Pro Vítka je tento výlet odměnou za usilovnou — téměř roční — přípravu na středoškolské příjimačky a zároveň jako narozeninový dárek. Pro mě je to připomínka dřívější návštěvy před osmi lety. Vítek si původně přál nějakou „hodně chodící‟ dovolenou a Island byl jen tak na půl cesty k tomuto přání, ale zato vhodnou variantou v tomto ročním období. Tak uvidíme, jak moc se přání splní.
Ikonický vodopád Seljalandsfoss, za kterým je průchozí jeskyně
Líbí se mi, jak v islandštině funguje pojmenovávání. Složí pěkně za sebe jak samotné jméno, tak i popis. Velice často je pak název vlastně jenom doslovný popis. Např. Hvalfjörðurgöng znamená velryba-fjord-tunel, tedy tunel pod velrybím fjordem. A jelikož se na Islandu většina označení točí okolo zátok, fjordů, hor nebo vodopádů, dá se v tom vcelku pohodlně vyznat.
Cesta za dobrodružstvím začíná odpoledne dramaticky už v Praze. Těsně před letištěm se z před námi jedoucího tahače vysypaly klády přes celou šířku vozovky…
Naštěstí ne tak tragicky jako ve filmu „Final Destination‟. Takže jsme stačili bezpečně zastavit, ale za námi se okamžitě vytvořila kolona a bylo jasné, že cesta zpět již nevede. Naštěstí stačilo několik šikovných rukou (a nohou), abychom ty nejdále ležící klády přesunuli ke kraji a mohli jsme pokračovat.
Let do Keflavíku byl po tomto už zcela nudný, ale pro svou délku mnohem více vyčerpávající. Letěli jsme totiž „zkratkou‟ — tedy přesněji opačným směrem — přes Vídeň. Takže s touto oklikou a čekáním na přestupu jsme přistávali až těsně po půlnoci. Zato světla je po přistání snad ještě víc než při startu, což je zvláštní, ale docela příjemné.
Tak už jen rychle vyzvednout auto a rychle k prvnímu ubytování. Ještě, že jsme neměli kufry, takže se fronta u Hertz vytvořila až za námi, místo před námi. Náhoda? Nemyslím, vzhledem k tomu, že v tuto noční hodinu jsem nereagoval dostatečně bystře na nabídky extra připojištění.
Místo zamluveného Hyundai i10 (ano, i takto malé auto existuje) jsme dostali větší Dacii Sandero, dokonce s životně důležitou výbavou. Tempomatem. To je neocenitelný pomocník na islandských nekonečných rovných a nudných cestách, kde však platí limit 90 km/h. Ten skutečně drtivá většina řidičů dodržuje. Aby ne, při těch jejich cenách, takže jupí.
Ubytování v „kapslích‟ hostelu Blue Viking Pods, panoramaticky to vypadá docela prostorně
První ubytování máme v hostelu „Blue Viking Pods‟ 🗺 na okraji Keflavíku. Je to zajímavé řešení problému, jak nacpat obrovský — až neomezený — počet spolunocležníků do jednoho pokoje (herberku). Každé dvoulůžko je bez nožiček, zato s vlastní podlahou a stropem ve dvou vrstvách nad sebou. Připomíná to mix japonského stylu a futuristické vize sci-fi vesmírné lodě. Spí se v tom však zcela pozemsky, takže za nás takové hodobóžové palandy, tedy OK.
Ráno jsme vstali a aniž bychom kohokoliv potkali, jsme se nasnídali (tedy Vítek). Kromě housky od maminky z domova okusil i místní chleba s marmeládou. Toto ubytování blízko letiště evidentně používají především cestovatelé, kteří právě přilétli nebo se chystají k odletu. Při tom druhém zde zanechávají nesnědené jídlo, které nechtějí tahat domů a hostel je k tomu vybízí v rámci neplýtvání jídlem.
Na zdejší skvělý chleba jsme Vítka připravovali už předem, protože to byl jeden z našich silných zážitků z předchozí návštěvy Islandu a rádi na něj vzpomínáme. Vítkovi chleba zachutnal a těší se, až koupíme další při naší dnešní ranní zastávce v obchodě.
Trasa z Blue Viking Pods v Keflavíku až do Kirkjufell Guesthouse v Grundafjörður ~ 310km
První zastávka skutečně byla v místním obchodu Krónan , který je ještě v Keflavíku. Tam jsme se vybavili jak pečivem, tak mléčnými výrobky, které tady mají rovněž vynikající, i když (jako všechno) dost drahé. Dokonce i na nějakou zeleninu došlo. To by nám mělo na den-dva stačit.
Dále už se vydáváme cestou na sever, resp. severo-západ. Míjíme hlavní město Reykjavík a po pobřeží objíždíme postupně jeden fjord za druhým.
Islandští koně
Kolem cesty jsou časté farmy, které se zarážejí až o úpatí kopců. U jedné takové farmy je i stádo místních koní, s dlouhými hřívami. Zkoušíme zastavit a prohlédnout si je zblízka. Vítr je velmi silný, takže jim krásně čechrá jejich dlouhé hřívy. Nás ale taky (některým z nás i vlasy), takže zastávka je dost krátká, akorát tak na rychlé pohlazení koní, kteří jsou na nás zvědaví a nebojí se.
Jeden z fjordů, které musíme překonat je i velmi dlouhý Foraging - Hvalfjörður . Jeho objížďka by nás dost zdržela, ale naštěstí pod ním vede dlouhý tunel Hvalfjörðurgöng 🗺 . Ještě při naší minulé návštěvě před 8 lety byl zpoplatněný, dnes už se jím dá projet zadarmo.
Další fjord překonáváme už přes tradičnější most u města Borgarnes a dostáváme se tak na severozápadní výběžek ostrova, který budeme po zbytek dne objíždět po pobřeží. První plánovaná zastávka je v zátoce Ytri Tunga 🗺 .
Zátoka začíná písečnou pláží a vypadá vcelku obyčejně. V její odlehlejší části přechází do větších oblých kamenů, které jsou porostlé vodní travou, což je patrně ideální pro zdejší osadníky. Těmi jsou tuleni.
Zátoka Ytri Tunga s tuleni
Tuleni obývají několik částí u moře, kam je vinou odlivu obtížné se přes kluzké kameny dostat. To tuleňům vyhovuje, neboť se tak lidé od nich drží dál a tolik je neruší. Neustále se rozhlížejí, ale na lidi v podstatě nereagují a zůstávají v klidu.
Vidíme dva páry tuleňů a jsme jimi nadšeni. Vypadají velice nemotorně, ale zato velmi roztomile a je to pro nás zážitek, vidět je volně v přírodě mimo ZOO.
Búðakirkja a pohled na ústí řeky Kálfá do moře
Další zastávkou na naší cestě je černý kostel Búðakirkja 🗺 . Tenhle kostelík je objektem většiny fotek z této oblasti. Je k němu i malinký hřbitov. Zrovna opravovali bílé okenice, které jsou na Islandu dost typické.
Okolí je víceméně pusté a není moc zajímavé. Mnohem fotogeničtější pohled se však naskytl při pohledu z výšky. Především zajímavé a barevné je ústí řeky Kálfá s vulkánem Jón Kjartan (horou Mælifell ) v pozadí.
Arnarstapi, výhled na horu Stapafell a čedičové pobřeží, Monument Barda ze Snæfellsás
Na další zastávce ve vesničce Arnarstapi 🗺 nás zastihlo lehké sněžení, ale zato s docela silným větrem. Obhlídku jsme začali i skončili v přístavu. Při tom jsme obešli členité a nádherné pobřeží.
Skalnaté pobřeží tvoří čedičové sloupy, na nichž se dobře hnízdilo zdejším rackům. Ti se nechali dlouze unášet vzestupnými vzdušnými proudy vanoucími od moře, které se zarazily o útesy a pokračovaly tak vzhůru.
V pobřeží bylo hodně zátočin a hlubokých děr končících až pod hladinou moře. Zajímavé také bylo jezero, které končilo jenom několik metrů od moře, zato však ve značné výšce a od moře jej odděloval jen úzký pás útesu s chodníčkem.
Dominantou pobřeží je vrchol Stapafell v dálce a monument Barda ze Snæfellsás v popředí, tedy na planině. Bard má však i vlastní parkoviště. Na závěr procházky po pobřeží jsme se vydali přes „vesničku‟ zpět k přístavu.
