé pro pandí rezervaci a to je důvod, proč jsme se sem rozjeli i my. Pandí motivy nás vítají hned po vystoupení z vlaku a jsou na každém kroku. Jsou tu k vidění i takové bizarnosti jako odpadkový koš nebo hydrant s motivem pandy. Prostě pandy všude 🐼!
Hotel máme za městem, co nejblíž té rezervaci, ať se ráno nezdržujeme. Večer ale zajedeme do centra, ulovit jednak něco k snědku, jednak další pandí suvenýr. S objednáním jídla nám pomohla Alčina finta - přeložit si translátorem (no aspoň tedy orientačně) názvy jídel a co se nám líbí, tak nafotit a fotku ukázat obsluze. Funguje to dost dobře 😀.
Lidový park
V centru města zavítáme aspoň okrajově do Lidového parku, kde to docela žije. Lidé tu tančí, pijí čaj nebo srkají své pokrmy v typických jídelnách. Taky se tu ovšem stojí fronta na čištění uší 😀.
Pak se zatouláme do uliček s nízkými baráčky, vypadá to jako místní hutong. Domky jsou tu ale výstavní s krásnými dřevořezbami a samé luxusnější restaurace či obchůdky. Těžko říct, jestli je to tak pěkně opravené původní prostředí nebo fake, každopádně jsme si to užili.
Luxusnější hutong v Chengdu
A pak už honem zpátky na hotel a do postýlek, ať jsme svěží na zítřejší pandí dobrodružství. Čas tu nějak moc rychle utíká, člověk se ani nenaděje a už je zase noc.
Poznatek 7 Vlaky jsou udržované už za jízdy. Uklízecí služba je přítomna ve vlaku po celou dobu, po každém opuštění stanice vytře uličku mezi sedadly a rozdá papírové sáčky na odpad, které zase před příjezdem do následující stanice naplněné vybere.
Poznatek 8 Na některých záchodech (těch klasických západních v podobě WC mísy) tu mají na prkýnku přidělané ovládání - můžete se nechat opláchnout vodou požadované teploty, nechat se proudem vody namasírovat a pak usušit 😀.
Ráno Lukáš už mazácky objednává přes appku taxi a za pár minut už vystupujeme u Výzkumné stanice pro chov pandy velké. Jsme tu zase ještě před otevíračkou, abychom se vyhnuli největším davům.
Vstupní brána do Výzkumné stanice pro chov pandy velké
Pak už se ocitáme v pandím ráji 🐼 a jsme vystaveni maximální dávce roztomilosti! Tím, že jsme přišli brzy ráno, jsou ještě leckdy pandy ve venkovních výbězích, později dopoledne je už zahánějí do pavilonů, protože už na ně venku začíná být dost teplo. Ostatně dost teplo tu začíná být už i na nás 😀.
Pandy, pandy, pandy, …
Stihneme i dobu, kdy pandy dostávají krmení, takže si vychutnáváme pohledy na ty rozvalené černobílé pohodáře chroupající bambus. Někteří to zvládají i vleže na zádech 😀. V další části jsou pak k vidění rozverná asi roční mláďata, která se při hře nemotorně převalují jeden přes druhého nebo padají při pokusu sešplhat z kmene hlavou dolů.
Areál rezervace s vyhlídkovou věží uprostřed
Rezervace je rozlehlá, ale moc pěkně udělaná a prostředí příjemně doplňují i různé druhy bambusu vysázené podél cestiček. Některé z nich dosahují obřích rozměrů.
Celkem jsme se dopočítali k úctyhodnému počtu 42 pand velkých 🐼, které jsme viděli! Jako bonus jsme viděli ještě 7 pand červených. Naše malá milovnice pand následně pronesla, že to byl nejlepší den jejího života 😀.
Po návratu na hotel děti zůstávají už v relax módu a my s Lukášem ještě vyrážíme taxíkem do asi hodinu vzdáleného historického městečka Yuantong. Tentokrát nám místo doporučil Trip.com. To je takový místní cestovatelský server, přes který se mj. zařizovaly i hotely, jízdenky a vstupenky pro celou naši cestu.
Historické městečko Yuantong
Projdeme se uličkami městečka, které lemují staré dřevěné domy s krámky se vším možným. Pak přejdeme přes historický most na druhou stranu řeky a projdeme se kousek po břehu až tam, kde naproti přes vodu stojí dřevěná pagoda a kamenný obloukový most.
Sochy psů s koulí v tlamě z jednoho kusu kamene jsou v Číně na každém rohu
Lukáš se tu snaží sehnat sečuánský pepř, který ochutnal v Pekingu a zaujal ho natolik, že by si ho chtěl dovézt domů. Já tedy také jednu kuličku zkusila, ale asi stačilo. Měla jsem pocit, že mi na několik minut zdřevěněl jazyk 😖. Tak kde jinde než tady v Sečuánu by měl být ten pepř k mání, že. Ale překvapivě ho tu nikde nemají.
Výlet se nám moc líbil a vyzkoušeli jsme zase i něco nového k jídlu. Ne vždy se to trefilo do našich chutí, ale rozhodně to bylo všechno zajímavé 😀. A i na ten pepř nakonec došlo. V krámku hned vedle hotelu, kde ale musela pátrat i prodavačka 😀.
Poznatek 9 Jsme terčem zájmu místních. Většinou se ani nesnaží jen tak nenápadně pokukovat, ale zcela nepokrytě na nás zírají a fotí si nás. Děti jsou tu vůbec za celebrity. Že si chtějí maminky vyfotit Emičku se svými dětmi, to už jsme si zvykli. Teď už se ale i místní mládežníci chtějí fotit se západním idolem Vítkem 🤩.