V přístavu kotví několik lodí, které několik dní v týdnu všechny vyrážejí na moře na rybolov. Musejí jet všechny, aby se byly schopny z přístavu vůbec na otevřené moře dostat. Všichni rybáři loví na pruty (sítě jsou zakázané) a mají denní limit na množství ulovených ryb, aby všechny nevylovili a to navíc jenom několik měsíců v roce.
Přístav v Arnarstapi
Počasí se umoudřilo, takže další zastávky se už obešly bez sněhových přeháněk a větrných poryvů. Cestou na pláž Djúpalónssandur 🗺 jsme se zastavili na vyhlídce na maják a zajímavé útesy Malarrif , ale samotná pláž byla mnohem hezčí.
Útesy Malarrif a pláž Djúpalónssandur
K pláži vede příjemná cestička mezi skalami, kde jedna skála má v sobě i okénko. Pláž je velmi široká a k moři je to od útesů ještě kus cesty. Celá pláž je posetá černými oblázky, jedním hezčím než druhým…
Tam, kde se útesy dostávají až k moři, vytvářejí celou řadu malých jezírek, které se i v počasí kolem nuly krásně vyhřály. Ale na nějaké koupání to tedy není.
Cesta zpět vede i písečnou částí pláže, která se zakusuje do útesů. Písek je také úplně černý, jemný a vyhřátý. Je to zvláštní pocit, být na sluníčku na vyhřátém písku u moře, ale přitom v kalhotách, bundě a čepici s rukavicemi. Pro nás dost netypické.
Cesta kolem Snæfellsjökull
Abychom se dostali na severní pobřeží poloostrova, musíme objet národní park. Ten se rozkládá na velké části západního cípu poloostrova a je všude kolem hory s ledovcem Snæfellsjökull .
Vodopád na přítoku řeky Hvalsá a masiv nad Ólafsvíkem
Za městečkem Ólafsvík 🗺 je několik vodopádů na řece Hvalsá , které jsou zajímavé především tím, že jsou pokryté ledem. Je to nejspíš proto, že jsou na severní stěně kopce, takže na ně nesvítí slunce. Od moře ale fouká tak silný vítr, že dron měl co dělat, aby se byl schopen vrátit.
Dál už nás z oficiálního programu čeká jenom jeden z nejfotografovanějších vodopádů Kirkjufellsfoss 🗺 s horou Kirkjufell v pozadí. Ani vodopád samotný, ani hora mi ale nepříjde nějak výjímečná a osobně moc nechápu, proč je tento záběr tak ikonický (tedy kromě toho, že se objevil v seriálu „Hra o trůny‟).
Možná je to tím, že pohled je směrem na sever, kde je možné v zimě vidět polární záři, a takový záběr je na mnoha fotografiích, pohlednicích a suvenýrech. Na Islandu nás však čekají, dle mého názoru, mnohem zajímavější pohledy. Nicméně jsme tady nemohli nezastavit (a nezaplatit šílené parkovné).
Vodopád Kirkjufellsfoss
Pro mě daleko zajímavější je vodopád Grundarfoss 🗺 jenom pár set metrů dál, za městem Grundarfjörður . Dá se k němu dojít pěšky hezkou procházkou od hlavní cesty. Je také na severní stěně a tedy hezky zamrzlý.
Cestou zpět pozorujeme i rychle se ženoucí mraky od severu, které každou chvíli osvětlují jinou část země a to včetně oné „ikonické‟ trojúhelníkové hory Kirkjufell, která ovšem z tohoto pohledu má naprosto běžný tvar. Přesto, nebo možná právě proto, je to pohled moc hezký.
Vodopád Grundarfoss
Máme dost času kochat se i takovýmito pohledy. Naše cesta zde pro dnešek končí. Resp. končí pár set metrů dál v „Kirkjufell Guesthouse‟ 🗺 , kde tento pohled budeme mít až do noci.
Výhoda ubytování v této oblasti je, že v takto pozdní hodinu (je 22h) jsme na většině míst a u posledních vodopádů obzvláště úplně sami. Nikam nespěcháme, nemusíme např. pokračovat v dlouhé jízdě zpět do hlavního města. Také se v tuto dobu ještě nerozjela turistická sezóna na plné obrátky. Takže za tu trochu zimy a občasných sněhových přeháněk to rozhodně stojí.
Na dnešek jsme měli pokoj sami pro sebe a dokonce i s koupelnou. To nám brzo skončí. Dnes nás čeká delší cesta než včera a hlavně hodně krásných míst. Možná dokonce nejkrásnějších. Proto vstáváme brzo a vydáváme se na cestu, abychom stihli nejen plánované, ale také neplánované zastávky.
Trasa z Guesthouse v Grundafjörður do The Barn ve Víku ~ 430km
Nejdříve se musíme dostat zpět ze severo-západu do jižnější části poblíž hlavního města. V podstatě jedeme stejnou cestou jako včera. Cestou jsme si naplánovali zastavit v dalším obchodě, tentorkát to měl být Bónus v Borgarnes, kde je most přes jeden fjord.
Obchod byl na hlavní cestě, po které jsme jeli včera, takže bez zbytečné zajížďky. Ale ouha, obchod otevírá až v 10, to nás teda nenapadlo, že by mohly mít potraviny ráno zavřeno. Tak musíme pro dnešek vystačit se včerejšími zásobami.
Míříme do národního parku Þingvellir, ale cestou ještě uděláme neplánovanou zastávku u kostelíku v Mosfellsdalur 🗺 . Kostelík je na vyvýšeném úpatí kopce a je krásně vidět už z dálky. Měl zajímavý tvar a vypadal, jako by byl celý ze dřeva.
Cesta po ránu severozápadem a hřbitov v Mosfellsdalur
Když jsme k němu ale přijeli blíž, ukázalo se, že je to jen dřevěné lešení přesně ve tvaru kostela. Z kopečku byl krásný rozhled, ale taky hrozný vichr, takže skoro nešly otevřít dveře od auta. Kostel byl bohužel zavřený, tak jsme si jenom prohlédli hřbitov s některými zvláštně tvarovanými kamennými náhrobky.
Po této krátké zastávce jsme za chvíli dorazili na parkoviště národního parku Þingvellir 🗺 , odkud vede krásná cesta puklinou v zemi. Toto místo známe už z minula a je mnohem zajímavější než doporučovaná vyhlídka o několik kilometrů dál, kde v podstatě není nic. Toto je jedno z míst, na které jsem se moc těšil.
Národní park Þingvellir
Parkoviště je na konci pukliny v kamenném masivu a protože přijíždíme docela brzo, nepotkáváme ani nohu. Cesta vede mezi skalami až k rozcestí, kde se napojuje další puklina vedoucí z bližšího a známějšího parkoviště, takže už začínáme potkávat první turisty.
Nejvíc našlapáno je však u vodopádu Öxaráfoss 🗺 , kde potkáváme první (ale ne poslední) svatbu. Zde jsou netradičně přítomny 2 nevěsty. Místo je to moc hezké, teda až na ty lidi.
Dál se dostat nedá, takže se vracíme malinko zpět a vystupujeme z pukliny. Míříme na pahorek před skalami, které se jmenují Lögberg 🗺 , kde se v historii (930—1262) konala parlamentní (zákonodárná) shromáždění. Teda asi přibližně tady, přesně se to neví, neboť za ty stovky let se toto místo postupně geologicky měnilo.
Lögberg, Þingvallakirkja a Þingvallabær
Na dohled do tohoto místa je kostelík Þingvallakirkja a řada domků Þingvallabær 🗺 , které donedávna sloužily jako letní sídlo premiéra Islandu. Toto místo se pro změnu moc líbilo Vítkovi. Dokonce tak moc, že magnetka z cesty ztvárňuje právě tento dřevěný kostelík. Máme štěstí, tento není v rekonstrukci.
Pak už se stejnou cestou vracíme na parkoviště a i když lidí postupně přibývá, stále si tuto relativně krátkou, ale nádhernou cestu užíváme. Klidně by mohla být mnohem delší. Pohled na krásné skály po obou stranách průrvy se prostě neokouká.
Cesta autem pak objíždí severní část jezera Þingvallavatn , která ještě patří do národního parku. Zastavujeme ještě, víceméně z povinnosti, u plánované vyhlídky na další puklinu v zemi. Netuším, proč zrovna tahle je plánovaná, zatímco „ta naše‟ nebyla. Není ani tak velká ani dlouhá ani krásná a ani se do ní nedá sestoupit. Možná jediná její „výhoda‟ je, že je pár metrů (skoro doslova) od parkoviště.
Dnes druhou neplánovanou zastávkou je vodopád Brúarfoss 🗺 . Vede k němu příšerná kamenitá a prašná cesta, po které se musí jet 3km téměř krokem. Na jejím konci je placené parkoviště. Asi jsme raději měli k mostu u vodopádu přijet z druhé strany, kde je vesnička a snad i lepší cesta.
Brúarfoss
Zastávku u vodopádu jsem vybral v podstatě náhodou při nastavování navigace. V ní jsem měl z minulé návštěvy uložená zajímavá místa, ale ne na všechna tenkrát došlo. Podle obrázků to vypadalo hezky a bylo to přímo po cestě.
Jenom mě mátlo, že jsme na planině, kde bych široko-daleko nečekal vodopád a tak jsem pořád čekal, že se cesta stočí k dalekým kopcům. To se ale nestalo. Za to jsem byl nakonec vzhledem ke „kvalitě‟ cesty vlastně docela rád.
Vodopád tu skutečně je, i když velmi nízký. Co je však na něm zajímavé je jeho tvar. Místo klasického přepadu napříč tokem řeky je zde vodopád podélně.
Je to v podstatě dlouhá průrva uprostřed koryta řeky, do které se valí voda z obou stran. Takže vodopád není ani tak vysoký, ale spíš dlouhý. To je ale naplno patrné až pohledem shora. Takže z mostku přes řeku Brúará 😉 to vůbec není vidět, resp. není vidět to nejzajímavější.
Tak ještě jednou po prašné cestě zpět na silnici a můžeme pokračovat na plánovanou zastávku u gejzíru Geysir 🗺 . Ano, všechny gejzíry světa nesou název podle tohoto Gejzíru s velkým G. V překladu geysa znamená „proudit nebo řítit se (zběsile)‟.
Gejzír Stokkur a ostatní
Ve zdejší oblasti gejzírů je jich několik. Nejaktivnější už ale není Geysir, ale Stokkur . Chrlí vodu každých několik (5—8) minut. Někdy je výtrysk lehce odbytý, ale viděli jsme i několik pořádných.
Kolem je několik dalších, ale mnohem klidnějších vývěrů, které mají krásné barvy a odpovídající aroma. Jenom to trošku kazily všudypřítomné zábrany a stavební stroje, neboť zdejší pracují na zlepšování a budování cestiček ke gejzírům. Docela se to od naší poslední návštěvy změnilo. Teď už to ale, na můj vkus, vypadá až moc organizovaně a méně přírodně.
Nad gejzíry se tyčí cca 50m vysoký kopec. Ještě nás toho dnes čeká hodně, takže výhled z jeho vrcholu oželíme a míříme k další přírodní atrakci nedaleko. Tou je průtokem největší vodopád Islandu Gullfoss 🗺 .
Gullfoss, nejmocnější vodopád Islandu
Vodopád je na řece Hvítá a je skutečně obrovský. Je jednak na vstupu hodně široký, ale i docela dlouhý a má několik „pater‟. Na konci se řeka mocně zařezává do okolní krajiny, až skoro mizí z dohledu na dně úzkého a hlubokého kaňonu.
Úžasné množství a především síla vody je ohromující a také ohlušující. Zážitek lehce kazí prudký vítr, který vane stejným směrem jako tok řeky a unáší s sebou zmrzlé kapičky z vodopádu. Ale dohromady působí spojená síla přírody o to mocněji.
Vychutnáváme si nejdříve pohled z cesty k vrchnímu patru vodopádu uvitř kaňonu. Pak se vracíme zpět a stoupáme na nejvyšší okraj kaňonu. Odkud je vidět celý vodopád z výšky v celé své délce a mohutnosti.
Když jsme se dost vynadívali, řádně vyfoukaní nasedáme zpět do auta a vydáváme se podél toku řeky na jih k naší odpočinkové zastávce. Ta je v přírodních lázních Hrunalaug 🗺 .
Přírodní lázně s termální vodou Hrunalaug
Tyto malé rodinné lázně vznikly na místě bývalé farmy a mají 3 malé bazénky s teplou vodou cca 38 °C uprostřed kopců, kde kolem dokola není zhola nic. Krásná samota. V posledních letech k bazénkům přistavěli krásné převlékárny, toalety a sprchy, které jsou zapuštěné do jednoho z kopců a obložené masivními čedičovými šestibokými sloupy.
Nejdříve jsme vyzkoušeli ten nejmenší bazének, který se jmenuje ovčí, protože se v něm kdysi koupaly ovce. Je to taková malá betonová káď, kde si akorát pohodlně sednou táta se synem. Při tom máme vodu až po uši, které nám na mrazivém větru lehce mrznou, ale ve spojení s akorát tak teplou vodou je to příjemné.
Pak zkusíme i druhý bazének, který je mnohem větší a přírodní. Jmenuje se prádelna, protože… Voda v něm je o trošičku teplejší a ještě příjemnější než v ovčím. Navíc je trochu zapuštěný do svahu, takže tu nefouká. Jen sluníčko krásně svítí, takže si užíváme tu vyhrazenou dobu, kterou máme. Vzpomínáme na mámu, která nám cpala opalovací krém. Myslela to s námi dobře, ale my… 😀
Třetí bazének nás moc nezaujal. Jednak je nově vybudovaný, tedy zcela umělý, jmenuje se turistický a jeho voda byla o poznání studenější. Ale alespoň odlákal část návštěvníků a měli jsme tak prádelnu téměř jen pro sebe.
Limit na pobyt je 90 minut, ale beze stresu, v zásadě na dobré slovo. Nechce se nám odtud, hlavně se nám nechce z teplé vody do ledového větru, těch pár metrů ke sprchám. Ale stejně máme ještě důležitou zastávku před sebou, takže se neochotně zvedáme a běžíme se převléknout a vyrazit dál na jih a pak po pobřeží na východ.
Poslední zastávkou dnešního dne, když nepočítám večerní nákup, bude pro mne nejkrásnější vodopád Isladnu. Tím je Seljalandsfoss 🗺 . Není nejvyšší (61 m), ani nejmasivnější, ale je zajímavý tím, že je za ním přístupná velká jeskyně. Takže je možné celý vodopád obejít ze všech stran.
Seljalandsfoss, nejkrásnější vodopád s jeskyní
Náš čas příjezdu byl ideální. Byl to podvečer, kdy večerní slunce dopadá přímo na vodopád, který je na západní stěně kopce. Takže když se člověk postaví do jeskyně, prosvítá slunce padajícími proudy vody, což je úchvatné.
Už příchod k vodopádu byl zajímavý tím, že dopadající voda se tříští o kameny a vytváří mlhu drobných kapiček vody, které jsou unášeny větrem od něj. Dopadající paprsky slunce pak vytváří na kapičkách duhu, která tvoří při pohledu z drobného kopečku úplný kruh.
Při výstupu z jeskyně nás menší proud vodopádu, který byl unášen větrem, řádně umyl od hlavy až k patě. Naštěstí fouká silný vítr, který nás rychle osuší při procházce k vedlejšímu vodopádu Gljúfrabúi 🗺 .
Ten je zajímavý tím, že padá z výšky 40m do soutěsky, která vznikla zaříznutím vodopádu do kopce, kde se vytvořil komín. Vstup do soutěsky je ale široký tak akorát na koryto řeky. Otužilci projdou těch asi 20m na boso až do komínu, odvážnější to vezmou v botech. Nejsme ani jedno, takže pozorujeme vodopád jen úzkým průzorem v soutěsce.
Jelikož se připozdívá a už předtím malé množství turistů se ještě víc zmenšilo, jdeme k vodopádu Seljalandsfoss ještě jednou. Je to tak krásný zážitek, že stojí i za závěrečný průchod vodopádem a pořádnou sprchu. Vlastně to náš zážitek ještě umocňuje.
Máme vodopád téměř jen sami pro sebe. V jeskyni jsme sami docela dlouhou dobu a nemůžeme se na tu nádheru vynadívat. Ale nikomu nepřekážíme ve focení, nikoho nebrzdíme… a tak tu zůstáváme dál a dál. Oběma se nám odsud nechce. Tak ještě jednou sprcha a jde se k autu.
Pokračujeme po pobřeží dál na východ a míjíme zasněžený vrcholek sopky s ledovcem Eyjafjallajökul , který je zdrojem právě navštívených vodopádů. Je to menší sourozenec východnější, větší a známější sopky Katla. Na úpatí Katly, na pobřeží je městečko s prostým názvem Vík 🗺 .