Poznatek 10 Taxíky rezervované přes místní aplikaci jsou velice různorodé. Jeli jsme otřískanou šunkou francouzského výrobce, která měla nalítáno 400 tis. km, jeli jsme ale i luxusním vozem místní výroby s masážními sedačkami! Vyzkoušeli jsme i jízdu v čínském elektrickém autě BYD, které by se údajně mělo začít dodávat i k nám.
Přesouváme se na jih za přírodními krásami. Zatím jde o přesun do Guilinu. Původně plánovaná cesta rychlovlakem z důvodu čínských svátků nevyšla, a to i přesto, že jsem udělala na spoj předrezervaci. Všechno vyprodáno. Museli jsme tedy vzít zavděk dražším letadlem.
Letiště v Chengdu je zase obrovské. Na jednom terminálu je 250 gatů! Orientace je ale snadná a tak se hladce dostáváme až k letadlu. Tam nás pod schůdky seřadí do pravidelného dvojstupu a pak teprve můžeme vystoupat do letadla 🤨.
Let do Guilinu
V letadle máme každý místo úplně jinde, což by bylo pochopitelné, pokud by jiná volná místa u sebe v letadle nebyla. Jenže není tomu tak. Volné sedačky vedle sebe tam zbývají a dokonce Vítek, který na check-inu dostal VIP druhou řadu, protože jeho původně přidělené sedadlo bylo rozbité, se může na dvojsedadle rozvalit sám. Zajímavá strategie přidělování míst 🤔.
Všechno zlé je pro něco dobré a tak se nám z důvodu brzkého a krátkého letu otevírá prostor k návštěvě rýžových teras. Máme domluvený odvoz přímo z letiště a vyzvedává nás Colin, který následně funguje jako řidič a průvodce v jednom. Navíc mluví anglicky!
Rýže vařená v bambusu na ohni - místní specialita
Bere nás na rýžové terasy Longji, kde postupně omrkneme vyhlídku Devět draků a pět tygrů a vyhlídku Sedm hvězd kolem měsíce. Mezitím se projdeme kolem teras a přilehlou vesnicí.
Rýžové terasy Longji
Počasí nám přeje a tak se nám naskýtají líbivé pohledy. Jen nás překvapuje, že terasy jsou poměrně vyprahlé, v tuto dobu jsme už čekali, že budou zavlažené.
Na místě původní vesničky díky masivnímu turistickému ruchu překotně vzniká městečko
Colin nám pak při zpáteční cestě nabídne udělat zastávku na čajové plantáži. Tam se nás hned ujímá místní pracovnice, aby nám podala krátký výklad (přes překladač, jak jinak, takže srozumitelnost je sice dobrá, ale pochopitelnost sporná). Taky nám vrazí na hlavu tradiční rákosové klobouky a do ruky košíčky a zahrajeme si na sběrače čaje na místní malé ukázkové plantáži 😀. Docela se nasmějeme.
Čajová plantáž a čajový obřad
Pobyt mezi čajovými keříky ale zkrátíme, protože s tím, jak se připozdívá, začínají být dotěrní komáři. Přesouváme se tedy dovnitř, kde nás slečna průvodkyně zasvětí do čajových rituálů. Učíme se, jak správně držet kalíšek s čajem třemi prsty, že se čaj vždy třikrát usrkává (najednou se prý napije kráva 🐄) a poděkuje se za něj trojitým poklepáním dvěma prsty na stůl.
Dostáváme ochutnat různé druhy čaje, ke každému výklad, jak je třeba tento konkrétní druh vařit a na co v těle pomáhá. Nejvíc nás zaujal Yao Mountain Tea, který sbírají příslušníci zde žijící menšiny Yao z divoce rostoucích keříků. Čajové lístky jsou neuvěřitelně sladké, aniž by obsahovaly cukr. Tento čaj si také odvážíme domů.
Večer nás Colin vysadí u hotelu a my se jdeme ubytovat. Máme ovšem problém s rezervací, rezervační systém prý sám rezervaci zrušil, když jsme se nedostavili do 18 hodin. To je docela zvláštní podmínka, o které nám nikdo dopředu neřekl. Pokoje, které jsem měla objednané, už k mání nejsou a taky cena je prý jiná. To nám tedy trochu zatrne. Nakonec se ale vše v dobré obrátí, přespíme v rodinném pokoji (Emička to zvládne jednu noc na gaučíku), za nocleh ještě ušetříme a navíc dostaneme vouchery na snídani, kterou jsem původně objednanou neměla.
Když se konečně ubytujeme, vyrážíme ještě do centra Guilinu trochu něco vidět a něco pojíst. Jupí, už zvládám hůlkami sníst i nudle 🫡. Je páteční večer a navíc ty zatracené svátky, takže je všude plno lidí. Naším cílem je vidět Sluneční a Měsíční pagodu, které jsou ve tmě krásně nasvícené.
Sluneční a Měsíční pagoda v obležení
Je to evidentně další z oblíbených míst na pořizování fotek slečen v kostýmech. Místní kroje vypadají jinak než ty v Xi'anu, jsou plné stříbrných cingrlátek. Děvčat fotících se v krojích je tu snad ale ještě víc, člověk tu o ně doslova zakopává 😀.
Poznatek 11 Pekingské bikiny 🫣 Trochu jsme se podivovali, když jsme poprvé viděli na ulici chlápka, co měl tričko vyhrnuté nad břicho a ještě se rozkošnicky hladil po pupíku. Byli jsme poučeni, že je to tu běžné a že to tedy má i své pojmenování. Tady na jihu je tento způsob nošení trička k vidění častěji.