Tady si nakupujeme jídlo na dnešek a zítřek v obchodě Krónan. Mají zde jak místní jogurt (skyr) se zajímavými příchutěmi, což oceňuji, tak i něco sladkého pro Vítka ke snídani. Po nákupu už se vydáváme do blízké usedlosti, kde přespíme.
Nocleh totiž pro dnešek a zítřek máme zamluvený ve stodole, tedy The Barn 🗺 . Je to noclehárna se společnými koupelnami. Původně jsme mysleli, že pokoje jsou pro 6 lidí. Na místě ale zjišťujeme, že je pro 6 dvoulůžek. Naštěstí ještě není sezóna a ubytovna tak není našlapaná. Takže nakonec jsme v pokoji s dalšími 4 spolunocležníky. Dokonce na recepci obsluhují 2 čeští sympatičtí mladíci. Závan domova.
Naštěstí máme spodní dvoulůžko, takže je to vcelku pohodlné. Sprchy i toalety jsou čisté a hezké. Jediná nevýhoda je, že tu nejsou uzamykatelné skříňky na věci, takže i když zůstáváme i na další noc, všechny věci si musíme vzít s sebou. Ale cenový rozdíl mezi společným pokojem a samostatným byl tak astronomický, že nelitujeme a ušetřené peníze raději necháváme na zážitky v době, kdy budeme vzhůru.
Celkově tato „stodola‟ vevnitř nevypadá vůbec jako stodola, ale docela moderně. Mají tu dobře vybavenou kuchyni, kde je spousta vařičů, nádobí a jiných kuchyňských potřeb a pěkně to tu žije. Vítek si připravuje večeři a já si dávám koupený skyr. Je s jahodami a kousky čokolády. Je naprosto úžasný a překvapivě neobsahuje skoro žádné sacharidy.
Máme za sebou první společnou noc v noclehárně ve stodole. Kupodivu byla klidná a nikdo nás nerušil. Tak snad to platí i obráceně, asi ano, všichni jsou usměvaví. Dnes nás čeká jenom krátká cesta po okolí, jak se říká — kolem komína, tedy stodoly. Rychle se tedy balíme a vyrážíme k nedaleké pláži a útesům.
Trasa kolem stodoly, ke Skógarfoss a přes Vík zpět ~ 80km
Opět využíváme toho, že spíme blízko a vyrážíme brzo. Takže jsme na pláži Reynisfjara 🗺 opět skoro sami. Resp. úplně sami, po odchodu jediného páru, který si sem vyrazil tak brzo po ránu.
Pláž a útesy Reynisfjara, poslední 2 fotky jsou z roku 2018
Tato pláž se od naší minulé návštěvy změnila nejvíce. V únoru tohoto roku ji totiž z větší části vzalo moře. Vytrvalé a netypické mořské proudy postupně odplavily velké množství písku. Takže už není možné procházet kolem útesů, kde byly k vidění jeskyně a dalo se dojít až ke sloupům v moři.
Na posledních dvou fotkách, které jsou z roku 2018, je pohled z široké pláže před útesem. Dnes už tam pláž není vůbec a moře omývá přímo útes, jak je vidět na první fotce.
Je pro mě překvapivé, jak rychle ke změně došlo a jakou tedy proudy musí mít sílu, že tak široký kus písku a kamení dokázaly tak rychle odplavit. Je ale tedy možné, že se situace časem opět změní a opačný směr mořských proudů vrátí pláž zpět. Uvidíme příště 😉.
Za tu přibližně hodinu, co tu jsme, už sem začínají najíždět další turisté, takže my mizíme a přesouváme se zpět, přibližně 35km západně. Naším cílem je vodopád Skógarfoss 🗺 , který jsme včera cestou jenom míjeli. Je to sourozenec vodopádu Seljalandsfoss, který pramení ve stejném ledovci.
Skógarfoss
Jelikož je pořád ještě docela brzo, ještě je tu relativně málo lidí. Zato vichr z hor je obrovský. Už při parkování mě vítr drsně upozornil, že jsem nezatáhl na rovince ruční brzdu. Takže se auto dalo docela rychle do pohybu. Naštěstí jsem nechal před autem větší mezeru a jen tak tak jsem stihl skočit dovnitř a brzdu zatáhnout, než auto narazilo, uffff.
Zapomínám, že je to manuál. Musím na to víc myslet! Alespoň jsem pobavil opodál stojící skupinku, která se poťouchle usmívala. Ale možná jen měli stejnou zkušenost 😀.
Už samotný příchod k vodopádu byla docela výzva, protože na rovince před ním nebylo nic, co by vichru stálo v cestě. Takže bral prach i malé kamínky a všechno to vrhal na příchozí. Velkou část cesty jsme tak museli jít pozpátku. To naštěstí skončilo, když jsme se dostali k vodopádu blíž, do stínu kopce.
Kopec byl však ochranou nejen před větrem, ale také před sluncem. Takže zde bylo citelně chladněji a tříštící se vodní kapky rovnou za letu mrzly. To, že mrznoucí voda nás pořádně omyla, byl ale ten menší problém.
Větší výzvou bylo, že se na všech kamenech před vodopádem vytvořila sice krásná, ale dost nebezpečná ledovka. A to skoro ze všech stran kamenů. Rovná, zmrzlá kaluž, na kterou je našinec zvyklý, tak zde dostala ještě třetí rozměr. K vodopádu tak pronikli jen ti nejodvážnější turisté 😉. Pohled na naši „chůzi‟ musel být k popukání, ale stálo to za to.
Vedle vodopádu vede cesta nad jeho hranu. Vystupujeme tedy vzhůru po chodníčku, který přechází až ve visuté schody na horní plošinu. Z ní je hezky vidět, jak se ohromná masa vody překulí přes okraj skály a padá z výšky 60 m k patě kopce. Zespodu je však pohled na vodopád majestátnější. Navíc zde fouká vítr ještě víc, než dole.
Vydáváme se kousek proti proudu řeky a fotíme koryto přitékající řeky z výšky. V průvodcích i na cedulkách okolo často upozorňují na nebezpečné poryvy větru, které by mohly člověka shodit do propasti. Vždycky mi to přišlo jako přehnané a hrazení umístěné zbytečně daleko od srázu. Dnes jsem to konečně pochopil. Vichr byl tak silný, že nešlo nejen udržet mobil při natáčení videa, ale nebyli jsme schopni zůstat stát na místě, jak do nás vítr tlačil. Naštěstí ve směru od srázu, ale na ukázku jeho síly to stačilo. Pochopili jsme.
Kolem řeky se vine hezká stezka a vypadá to, že na řece Skógá budou ještě další vodopády. Možná jenom malé, ale Vítkovým přáním byl výlet s hodně chozením. Navíc toho dnes nemáme moc na programu, takže vyrážíme proti proudu řeky za blízkými vodopády. Stezka je příjemná a díky větru, který všechny ostatní turisty odradil, jdeme sami.
Vyplatilo se. Je tu krásně. Dojdeme cestičkou k vodopádu, který jsme viděli. Není extra velký ani zajímavý, ale vidíme v dálce další. Jdeme k němu. Je hezčí a hned za ním další. Tak ještě jeden…
Vodopády na řece Skögá
Zvoleným přístupem „tak ještě jeden, třeba bude stejně/víc zajímavý než tenhle‟, se nám ten „kousek k dalšímu vodopádu‟ protáhne na cca 7km. Ani nám to tak nepřišlo, ale bylo to nějakých 450 výškových metrů. Po třech hodinách se konečně odhodláme se otočit a vrátit se zpět. Zpáteční cesta se nám z kopce zdá kratší, možná tím, že už se u každé vyhlídky nezastavujeme.
Cestou jsme viděli hodně vodopádů, z nichž některé ani nemají jména. Ty, co mají, byly Hestavaðsfoss, Fosstorfufoss, Steinbogafoss, Fremri-Fellsfoss, Innri-Fellsfoss, Rollutorfufoss, Skálabrekkufoss, Kæfufoss, Gluggafoss a poslední Króksfoss 🗺 .
Úžasné bylo, když jsme se ohlíželi zpět po proudu řeky, neviděli jsme živou duši, kam až oko dohlédlo. Byli jsme sami. Také se uklidnil vítr a slunce příjemně hřálo. U vodopádu Fremri-Fellsfoss (třetí fotka) byl, kromě nádherného výhledu, také skoro golfový trávník, na kterém jsme se na chvíli rozvalili a mladší z nás i na chvilku usnuli 😉.
Čím níže jsme se při návratu dostávali, tím častěji jsme začali potkávat turisty mířící nahoru. Jak vítr ustal a oteplilo se, cesta začala lákat i další návštěvníky. Občas se některý z nich postavil na okraj skály dost odvážně. No, asi ještě nezjistili, co tady poryv větru dokáže. My už máme větší respekt.
Dole pod vodopádem Skógarfoss už je skoro narváno. Tak trochu z povinnosti se u něj ještě jednou zastavíme a podíváme se na něj teď již v záři slunce. Ale s tím množstvím lidí a slunným počasím už to není ono 😀.
Kousek od tohoto vodopádu je ještě jeden, menší, schovaný uvnitř údolí, takže není z okolí vidět. Je to Kvernufoss 🗺 a zamíříme k němu. Je to taková menší obdoba včerejšího vodopádu Seljalandsfoss. Také je možné se projít jeskyní za ním.
Kvernufoss
Díky tomu, že je tento vodopád ukrytý, trochu stranou a ve stínu většího sourozence Skógarfoss, je tu jenom minimum turistů. Cesta údolíčkem k němu je sama o sobě hezká. Vodopád je sice menší a méně vydatný, ale i tak se nám moc líbí.
Cestou k němu míjíme Skógar Museum, ale to nás nechává chladnými. Jeho součástí je i několik místních tradičních stavení zapuštěných do svahu. My ale dáváme přednost spíš přírodě, takže tuto atrakci vynecháváme. Možná snad příště, nebo za škaredého počasí. Také vynecháváme vrak letadla na pláži, který pro nás spadá do stejné kategorie.
Vracíme se zpět na východ k Víku. Cestou ještě zastavujeme u východní části pláže, na které jsme byli ráno. Resp. nad ní. Nad pláží se tyčí 110m vysoký kopec Dyrhólaey . Je to tedy spíš skála než kopec. Ze tří stran je skalní stěna a jenom díky jednomu pozvolnějšímu svahu se dá na něj dostat i autem. Pravděpodobně byl dnešní poloostrov v minulosti ostrovem, než se kolem něj vytvořily z nánosů písku dvě kosy a ostrůvek tak připojily k pevnině.
Dyrhólaeyjarviti
Na jeho vrcholku je maják Dyrhólaeyjarviti 🗺 . Kousek od něj, na jižním výběžku je i brána, která je zde tím nejfotografovanějším objektem.
Ze skály je krásný výhled především na dlouhou černopísečnou pláž, táhnoucí se až k obzoru. Zajímavý je také pohled na sopku Katla a její ledovec Mýrdalsjökull . Celý pobyt na Islandu se těšíme, že uvidíme papuchalky. Tady by, alespoň podle cedulek, mohli hnízdit. Bohužel jsme ale žádné neviděli.
Na konci dne jsme ještě zajeli do Víku. Jednak na nákup potravin, ale také jsme se prošli po písečné pláži z druhé strany útesu, než ráno. Nakonec jsme ještě zamířili ke kostelíku Víkurkirkja 🗺 , který se tyčí nad Víkem a viděli jsme ho při každém průjezdu Víkem.
Víkurkirkja
Byl sice zavřený, ale je od něj alespoň hezký výhled na městečko. Pak už nás čekal návrat do stodoly (The Barn), kde budeme opět nocovat. Sice se obsazení pokoje změnilo, ale pořád zůstáváme jenom v šesti.
Jdeme spát příjemně unaveni dnešní procházkou kolem vodopádů, která se moc povedla. Zítra musíme vyrazit zase co nejdříve, čeká nás dlouhá cesta až na východní pobřeží.
Dnes se s ubytováním ve Stodole na jeden den rozloučíme. Směřujeme po jižním pobřeží dál na východ. Čeká nás ujet přibližně 400km, jedna očekávaná zastávka u ledovcového jezera a jedna užívací zastávka s horkou koupelí.
Cesta jižním pobřežím na východ ~ 400km
Kolem celého ostrova vede jedna okružní cesta s číslem 1. Je zajímavé, jak s rostoucí vzdáleností od hlavního města ubývá nejdříve počet pruhů v jednom směru, pak celková šířka vozovky a nakonec i obousměrnost mostů. Ve fázi posledně jmenovaného budeme cestovat dnes.
Suðurlandsvegur
Velká část silnice 1 — Suðurlandsvegur vede kolem jižní stěny, která měří přibližně 100 metrů. Na jejím úpatí jsou tu a tam rozesety farmy. Jak je skalní stěna na mnoha místech podobná a posetá vodopády, člověk má často pocit déjà vu.
Foss á Síðu
Cestou míjíme jeden z větších vodopádů. Konkrétně se jmenuje Foss á Síðu 🗺 , tedy vodopád v Síðu, což je ale v podstatě jenom několik farem vedle sebe. Samotný vodopád je napájený z blízkého jezera Þórutjörn a je součástí jedné z farem. Sice k němu vede cesta, ale je soukromá a už bohužel není veřejně přístupná. Takže se musíme spokojit jenom s pohledem od plotu.
Hned za rohem kopce, tedy pro nás za zatáčkou, je další vodopád, který nás cestou zaujal natolik, abychom u něj zastavili. Byl to Fossálar 🗺 . Je to velmi netypický vodopád, protože je v podstatě na rovině (podobně jako dřívější Brúarfoss). Takže jsou to spíš takové peřeje nebo kaskáda drobných přepadů.
Fossálar
Opět je na soukromém pozemku, ale dá se k jeho části pohodlně dostat. Vodopád sám o sobě je docela hezký, ale zajímavější mi přišel pohled na něj z ptačí perspektivy. Je vidět, jak se postupně větví, klikatí a zase spojuje…
Také je zajímavé, že Fossálar se jmenuje jenom tento úsek řeky Þverárvatn , který končí na nedalekém pobřeží. Taková místní Berounka. Celý tok řeky vede kolem zmiňované stěny, kterou v této části lemuje.
Nedaleko od stěny je samostatně stojící kopeček. Jmenuje se Orustuhóll 🗺 a vypadá trochu jako puchýř na jinak rovné zemi. Kdo ví, jestli se tam skutečně nějaká bitva odehrála. V písemných záznamech o tom prý není žádná zmínka a váže se k němu jenom legenda.
Orustuhóll
Tak to byly dvě neplánované zastávky, ale my dál míříme k jednomu ze dvou hlavních bodů naší cesty. Tím je ledovcová laguna Jökulsárlón 🗺 .
Jökulsárlón
Laguna vzniká od 30. let 20. století táním ledovce Breiðamerkurjökull , který je jazykem většího ledovce, pojmenovaného Vatnajökull . Je hluboká přibližně 280 m a je nejhlubším jezerem Islandu. Odlamujícím se krám ledovce trvá několik let, než lagunu překonají, rozlámou se na menší části a odplují do moře.
Po příjezdu k laguně nejdříve obdivujeme obrovské ledové kry a přemýšlíme, jak musejí být vysoké, když část nad hladinou má být jenom jedna desetina celkové výšky. Také pozorujeme tuleně, kteří plavou kolem ker a občas z vody vystrčí hlavu a pak se ponoří a plácnou při tom zadníma nohama, jako velryba ocasem.
Vracíme se k autu, abychom si vzali již známý úžasný jahodový skyr s kousky bílé čokolády. Sedáme si nad břeh laguny k piknikové lavici, a ačkoliv je přibližně jenom 8 °C, užíváme si při jídle pohled na ledovce. Občas na nás dopadne i několik paprsků slunce, takže se ta zima a studený vítr lépe snáší. Ale stejně si to moc užíváme.
Po krátkém ledovém pikniku se přesouváme kousek dál po břehu do míst, kudy vjíždí a vyjíždí obojživelné auto, resp. loď. Tu je možné použít pro plavbu po laguně a pozorovat kry zblízka. Na cedulích u laguny je varování, aby se lidé drželi dál od ledové vody, neboť doba přežití ve vodě je několik málo minut, než člověk umrzne.
Tak přemýšlím, co by se asi stalo, kdyby měla loď nehodu dál od břehu. Než by dorazila jiná loď nebo i rychločlun, uplynulo by těch minut asi dost. A na nějaké plavání v té ledové vodě to taky nebude, resp. kolik toho tak člověk za pár minut uplave, že?
Mohlo by se zdát, že něco tak nebezpečného by přece nikdo nepodstupoval, to určitě musí být nějak ošetřené. Ale poté, co si člověk přečte, že za posledních pár let utonulo 6 lidí jenom na pláži Reynisfjara a další lidé přišli o život v ledovcové jeskyni nebo při pádech nebo následkem podchlazení, si tak jistý nejsem. Každopádně sledujeme loď na kolech raději jenom ze břehu.