Ráno nás po chutné snídani v hotelu vyzvedává řidič a odveze nás do přístavu, kde nastoupíme na loď. Čeká nás vyhlídková plavba po řece Li do města Yangshuo. Plujeme mezi krásnými krasovými útvary. Jednu část scenérie mají Číňani dokonce ztvárněnou na bankovce o hodnotě 20 yuanů.
Loď je luxusní, s pohodlnými koženými křesly, ze kterých můžeme pozorovat výjevy za okny nebo využít horní otevřenou palubu. Součástí je i buffet lunch.
Málo co je v Číně individuální a turizmus to rozhodně není. Takže místo plavby lodí je to spíš účast v konvoji lodí. I malé loďky tu vždy plují v dlouhých kolonách.
Plavba po řece Li do Yangshuo
Počasí nám opět přeje. Tady jsme už v oblasti, kde touto dobou bývá hodně srážek. Dnes je oblačno, ale na déšť to nevypadá, hurá! Jsme už ale jižněji a je tu taky víc horko. V kombinaci s vyšší vlhkostí potíme hektolitry 😅.
Po asi čtyřech hodinách příjemné plavby vystupujeme v Yangshuo. Tady máme zatím největší problém trefit náš hotel - není označen názvem v latince a navíc do recepce se jde průchodem, který připomíná spíš vstup do obchodu. Ale dali jsme to 😀. Bydlíme tu na pověstné West Street, v centru všeho dění.
Yangshuo
Následně objednáváme taxi a necháme se odvézt k vyhlídce Wuzhi Hill, kterou jsem vyčetla z příspěvků na internetu. Taxík nás zaveze pod kopec a pak si to pěkně v tom parnu vyšlápneme po nekonečných schodech. Ale vyplatilo se, výhled ze shora je naprosto úžasný!
Políčka, vesničky a říčky pod námi, lemované v dáli krasovými kopečky v mnoha řadách za sebou. Od nejtmavších v nám nejbližší řadě až po ty ztrácející se v oparu tam, kam až oko dohlédne. Výjev jak z kýčovitého obrazu. Jenže je to reálné a překrásné. A na vyhlídce kromě nás už nikdo další není, jen cestou jsme potkali pár dalších „horolezců‟. Tohle je docela náročné se sem dostat, sem čínský turista nepůjde.
Vyhlídka na Gou River z Wuzhi Hill
Dole pod námi bučí krávy a kolem nás zpívají ptáci. Lukášovi se odtud nechce. Že prý tohle bude asi jeho top highlight dovolené 😍.
Nakonec se přece jen přesvědčíme k odchodu. Taxikář se nabídl, že počká a my to rádi přijali, jsme tu na konci světa a je fajn nemuset si dělat starosti s cestou zpátky. Však taxikáři se to taky vyplatí. Sám nám pak ještě navrhl další vyhlídku, čili další zajížďka, ale proč nezkusit ještě něco dalšího, když už tu jsme.
Venkov v okolí vesnice Cuiping
Tahle vyhlídka by asi nebyla špatná, ale Wuzhi Hill nemohla konkurovat. Taky tam byla spousta lidí (no ano, byla dobře přístupná a navíc zdarma). I tak to byla fajn zastávka, navíc jsme se projeli víc po místním venkově, což se nám velice líbilo.
Neplacená vyhlídka dostupná autem, takže přeplněná
Po návratu do Yangshuo se vydáváme ještě na skok k řece. Břeh je zase okupovaný děvčaty v krojích a jejich fotografy. Nechávají se zvěčnit na bambusových vorech, které používají místní rybáři.
Mají tady speciální způsob lovu ryb, a to za pomoci kormoránů, kterým podvážou krk, aby úlovky nemohli sežrat. Kormoráni teď sedí přivázaní k vorům a spolu s kopečky v pozadí tvoří líbivou kulisu pro fotografie. Před každým vorem se na focení stojí fronta. Vypadá to na slušný byznys.
Focení na břehu Li s kormorány
Cestou zpět do hotelu procházíme kolem pouličních malířů a podléháme impulzivnímu rozhodnutí. Necháváme si vyhotovit portrét dětí. Pánovi to jde pěkně od ruky, za půl hodiny je dílo hotovo a my si odvážíme krásnou hmatatelnou vzpomínku.
Poznatek 12 Všude na ulicích je tu slyšet vyřvávání tlampačů. Ať už jde o hlášení opakovaná úředními osobami nebo lákání na skvělé akce do obchůdků či restauračních zařízení. Někde už mají jen pověšené tlampače, které vyřvávají samy dokola tu stejnou nahrávku. Shledáváme to velmi otravným.
Probouzíme se do deštivého rána, takže to využíváme a aspoň trochu dospáváme deficit. Vypadá to na pěknou průtrž a sem tam i zahřmí. Znovu si říkáme, jaké jsme včera měli štěstí na počasí!
Deštivé dopoledne v Yangshuo
Když už jen tak kape, vyrážíme ven obstarat něco k snědku a rozloučit se s Yangshuem. Nakonec se i docela vyčasí, takže ještě zaskočíme k řece, kde si už bez včerejších davů v klidu nafotíme rybářské vory s kormorány. A ještě pro úplnost, kupujeme další pandí suvenýr 😀.
Cesta taxíkem na nádraží v Guilinu, odkud následně pokračujeme vlakem do Zhangjiajie, je nečekaně adrenalinová. Začátek hodinu a půl dlouhé cesty vypadá nevinně, ale po čase se taxikář začne ošívat, vydávat chrčivé zvuky a plácat se dlaní po pleši. Taky to vypadá na problém se soustředěním. Na bráně u začátku dálnice málem projel závorou, ubrzdil to na poslední chvíli. Nevšiml si prostě, že jede do zavřeného koridoru. Poslední půlhodina už je vůbec kritická, řidič vypadá, že každou chvíli usne. Na dotaz, jestli je v pořádku, nás ale ujišťuje, že ano. Padá nám kámen ze srdce, když vystupujeme u nádraží v Guilinu.