Z laguny odtéká ledovcová voda a s ní i kry do blízkého moře, které je jen pár set metrů přes pobřežní cestu. Části ker vyplavuje moře na pláž a kousky ledu na slunci vytvářejí dojem diamantů. Proto se také pláži říká Diamantová.
Diamond beach
Kousek od břehu se na mělčině vyhřívá několik tuleňů. Vypadá to, že většinou spí, jenom jeden z nich tu a tam zvedne hlavu, aby zkontroloval, zda se turisté drží v bezpečné vzdálenosti. Jednoho tuleně si bohužel můžeme prohlédnout zblízka přímo na pláži.
Naši návštěvu zakončíme u ústí řeky Jökulsá tekoucí z laguny do moře. Proud pod mostem je docela silný a unáší malé i větší kry do moře. V tom silném proudu se občas kry otočí a je vidět, jak jsou skutečně velké.
Naší druhou dnešní očekávanou zastávkou je farma Hoffell 🗺 , jejíž součástí jsou kromě ubytování také termální lázně. Konkrétně jsou to 4 velké vany, ve kterých je teplá voda 38 °C nebo 42 °C.
Hoffell
Po našem příjezdu nacházíme lázně opuštěné. Nikde nikdo. Nastěstí za chvíli potkáváme místního, se kterým si domlouváme vstup. Není úplně nejlevnější, ale to na Islandu vlastně nic. Než se ale nadějeme, přijíždějí další návštěvníci. Škoda, mohli jsme tu být sami.
Vybíráme si volnou vanu s teplotou 38 °C. Dohromady s teplotou vzduchu kolem 10 °C je to ideální kombinace. Sluníčko krásně svítí a tak si užíváme hřejivou koupel s výhledem na vzdálený ledovec a stádo koní poblíž.
Postupem času přicházejí další návštěvníci, ale zároveň jiní odcházejí. Takže je tu stabilně jenom pár lidí, občas jsme i sami. Vůbec se nám odsud nechce, ale ještě náš čekají další zážitky, takže ještě vyzkoušíme nakrátko saunu a už pokračujeme v další cestě na východ.
Uděláme krátkou zastávku v městě Höfn, kde dnes budeme nocovat. Nakoupíme si v potravinách to nejnutnější, dokud mají otevřeno, a pokračujeme dál na východ. Tam nás čeká dlouhá černá pláž a také Hvalnesviti 🗺 , tedy další maják.
Jestli bychom mohli provoz na okružní cestě kolem ostrova až do Höfnu označit za poklidný, tak cesta dál na východ už byla vysloveně ve stylu „chcípl pes‟. Za přibližně hodinovou cestu jsme potkali asi tak 10 aut. Všechny mosty přes široká koryta řek byly už jenom jednosměrné.
Satelitní snímek řeky/laguny/fjordu Jökulsá í Lóni
Koryta řek jsou na Islandu vůbec docela zajímavá. Jsou velice široká, někdy to vypadá, jako by koryto měřilo několik kilometrů a bylo to vlastně celé široké údolí, patrně tvarované kdysi širokým ledovcem. Dnes je už ledovec často pryč a uvnitř údolí zůstalo samotné koryto řeky užší, třeba 1 km, a plné nánosů kamení. A v korytu řeky je pak několik ještě užších proudů, kudy skutečně teče voda. Ale ta síla, která to všechno zformovala, je pro mne nepředstavitelná. Hezky je to vidět právě zde, na východě, třeba na řece Jökulsá í Lóni , resp. na satelitním snímku laguny.
Po příjezdu na pláž u majáku Hvalnesviti jsme se nejdříve prošli po široké kose, která uzavírá Lónsfjörður . Je tvořena malými oblázky černého kamene, které pod nohami příjemně vržou.
Pláž Hvalnes
Tady jsem na vlastní kůži poznal, proč se nebezpečným vlnám říká „sneaker wave‟. Objeví se (přikradou se) totiž zničehonic a jsou často až několikanásobně vyšší, než všechny ostatní vlny. Takže i když si pro natáčení nebo focení vyberete místo „dostatečně daleko‟ od běžných vln, nemusí to stačit. Naštěstí jsem to ustál a odnesl to jenom trochou vody v botách, ale jak jsem už psal, někteří takové štěstí neměli, ufff…
Po zážitku s vlnou se vydáváme po pláži k majáku na útesu už v uctivější vzdálenosti. Míjíme jak tuleně v moři, tak především obrovské hejno kachen, které se vyhřívá na teplých oblázcích na pláži.
Hvalnesviti
Maják stojí na konci výběžku Eystrahorn a je to také nejvýchodnější bod našeho pobytu na Islandu. Snažím se s dronem odletět dál od majáku na moře a zabrat jej tak spolu s celým útesem. To se mi však nedaří, neboť se dron nelíbí místnímu rackovi, který na něj útočí. Jsou to vůbec útočné potvory, které často napadají nebohé papuchalky.
Raději se tedy vydávám opačným směrem, k Eystrahornu, tedy konkrétně k jeho poslednímu kopci s poetickým názvem Tófuhorn . Odtud je hezký výhled nejen na okružní cestu, ale také na širokou pláž.
Připozdívá se a tak se vracíme stejnou cestou zpět do Höfnu. Ještě však máme v itineráři jednu zastávku. Tou by měla být Vikingská vesnice na jižním pobřeží mysu Stokksnes 🗺 .
Stokksnes
Cestou míjíme stádo koní, u kterého se zastavujeme. Jsou velice lekaví, ale zároveň jsou velmi zvědaví a mlsní. Ale to nejdůležitější pro nás je, že jsou nádherní. Zdržíme se u nich několik desítek minut, ale pak pokračujeme po prašné cestě dál až k parkovišti u Vikingské kavárny.
Tam zjišťujeme, kolik se platí za vstup do vesnice, ale také to, že to vlastně není pravá vesnice, ale kulisy pro film, které zde filmaři postavili. To nás natolik odradilo, že tuto „atrakci‟ vynecháváme a vracíme se do města Höfn 🗺 . Jak je vidět, tady na Islandu si s místními názvy skutečně hlavu nelámou 😀.
Odpolední a večerní Höfn
Ještě než se ubytujeme, projdeme si městečko. Je tu jenom několik málo ulic, ale s docela hezkými — typicky islandskými — domky. V jedné zahradě na hlavní ulici Hafnabraut mají i zajímavou „výstavku‟ starých bot v různém stádiu návratu k přírodě.
Procházku zakončujeme pohledem na „západ‟ slunce nad severozápadním fjordem Hornajörður . Západ je v uvozovkách, protože slunce teď pořádně nezapadá a světlo je po celou „noc‟. Ale stejně je to moc hezká podívaná. Spolu s námi si výhled vychutnává i místní mladík, který si při výhledu z pahorku vychutnává i pizzu. V tom ostrém a ledovém větru už ale musí být dávno studená, ale to mu očividně nevadí.
My si dáváme večeři až v Hófn Guesthouse, kde dnes nocujeme. Máme pokoj sami pro sebe, jupí. Využívám toho, že v pokoji jede topení na maximum při zároveň otevřené větračce (jinak by tu asi všechno zplesnivělo). Dávám si usušit boty i ponožky z dnešního zážitku na pláži. Do rána krásně uschnou a je moc příjemné obouvat se do vyhřátých bot.
Nejsme si s Vítkem jisti, jestli tak dlouhá cesta na východ stála za to. Ale užili jsme si především ten klid a samotu. Sem běžný turista nedorazí, takže jsme potkali ještě méně lidí, než na západě, kde je více atrakcí. Dnes nás čeká dlouhá cesta opačným směrem. Vracíme se do Víku, tedy zpět do krajiny obousměrných mostů.
Cesta jižním pobřežím z Höfn zpět na západ do Víku ~ 290km
První, co na dnešní cestě míjíme, je Jökulsárlón. Ale u něj se dnes už nezastavujeme a jen si ho točíme z auta při přejezdu po mostě přes Jökulsá. Sice to nemáme v programu, ale vzpomínám si, že jsme se kdysi stavovali u vedlejší ledovcové laguny, která není tak velká a známá, ale zato je o dost opuštěnější. A to nás láká.
Výhled na Jökulsárlón z mostu
Zastavujeme tedy kousek od hlavní cesty na parkovišti a odtud docházíme kousek pěšky k laguně Fjallsárlón 🗺 . A skutečně, jsme tu skoro sami. Na rozdíl od Jökulsárlónu je zde více menších ker, které sahají skoro až na mělčinu. Dalším velkým rozdílem je, že břeh není pokrytý černým lávovým pískem, ale nádhernými kameny všech velikostí a barev.
Fjallsárlón
I tentokrát musíme překonat řeku odvádějící vodu z laguny do moře. Z mostu zahlédneme na břehu několik tuleňů. Už však víme, že na krajnici se nesmí zastavit a tak parkujeme až na nejbližším možném sjezdu z náspu vedoucímu k mostu. Abychom tuleně nerušili, zkouším je natočit z dronu a při té příležitosti i celou lagunu Fjallsárlón.
Tuleni na břehu řeky Fjallsá, přítok řeky a její pokračování do nedalekého moře
Tuleni se jen občas po dronu ohlédnou, ale jinak se vůbec nenechávají rušit a spokojeně pospávají na břehu řeky. Stejně jako ostatní, i tito si mezi sebou nechávají uctivou vzdálenost a vůbec se netulí.
Pokračujeme po pobřeží dál. Naším cílem je ledovec, na který bychom si mohli sáhnout a případně i šlápnout. Konkrétně se vydáme k laguně Svínafellslón 🗺 , která vzniká táním stejnojmenného ledovce. Výhodou tohoto je, že čelo ledovce dosahuje až ke břehu laguny a je možné na něj vylézt.
Laguna Svínafellslón a ledovec Svínafellsjökull
Jsem rád, že počasí nám pořád přeje a Vítek si může zažít stejně zajímavé seznámení se s ledovcem, jako já před lety. Zcela ta zkušenost změní pohled na něj.
Předtím jsem měl naivní představu, že to bude podobné, jako v zimě na horách, kde je spousta sněhu, na sluníčku sníh přes den trochu utaje a přes noc zase zmrzne, až se na povrchu vytvoří ledová vrstva. Také při pohledu z dálky to vypadá, jako rovná, hladká vrstva bílého sněhu, místy trochu ušmudlaného a tedy černého. Zdá se, jako by procházka po něm byla jako po sněhu. Ale ve skutečnosti je to všechno úplně jinak.
Kdysi jsme parkovali na dosah od ledovce u malého jezírka (na první fotce). Bylo to jen pro pár aut. Dnes je parkoviště mnohem vzdálenější, ale také větší a pojme několik desítek aut. Naštěstí je v této době ještě skoro prázdné. Takže se od parkoviště vydáváme pěšky, ale to my rádi. Jak přicházíme k ledovci, jeho jednolitá struktura mizí a objevují se v něm obrovské trhliny.
Nastupujeme na led v místě, které je dobře přístupné, není příliš strmé a je relativně v suchu. Na čele totiž led docela rychle taje a jak stéká, bere s sebou kamínky a bláto, které ledovec nabral cestou, jak si klestil cestu a tvaroval tak podloží před/pod sebou. Takže na mnoha místech je buď vysoká vrstva jemného bahýnka, nebo přímo voda nebo je naopak ledovec příliš strmý a po jeho hladkém povrchu se bez vybavení nedá vyškrábat.
Jdeme po povrchu jenom několik metrů, než dojdeme k průrvám, které jsou hluboké a široké mnoho metrů. Nedokážu si představit, jak bychom se po případném několikametrovém pádu nejdříve sbírali a pokud bychom byli celí, jak se škrábali zpět nahoru. Led sice není naprosto hladký jako z mrazáku, ale pevný je tak, že bez cepínu bychom do něj schod nevykutali.
Takže se s respektem vracíme zpět na pevnou a neklouzavou zem před ledovcem a jdeme ho malinko obejít ze strany, abychom viděli, jak se noří do laguny. Na delší procházku po ledovci si musíme počkat do zítřka, kdy to budeme mít s vybavením a pod odborným dohledem.
Další zastávka je jen asi 5 km u nedalekého kopce Skerhóll , ve kterém je krásný vodopád Svartifoss 🗺 . Je opět jiný než ostatní. Především je výrazně černý (odtud také jeho název) a je tvořený čedičovými šestibokými sloupy, které se z něj postupně zespodu odlamují, jak se vodopád zařezává do skály.
Svartifoss
Cesta k němu je velmi turistická. Je zpevněná gumovými rošty, aby zvládla všechny ty návaly turistů. Vodopád je dál od úpatí kopce než ostatní, ale cesta k němu je velmi pozvolná a proto je asi vodopád tak oblíbený.
Vydáváme se (prý) náročnější trasou, která je strmější a je z ní vidět i řada menších vodopádů. Na jeden z nich, konkrétně Magnúsarfoss 🗺 je možné dokonce vstoupit a dojít (dle libosti) až na jeho hranu. Naštěstí je úplné bezvětří, tak to vypadá bezpečně. Vodopád je sice jen přibližně 10m vysoký, ale i tak je to moc zajímavý zážitek.
Hudafoss a Magnúsarfoss
K další zastávce je to přibližně 80km, tedy hodinu cesty. Za tu dobu se počasí změní několikrát. Od modré oblohy, přes zataženo, mlhu až k vydatnému dešti a zase zpět. Bude to docela loterie, co nás čeká v soutěsce Fjaðrárgljúfur 🗺 .
Lehký déšť. „Not great, not terrible‟, mohlo to dopadnout hůř. Nestěžujeme si, v podstatě celou dobu nám počasí dost přeje. Vydáváme se opět po turistickém chodníčku kolem soutěsky.
Soutěska Fjaðrárgljúfur a vodopád Mögárfoss
Cesta je docela pohodlná, ale dost krátká a během cesty na její konec jsou jenom dva větší výhledy do soutěsky. Ale jsou moc hezké. Bylo by lákavé projít si soutěsku korytem řeky, ale na to nemáme vybavení. Ani dron nejde kvůli dešti použít, tak se musíme spokojit jenom s připravenými výhledy a vyhlídkovou plošinou na konci cesty.
Soutěska v této části končí pohledem na vodopád Mögárfoss, který padá do řeky Fjaðrá. Tedy, vodopád vypadá spíš jako skluzavka na několik pater. Po návratu do auta ještě svačíme v naději, že se počasí zlepší, ale marně.
Toto místo je tedy pro dnešek naší poslední plánovanou zastávkou. Ještě jsme původně měli navštívit maják Dyrhólaeyjarviti, ale ten jsme pro jistotu už stihli navštívit za lepšího počasí (co kdyby to později nevyšlo). A jak je vidět, vyplatilo se.
Závěr dne tedy trávíme ve Víku ve velkém obchodě s islandskými suvenýry a potravinami. Vybíráme dárky a prozkoumáváme nabídku místních pamlsků, které bychom přivezli domů, pro dámskou část rodiny. Snad úspěšně. Pak už se jen vracíme do stodoly na poslední přespání. Vyšla na nás vrchní palanda, ale využíváme toho, že na recepci jsou opět čeští mladíci a necháme se přesunout do té spodní, která je zatím volná.
Máme před sebou poslední celý den na Islandu. Vracíme se ještě více na západ, až do samotné hlavní „vesnice‟ — Reykjavíku . Ráno si ale můžeme přispat, neboť před cestou nás čeká ještě jeden velký zážitek.
Cesta ke Katle a zpět do Reykjavíku ~ 240km
Tím je návštěva ledovcové jeskyně se zkušeným průvodcem a vybavením. Sraz je v 8.30 ve Víku, takže to máme kousíček. Nasedáme do terénní dodávky a spolu s dalšími se vydáváme na severovýchod.
Přejíždíme ohromnou planinu, kudy se kdysi sunul ledovec ze sopky Katla až do moře. Vše je pokryto černým sopečným prachem a kameny. Cestou se průvodce snaží vysvětlovat co můžeme v okolí vidět. Ale bohužel sedíme úplně vzadu, takže neslyšíme lautr nic. Po čase náš řidič a průvodce v jedné osobně zastaví a povídá zajímavosti o sopce a ledovci.
Vypráví poutavě příjemnou angličtinou zajímavé věci. Bohužel ho nenapadlo vypnout u toho motor, takže se některá slova jenom domýšlíme a snažíme se z útržků povídání sestavit celý příběh. Je to náročné, ale jde to. Po čase dojde k osvícení a napadne ho vypnout motor. Úleva 😀.
Pokračujeme dál směrem k ledovci kolem kopce, který z planiny ční a na jeho okraji zastavujeme. Jsme u čela vyvýšeniny, ze které je už v dálce vidět okraj ledovce, ke kterému míříme.