Děsivá cesta taxíkem krásnou krajinou z Yangshuo do Guilinu a blízké seznámení se závorou mýtnice
To je ve srovnání s nádražím v Xi'anu maličké a všechny procedury bleskově odsýpají. Před tou dlouhou cestou si ještě skočíme na gáblík do McDonalda. Lukáš to posléze vyhodnotí tak, že už nikdy víc. Sice tam byla nápomocná slečna, ale placení neprobíhalo jako obvykle, byla třeba nějaká registrace či co. Slečna na Lukášově mobilu odklikala kde co, samozřejmě v čínštině, a to ovšem včetně několikerého potvrzení Lukášova telefonního čísla…
Pak už nás čeká jen 7,5 hodiny ve vlaku. Nejdelší přejezd tady. Je to první spoj, kde lidé i stojí a celkově je to takové lidovější. Není tu žádná služba, která by říkala, kam dát zavazadla a kufry jsou všude v uličkách. My máme naše největší zavazadlo ze začátku cesty pod nohama, protože jinam se už nevešlo. Vlak na rozdíl od těch předchozích také zastavuje na „každé mezi‟. Ale byl to jediný přímý spoj a taky jsme šťastní, že se na nás dostaly lístky a ke všemu k sezení 😀.
Po nastoupení do vlaku nás praští do nosu charakteristický zápach. Původce je brzo odhalen - jedna z cestujících si vzala s sebou durian. Takové počínání by se mělo zakázat! Jak je možné, že v zemi, kde jsou stanovena sáhodlouhá pravidla úplně na všechno, může taková věc projít? 😀 Naštěstí paní s durianem zůstává i se smrádkem v zadní části vagónu, zatímco my máme místa v přední. Uf, to bylo o fous 😅.
Ještě než padne tma, užíváme si také dalšího čínského venkova míhajícího se za okny. Nízké vesnické baráčky střídají políčka naplněná vodou. Města, kde vlak staví, jsou ale značně ošklivá. Nejen v této části Číny, ale všude, co jsme zatím viděli, jsou mimořádně hnusné vysoké paneláky.
Vlak do cílové stanice opět přijíždí na čas. To se musí Číňanům nechat, železnice tu funguje jak švýcarské hodinky. Z nádraží si bereme do hotelu taxi a jsme rádi, když nám taxikář ukáže, kam přesně pak máme jít. Hotel totiž opět není označen a všechny baráky tu vypadají stejně. Tedy stejně ohyzdně, abych byla přesná. Jeden šedivý panelák vedle druhého. Ale přímo proti hotelu je stanice lanovky, kterou zítra využijeme, což bylo při výběru ubytování prioritní.
Nasvícený dům „Xiangyin Tianmen Yihao‟ (72 Qi Lou - 72 Wonder Towers) připomínající Nebeskou bránu a výhled na lanovku z hotelu
Na pokoji mě zaujme plastová dóza s podivným obsahem. Ukazuje se, že obsahuje dámské erotické pomůcky (musela jsem si to vygooglit 😀), které lze zřejmě v případě potřeby přes QR kód zakoupit. Docela zajímavý doplňkový prodej na rodinném pokoji, kde děti spí společně s rodiči na přistýlce 😀.
Ale teď už honem spát, tahle noc bude krátká. Ráno zase vstáváme brzo.
Poznatek 13 Dost tu frčí místní řetězec prodávající zmrzlinu a osvěžující nápoje. Má ve znaku sněhuláka, takže ho všude snadno rozpoznáme. Má neskutečné ceny (točená smetanová zmrzlina v přepočtu asi za 7 Kč, velká citronáda za 13 Kč) a na burze má prý vyšší hodnotu než McDonald. Taky mu sem tam nějakou tu tržbičku uděláme 😀.
Dnešním cílem je Tianmen Mountain. Neboli ta hora s okýnkem, jak říká Lukáš. Vede na ni přímo z města Zhangjiajie lanovka, která se pyšní světovým rekordem - se svými skoro sedmi a půl kilometry je prý úplně ta nejdelší. Naštěstí všechny lanovky, které tu využíváme, jsou od renomovaných výrobců Poma nebo Doppelmayr, takže jsme hned klidnější 😀.
Zespodu počasí moc příznivě nevypadá
Ranní vstávání se zase vyplatilo a tak nečekáme nikterak dlouhou frontu. Lanovka jede nejdříve mezi domy ve městě a pak teprve začne překonávat kopečky než se vybičuje k závěrečnému stoupání. Hory z města nejsou vůbec vidět, jsou zahalené v mracích. To jsme zvědaví, co (jestli vůbec něco) dnes asi uvidíme…
V půlce cesty lanovka vjede do mraků a není vidět vůbec nic. Všude jen bílo, nejsou vidět ani lana. Ale za chvíli z toho marastu zase vyjedeme a otevře se před námi nádherný pohled na strmé zelení porostlé štíty vystupující z bílých mraků.
Zato nahoře je krásně
Tady v oblasti je zase o něco chladněji než v místech, kde jsme se zdržovali v předchozích dnech. Dole ve městě bylo příjemně, tady nahoře je nám dokonce až chladno. Vydáváme se na cestu kolem vrcholku hory. Z valné části vede po chodníčcích přilepených po obvodu ke stěně hory. Většina je betonových, některé části jsou ovšem prosklené. Tak trochu adrenalin. No ale když už jsme tady...
Betonové, místy prosklené, chodníky kolem hory
Dostaneme speciální návleky na boty a hurá na sklo. Ze začátku je to dost o respektu, držíme se při skále, jen Emička se vydává rovnou po skle prostředkem. Nebojácná holka 😀.
Stěny hory jsou velmi strmé a dlouhé, na vrcholku je „Cloud Dream Summit‟
Pak už nám ten sráz pod námi ani nepřijde, člověk si zvykne. Ty betonové chodníčky s děravým zábradlím stejně nejsou asi o moc lepší 😅.
Přání a zámečky jsou tady dost populární, takže je tu i jejich prodejna
V některých částech stezky jsou místa, kde lze zanechat své přání zavěšené prakticky na čemkoliv. Vypadá to jako les přání. Taky zámečky jsou tady populární. Některé jsou obrovské a hezky vyvedené.
Klášter Tianmenshan (Mahavira Hall, Guanyin Pavilion)
Na vrcholku hory je taky klášter, který si rádi projdeme. Zvenku klášter nevypadá příliš zajímavě, vevnitř je ale stále krásnější s každým dalším nádvořím. Je to krásný komplex a překvapuje nás, že je tu jen minimum dalších lidí.
Východní část hory a mrak procházející Nebeskou branou
Když obkroužíme vršek hory, sjíždíme 15 minut nekonečně dlouhými eskalátory, které vedou uvnitř hory, ke spodní hraně "okna". Ve skutečnosti se jedná o cca 130 metrů vysokou jeskyni.
Eskalátory uvnitř hory, schody k Nebeské bráně
Projdeme "Nebeskou branou" a pak sejdeme 999 schodů (ve skutečnosti jich tolik není, Emička počítala, klamavá reklama!). Z plošiny pod schody je dobře vidět klikatá cesta, kterou místní nazývají 99 zatáček do nebe. Devítka pro ně bude asi hodně důležitá. Je to prý jedna z nejnebezpečnějších silnic světa. Obvykle po ní vozí autobusy turisty, nyní se ale opravuje.
99 zatáček do nebe, spodní stanice lanovky
My sjíždíme dolů kratší lanovkou a dál nás odveze autobus ke spodní stanici dlouhé lanovky, kde jsme ráno začínali. Ve městě ještě pojíme v jedné z obyčejných jídelen a pak už se necháme taxíkem převézt do Wulingyuanu, kde zůstaneme tři noci. Je to nejdelší náš pobyt na jednom místě a taky asi nejlepší hotel. Máme pokoj s vanou venku na balkóně, tu musíme vyzkoušet!
Cesta Avatařími horami do Wulingyuanu
S Lukášem se vydáváme ještě na kratičkou obhlídku okolí. Moc tady toho není, vyloženě turistické letovisko. Tomu odpovídají vyšší ceny.
A pak už ta očekávaná vana. Zatímco já si lebedím v teplé vodě, Lukáš si přijde na balkón číst. Je to tu náš první odpočinkovější večer. Jenže jak za sebou Lukáš zavře dveře od balkónu, zaklapne se zámek.
Trh s ovocem, příprava čerstvého manga, vana na balkóně hotelového pokoje s výhledem
Tak a co teď, když v pokoji nezbyl nikdo, kdo by nám zevnitř otevřel? Naštěstí máme šikovné děti! Lukáš tedy zavolá Vítkovi do vedlejšího pokoje (mobil má naštěstí u sebe 😅), vysvětlí mu co a jak. Vítek pak jde na recepci vyžebrat druhou kartu od našeho pokoje, aby si mohl otevřít dveře a následně nás vysvobodit z balkónu. Protože tady se angličtina nevede ani na hotelových recepcích, zvládl to vyřešit s pomocí překladače v mobilu. Ten kluk se neztratí!
Poznatek 14 Mají tu tak nádhernou přírodu a všechno to zničí všudypřítomným betonem, eskalátory, výtahy a kýčovitým neonovým nasvícením. Našinci srdce krvácí.
Poznatek 15 Všude kontrolují bagáž a pasy. Pasy jsou propojené s jízdenkami a vstupenkami. Bagáž se proskenuje nejen při vstupu na nádraží, ale i do metra a také na všechny atrakce.
U snídaně se opět setkáváme s našimi přáteli, kteří za námi přiletěli z Pekingu. Sice máme přes den rozdílné programy, ale užijeme se společně aspoň takto po ránu a večer.
Praní prádla v řece a přechod přes řeku po kamenech
Po snídani se vydáváme do národního parku Zhangjiajie, jehož vstup máme v docházkové vzdálenosti od hotelu. Nejkratší cesta je přes řeku, kde jsou pro tento účel vyskládané kameny, které pohodlně přejdeme. Cestou vidíme na břehu místní ženu, která v řece pere prádlo.
Počasí je celkem slušné, sice zataženo, ale neprší. Teplota příjemná. Podnikáme okružní cestu parkem v opačném směru než většina turistických skupin, abychom se zase vyhnuli davům. Množství lidí je i na vyhlídkách úplně v pohodě.
Avataří hory
V tomto NP jsou tzv. Avataří hory. Říká se jim tak proto, že vznášející se hory ve stejnojmenném filmu byly inspirovány zdejšími útvary. Park je velice rozlehlý, mezi jednotlivými vyhlídkami se přejíždí autobusy. Bohužel hory jsou dnes v oparu, ale i tak je to krásná podívaná. Lukáš sice nejdřív říkal, že si připadá jako na výletě v Adršpachu, ale nakonec uznal, že je to tu přece jen poněkud majestátnější 😀.
Venkovní výtah Bailong
V parku strávíme celý den a na závěr nás čeká třešnička na dortu - sjezd nejvyšším venkovním výtahem Bailong. To bylo ovšem trochu zklamání. Mačkali jsme se tam jak sardinky, navíc na nás nevyšlo místo u skla a jízda částí s výhledem trvala jen chvilku, než se výtah zanořil do skály. To ovšem nemohlo pokazit dojem z okolních krás.
Večeři máme zase společnou. Má to i tu výhodu, že Ondra dokáže přečíst jídelní lístek a tak nemusíme tápat 😀. Naši společníci trvají na tom, že musíme ochutnat místní pálenku. Už po čichu je jasné, že půjde o silný zážitek. Chuť rozhodně nezaostává a nakonec to dovrší ocas, který připomíná to smradlavé tofu! No co taky čekat od něčeho, co se vyslovuje „pajťou‟ 😀.
Večerní procházka po Wulingyuanu, neznámé ovoce/zelenina (chutná jako okurka)
Po večeři se jdeme ještě krátce projít do centra, aby nám trochu slehlo. Zastavujeme se i u pouličních prodejců a kupujeme a ochutnáváme druhy ovoce, které zatím neznáme.
Poznatek 16 Tady sežerou snad úplně všechno! Před restauracemi zaznamenáváme v kýblích s vodou či akváriích žáby velikosti ropuchy či želvu, které vám na přání připraví. Vrcholem jsou pro nás ovšem mloci. Zkusit se prý má všechno, ale tohle je pro nás tedy za hranou.
Pokračujeme poznáváním další části parku. Vítka zlobí zarůstající nehty na palcích, takže dnes s námi nejde 🙁.
Tato část parku je dál a lepší přístup k ní je jiným vstupem, takže se popovezeme taxíkem. Už při procházení branou do parku je evidentní, že tohle není hlavní vstup, je to tu celé takové skromnější. A taky je v této části parku méně lidí, přestože výhledy rozhodně nezaostávají za těmi, co jsme viděli včera.
Jižní vstup do parku Zhangjiajie
Necháme se vyvézt lanovkou a pak uděláme pěší okruh po vyhlídkách. Celou cestu nás doprovázejí opičky makakové. Jsou krotké až drzé, ale není divu, nejednou vidíme, že je někdo krmí z ruky. A to takovými laskominami jako jsou třeba čokoládové sušenky.
Makakové
Sami si dáváme pozor, už víme, jak tito roztomile vyhlížející tvorečci dokážou být agresivní. Menší problém nastane, když Emička vytáhne svačinu. Chci jí vybalit toast z ubrousku, když tu se odněkud vyřítí opice a jde rovnou po něm. A z druhé strany další opice, vypadá to, že mě schválně obklíčily. Už po toastu i sahají, ale na poslední chvíli se mi podaří strčit ho zpátky do batohu a rychle se zdekujeme. Jakmile nemáme jídlo v ruce, přestaneme naštěstí opice zajímat. A sváču jsem ubránila!
Jinak vidíme i opičí matky s mláďaty přidržujícími se na matčině břiše. To je ovšem extrémně sladká záležitost!
Výhledy z náhorní plošiny Huangshizhai, a i když je to „plošina‟, o schody není nouze
Když dokončíme vyhlídkový okruh, vydáme se pěšky dolů. Je to sice jen něco málo přes tři kilometry, ale značně namáhavou cestou. Žádná lesní pěšinka, ale betonové dláždění a samý schod. Dolů dorazíme v zuboženém stavu. Mně se klepou obě nohy, Lukáše bolí koleno a Emička usíná sotva dopadne na sedadlo taxíku 😀. Ještě předtím si ale stihne vybrat další pandí suvenýr.
Cesta dolů z Huangshizhai
Z taxíku se necháme vyložit na nákupní ulici v centru, abychom ještě než se vrátíme do hotelu koupili Vítkovi nějaké obyčejné pantofle. Snad to v nich zítra bezbolestně zvládne.
Zase jsme měli celý den kliku na počasí. Podle předpovědi to sice vypadalo na odpolední přeháňky, ale nakonec se to spustilo až večer. Krátce, ale intenzivně a i s hromy a blesky. V noci by to mělo být ještě výživnější.
Poznatek 17 Čína je země plná „superlativů*‟. Jen tady v oblasti je to nejvyšší (*venkovní) výtah, nejdelší (*horská) lanovka a také nejvyšší a nejdelší (*v době jeho otevření) prosklený most. Ten jsme tedy dnes s ohledem na předpověď počasí (která nakonec nevyšla) neriskovali. Takže seznam navštívených zdejších „rekordů‟ nebudeme mít kompletní 😀.
V noci cedilo a bouřilo řádně. Ráno se počasí ale zase umoudřilo. Je až neskutečné, jací jsme v tomhle ohledu klikaři! Vyrazili jsme tedy ještě před odjezdem na letiště na malou procházku do centra Wulingyuanu.
Centrum Wulingyuanu s náborovým střediskem KSČ jako součástí WC
Pak už tedy jen zabalit a hurá směr letiště v Zhangjiajie. Jenže po příjezdu na letiště nás čekalo nemilé překvapení. Náš let svítí na tabuli odletů o tři hodiny později. Bohužel mě nenapadlo ještě před odjezdem z hotelu zkontrolovat e-mail. Až teď jsem tedy zjistila, že dopoledne mi tato informace do e-mailu přišla. Sakra.
Naštěstí zavazadla lze už teď odbavit, takže se zbavíme aspoň těch největších a rozhodujeme se, co dál. Ještě se vyplatí někam vyrazit a počasí také zatím drží. Volba padne na Baofeng Lake, které není až tak daleko a návštěva tam by neměla zabrat až tolik času. Prosklený most se bohužel nestíhá.
Sedáme tedy znovu do taxíku a vyrážíme zpátky tam, odkud jsme právě přijeli 😀. O Baofeng Lake jsme toho dopředu moc nevěděli, byla to operativní nouzovka. Takhle nějak asi vypadá cestování v čínském stylu. Po opuštění taxíku a zakoupení vstupenek jsme nasedli do mikrobusu, který nás zavezl k jezeru, kde jsme přesedli na loď. Po plavbě po jezeře zase zpátky do busu 😀.
Kulturní zážitek ve fejk Baofeng Lake
Jezero je uměle vytvořené, je to zatopená soutěska. Plavba byla dost „na efekt‟ - dvakrát jsme pluli kolem jakýchsi plovoucích altánků, ze kterých ve chvíli, kdy se blížila loď, vylezl krojovaný jinoch, resp. děvčica, a začali zpívat. Uprostřed plavby jsme taky míjeli dva nastrčené jakoby rybáře s kormorány, kteří ve chvíli, kdy se blížila naše loď, „zahájili akci‟.
Výhled z letiště na Tianmen Mountain a přelet do Šanghaje
Velice čínským dojmem působil i umělý vodopád, jezírko s koi kapry a nádrž s mloky. Byl to tedy podivný cestovatelský zážitek, ale aspoň jsme nemuseli sedět celou dobu na letišti. Které je mimochodem situované na dohled od Tianmen Mountain a z letištní haly máme přímý výhled na „okýnko‟ v hoře. A to je asi jediná deviza tohoto letiště. Jinak je zoufale prázdné a není tu naprosto co dělat a nebo si dát něco k jídlu.
Přelet do Šanghaje je pak s místní aerolinkou Juneyao Airlines. Jsme velice překvapeni, když na sotva dvouhodinovém letu dostaneme krabičku se snackem. Na to už našinec není zvyklý.
Z letiště jedeme do centra Šanghaje metrem, a to přímou linkou. Cesta metrem trvá přes hodinu, ale je to pohodlné a jsme překvapeni, že v metru není ani tolik lidí. A to ani mezi stanicemi v centru. Sice už je pozdě večer, ale čekali bychom, že v nejlidnatějším čínském městě to bude žít prakticky nonstop.
Seventh Heaven Hotel, ve kterém jsme ubytovaní, a výhled z něj
Hotel máme strategicky umístěný poblíž metra i v dosahu toho nejzajímavějšího, co centrum Šanghaje nabízí. Jinak je už, pravda, trochu omšelý, ale pořád si zachoval zbytky starosvětského šarmu.
Máme opět neskutečnou kliku, než vystoupíme z metra, přestane pršet. Jinak v Šanghaji pršelo celý den. Po odložení věcí na hotelu se tedy ještě vydáváme na pěší procházku na proslulé nábřeží Bund. Sice už je dost pozdě, ale dnes nikam nespěcháme, zítra nemusíme vstávat extra brzy. Dlouze si tedy vychutnáváme pohledy přes řeku na druhý břeh, kde září panorama výškových budov.
Čtvrť Pudong z nábřeží Bund a Perla Orientu v mracích
V Šanghaji jsou celkem čtyři věže, které patří mezi nejvyšší budovy světa. Všechny jsou pohromadě na tomto místě. Dnes je ovšem celá až po vršek vidět jen jediná - Perla Orientu, ostatním se horní část ztrácí v mracích. I tak si ten pohled ohromně užíváme. Budovy jsou nasvícené a průběžně mění barvy, takže panorama je každou chvíli jiné.
Jsme ohromeni. Šanghaj je úplně jiná Čína. Je tu vidět bohatství vzkvétajícího obchodního města, široké pěší bulváry, honosné koloniální budovy na Bundu i moderní zářící mrakodrapy ve čtvrti Pudong. Šanghaj je ovšem taky drahá východní kráska. Ulice v centru lemují nejdražší butiky a obecně jsou tu ceny vyšší oproti oblastem, které jsme během posledních dvou týdnů projeli.
Poznatek 18 Coca Cola se tu prodává v bizarních příchutích jako jahodová nebo broskvová. Pepsi konkuruje svojí malinovou.
Máme před sebou poslední den dovolené a hodláme si ho řádně užít! Program zahajujeme v Yu Garden, kam dojdeme pěšky přes Bund a máme tak možnost vychutnat si panorama mrakodrapů za denního světla a v celé své kráse. Počasí nám dnes už zase přeje a viditelnost je skvělá!
Raní cesta městem, Bund a Pudong v lepším počasí
Yu Garden je poměrně malá zahrada s altánky, jezírky, umělými skalami a bonsajemi. Všechno pěkně upraveno a udržováno. Nicméně zase tolik toho tu k vidění není a tak se tu moc nezdržujeme. Navíc na nás už čekají naši společníci, se kterými dnes máme možnost strávit posledních pár hodin.
Yu Garden
Společně se projdeme v uličkách přiléhajících ke zdem zahrady a nakoupíme spousty drobností pro naše blízké doma i ve škole. Taky pojíme ještě něco z místních dobrot. Emičce zachutná smažená oliheň.
Zastávka na nákupy a jídlo vedle Yu Garden
Pak už se musíme rozloučit, Alča s Ondrou spěchají na vlak do Pekingu. My tu ale máme před sebou ještě celé odpoledne a večer. Odpoledne zahájíme návštěvou Chrámu Boha města, ale není to nic uchvacujícího, viděli jsme tu za ty dva týdny daleko krásnější svatostánky. To nejlepší nás ale ještě čeká! Dopředu online kupujeme lístky na vyhlídku z Shanghai Tower, nejvyšší budovy Číny a aktuálně třetí nejvyšší na světě. Vybíráme časový slot před západem slunce.
Procházka po Nanjing Road a mezi mrakodrapy
Mezitím odložíme děti na hotelu, aby se zregenerovaly, a sami s Lukášem vyrážíme do víru velkoměsta. Po nákupní třídě Nanjing Road se projdeme na People's Square a pak se metrem popovezeme do čtvrti Pudong mezi mrakodrapy. Zblízka tu obhlížíme Perlu Orientu, dále pak Shanghai Tower, Jin Mao Tower a Shanghai World Financial Center, kterému se přezdívá kvůli vzhledu Otvírák. Za chvíli nás z těch pohledů vzhůru už bolí za krkem.
Už je ale čas vrátit se pro děti a společně vyrazit na to obhlídnout město naopak z výšky. Počasí je ideální a načasování rovněž. Slunce už je poměrně nízko a ve městě pod námi začíná hra barev. Jsme ve 118. patře, téměř 550 metrů nad zemí. Vyvezl nás sem nejrychlejší výtah světa (aneb další z čínských superlativů do sbírky), až nám cestou zaléhaly uši.
Jízda rychlovýtahem a výhled ze 118. patra budovy Shanghai Tower, západ slunce nad Šanghají
Pohledy na všechny světové strany jsou překrásné. Pod sebou poblíž vidíme i Otvírák a Jin Mao Tower. Nejkrásnější pohled je ale přes Oriental Pearl k Bundu. Na té straně bude taky zapadat slunce. Takže zaujmeme místečka a na tuhle podívanou si s chutí počkáme. Stálo to za to! Ale pořád nemáme dost.
Západ slunce a rozsvícení města
Obrazy se nám mění před očima a jak se začíná stmívat, město se postupně rozsvěcí. A nám se otevírá další neokoukaný pohled, další dávka vizuálního koncertu. Člověk by tu mohl vydržet celý den a stále by se nemohl nabažit těch nádherných výhledů. Počkáme ještě na rozsvícení Perly a už za tmy opouštíme vyhlídku. Tak tohle byl další z top zážitků, které nás tu během dovolené potkaly.
Mrakodrapy zespodu
Povečeříme poslední nudlovou polévku a kari směs s rýží a jdeme se rozloučit s Bundem. Je páteční večer a lidí oproti včerejšku výrazně přibylo. Pohled přes řeku na panorama mrakodrapů je dnes ničím nerušený, vidíme je svítit až po jejich nejvyšší body. Barvy nasvícení se mění a krása střídá nádheru. Je těžké se odpoutat a odejít. Čeká nás ale ještě balení a brzké ranní vstávání před cestou na letiště. Takže musíme 😀.
Poznatek 19 Drží se tu ranní nástupy. Mnohokrát jsme viděli zaměstnance stojící v řadě v pozoru, jimž cosi přednášel zřejmě nadřízený, a to ještě před zahájením směny, otevřením obchodu atd. Není nad správnou motivaci po ránu 😀.
Tak je konec, fňuk. Teď nás čeká už jen nekonečně dlouhá cesta domů. Ale aspoň si ji v začátku ozvláštníme tím, že se na letiště popovezeme maglevem. Jako není to bůhvíco, vlak to vytáhne "jen" na 301 km v hodině, ale to se prostě musí vyzkoušet, když už jsme tady 😀.
Ranní procházka prázdným městem a nástup čety maglevu
Zajímavější byla ta velice časná procházka s veškerou bagáží po Nanjing Road k metru. V takhle brzkou hodinu na ulici není nikdo kromě zametačů, slyšet je jen drncání koleček našich zavazadel po dlažbě. Máme pocit, že máme Šanghaj jen pro sebe.
Při bezpečnostní kontrole na letišti Lukáš přichází o svoji šikovnou sadičku nářadíčka. Zajímavé, celou dobu ji vozil s sebou v příručním zavazadle a nikomu to nevadilo (a že těch kontrol bylo!), teď najednou vadily kovové nástavce, takže je zabavili 🤨.
Let do Vídně byl tedy neskutečně dlouhý. Nevím, jak je to možné, ale oproti cestě z Německa do Pekingu byl delší skoro o tři hodiny. Takže jsme ve vzduchu na této trase strávili přes dvanáct hodin. A ještě to nebyl úplně hladký let, často to docela házelo, což mě budilo ze spaní 😀.
Poznatek 20 Jak měly děti takový „úspěch‟ a spoustu žádostí o společné foto, tak svých několika minut slávy se dočkal i Lukáš. Ten zaujal svým bujným vousem, Číňanům nic takového nenaroste, kdyby se rozkrájeli. Jen se mnou se za celou dobu nikdo fotit nechtěl, postarší belošská žena prostě nikoho nezajímá 😀.
A co říct závěrem? Přes všechny ty "zvláštnosti", které je třeba při cestování do téhle země skousnout, si Čína rozhodně zaslouží šanci. Navštívili jsme tu spoustu míst, která nás okouzlila. Poznali jsme, že tu žijí stejně milí lidé jako všude jinde v Asii. Ochutnali jsme skvělá jídla. A přes počáteční obavy jsme se málokde museli prodírat davy, naopak byla i místa, kde jsme byli prakticky sami.
Přestože bychom se sem sami od sebe asi nikdy nevydali, jsme vděční za tu šanci a užili jsme si každý moment. Domů se vracíme obohacení a nadšení. Čína v nás zanechala veskrze pozitivní dojmy.
Byla to náročná cesta. Za dva týdny jsme nocovali na osmi různých místech, měli jsme tři přesuny rychlovlakem, dva vnitrostátní přelety, dlouhou plavbu lodí a nepočítaně jízd metrem a taxíkem.
V tom krátkém čase, který jsme měli vymezený na tak velkou zemi, jsme stihli maximum co se dalo. Byla to cesta nabitá zážitky, které se střídaly v rychlém sledu, a tak ještě asi nějakou dobu potrvá, než si je utřídíme. Ale stručně, bylo to super 😀.