Planina před Kötlujökull a „náš‟ dopravní prostředek k ledovci
Naším cílem je ledovec Kötlujökull 🗺 . Je unikátní v tom, že je přístupný i mimo zimní období. Ledovcové jeskyně v něm průběžně vznikají a mizí, jak postupně čelo ledovce taje. Dorážíme na úpatí ledovce, které neustále ustupuje, jak ledovec rychleji taje, než se sune ze sopky. Takže se výchozí bod musí každých pár měsíců posouvat.
Po příjezdu dostáváme mačky na boty, přilbu a také bezpečnostní poučení. Z toho si pamatujeme 2 důležitá pravidla nejen pro přežití návštěvy ledovce ve zdraví, ale myslím, že platí obecně pro život:
Po tomto životním moudru už ve vláčku stoupáme do kopce až ke kruhovému ústí jeskyně. Cesta vede spíš po sopečném prachu, který tu zůstává po odtátém ledovci, který jej naakumuloval za staletí, kdy postupně vznikal. Sopka Katla vybuchne víceméně pravidelně každých 50 ~ 80 let a pokaždé v ledu zanechá svou stopu v podobě vrstvy popela.
Výstup po ledovci až ke vstupu do ledové jeskyně
Vše, co na fotkách připomíná hory je ve skutečnosti ledovec pokrytý prachem. Jeho tloušťka dosahuje zhruba 300~400m a led, po kterém šlapeme, je starý přibližně 400 let. V jeskyni je jedna skupina před námi, takže chvíli čekáme, až odejdou, abychom ji měli sami pro sebe.
Ledová jeskyně v Kötlujökull
Led je nádherný a hraje množstvím barev, podle množství vzduchových bublinek a procházejícího světla. Od bílé (hodně bublinek), přes světle a tmavě modrou (žádný vzduch), až po černé pásy prachu. Led má teplotu jen mírně pod bodem mrazu, takže se jej stačí dotknout, aby začal tát.
Tající voda v tunelu stéká po hladkých stěnách a tvoří vespod tunelu malý potůček, jinde už docela velký potok. Jeskyně se občas dostane blízko k povrchu a skrz led tak prosvítá slunce, což dělá tunel jasně modrým. Místy je strop úplně zborcený a jinde se zase tunel větví.
Procházíme tunely v ledu do malého údolí, kde si můžeme buď odpočinout, nebo naopak zacvičit kopáním ledu. Trochu ledu si tedy zkusíme půjčeným krumpáčem nejen nakopat, ale také ochutnat. Tady máme staletou ledovcovou vodu zcela zdarma (na Island nevídaná věc) a v množství, co je člověku libo.
Pak už nás střídá další skupinka a tak se částečně jinou cestou vracíme zpět do „základního tábora‟. Vracíme zapůjčené vybavení a ve zdraví nasedáme zpět do dodávky a vydáváme se do Víku. Byl to úžasný zážitek.
Cestou do Reykjavíku se ještě nostalgicky zastavujeme u oblíbeného vodopádu Seljalandsfoss. Je však deštivo a tak už se k němu a hlavně za něj nevydáváme a pokračujeme dál do města Selfoss. Tam doplňujeme další čokoládové mlsky pro naše dámy doma a jedeme dál.
Za nedalekým městečkem Hveragerði máme plánovanou zastávku na úpatí kopce s příznačným názvem Reykjafell . Jedná se o geotermální zónu jménem Hveradalir 🗺 .
Geotermální „zóna‟ Hveradalir
Ve skutečnosti je to ale jen několik kouřících, bublajících a smrdících výduchů a tůněk, kolem kterých vede krátký chodníček. Jsme z toho docela zklamaní, také proto, že už jsme zaplatili (jak jinak) mastné parkovné.
Naštěstí jsou hned u parkoviště soukromé, ale veřejně přístupné bahenní pidi-lázně. Lázně jsou (překvapivě) bez poplatku, resp. místní rodina je postupně buduje z peněz z parkovného. Jsou to vlastně tři betonové bazénky a k nim malé zázemí s technickým zařízením na čerpání geotermální vody a převlékárna se sprchou. Nikdo v bazéncích není, takže se osmělujeme a noříme se do horké vody s vrstvou bahna na dně.
Voda je v různých bazéncích různě horká a dá se „regulovat‟ hadicemi položenými vedle bazénků, ze kterých si můžeme připustit ledovou vodu dle libosti. Užíváme si lázně a i docela hezké počasí, které se během cesty zlepšilo. Postupně vystřídáme všechny 3 bazénky, chytáme bronz a strávíme tady docela příjemné odpoledne. Pak se osprchujeme a vyrážíme dál. Takže vlastně nakonec docela fajn.
Do Reykjavíku už je na místní poměry kousek. Ubytování máme v penzionu Aurora Guesthouse v Reykjavíku 🗺 , který je úplně v centru. S tím je spojena jedna drobná potíž, a sice, že je ubytování v zóně rezidenčního parkování. Naštěstí nacházíme jedno parkovací místo o dvě ulice dál, které je už mimo zónu.
Hallgrímskirkja z mnoha úhlů, za různého času a počasí a to vše v jediném dni (poslední o půlnoci)
Parkování a vlastně tak i ubytování je jenom jednu uličku od ikonické dominanty Reykjavíku, protestantského kostela Hallgrímskirkja 🗺 . Ten je vysoký 74m, dostavěný roku 1986 a je pojmenovaný po islandském básníkovi, ministrovi a pastorovi Hallgrímurovi Péturssonovi.
Starší centrum Reykjavíku
Bohužel ke kostelu dorazíme až po zavírací době, takže s jeho prohlídkou máme smůlu. Vydáváme se místo toho do „víru velkoměsta‟, tedy několika málo uliček se staršími domy v centru. Některé domy jsou dřevěné, jiné plechové. Překvapivě minimum domů je z kamene, kterého — jako jediného materiálu — mají na islandu dost a dost.
Podle průvodce míříme od kostela ulicí Skólavörðustígur na její konec, kde je pěší zóna „Rainbow street‟ 🗺 . Není ničím zvlášť zajímavá, kromě duhového chodníku a kostela Hallgrímskirkja v pozadí. Všichni turisté si však chodník fotí, tak nesmíme zůstat pozadu.
Duhová ulice a duhová mýdla — zdejší specialita — zašitá do ovčí vlny
Postupně se zatahuje a ochlazuje, ale to místní vůbec neodradí od toho, aby při teplotě lehce nad nulou pobíhali nebo jezdili na elektrokoloběžkách (zde velmi oblíbených) pouze v kraťasech nebo v krátkém rukávu. My se však přidržíme osvědčené bundy, kalhot a čepice.
Přístav a pobřeží v centru
Postupně dojdeme od kostela až k pobřeží, kde narážíme na zajímavou budovu Harpa 🗺 . Je to koncertní a kongresové centrum. Je možné jít i dovnitř a prohlédnout si její veřejné prostory. Za budovou je i malý přístav a před budovou skulptura jménem Větrná harfa, která je ve tvaru dvoušroubovice. Při průchodu větru by měla vydávat zvuky, ale to jsme bohužel neslyšeli.
Koncertní síň Harpa
Dál se couráme uličkami centra, kde s přibývajícím časem mizí místní a zůstávají především turisté. V mnoha domcích jsou pro ně buď obchůdky se suvenýry, místním oblečením nebo hospody a bary. Než se ale osmělíme a do jednoho baru se zajdeme podívat, právě zavírají. Při tom neustálém světle čas ubíhá a ani jsme si nevšimli, že už bude půlnoc.
Večerní centrum Reykjavíku
Cestou do hostelu se ještě zastavíme u kostela a jdeme spát. Využíváme toho, že už máme koupel za sebou, takže šetříme čas a nemusíme používat sdílenou koupelnu. Navíc nás zítra už nic zásadního před odletem domů nečeká. Na noc jenom zavřeme okna, aby nás nerušil hluk z ulice a okamžitě usínáme.
Jak se ráno ukázalo, to, že na Islandu hodně topí a zároveň hodně větrají, má svůj důvod. Okna byla do rána komplet mokrá a v pokoji jako v prádelně. Takže okna znovu otevíráme a doufáme, že se vlhkost vyvětrá dříve, než tu všechno zplesniví.
Toto je jediné ubytování, které máme se snídaní. Takže sestupujeme do sklepa hostelu, kde už je spousta hostů a dáváme si společně snídani. Pak už se jenom sbalíme a s kufry se vydáváme k autu. Díky snídani a pozdnímu vstávání už je skoro 10 hodin, což je otevírací doba kostela.
Cesta z Reykjavíku na letiště v Keflavíku ~ 80km
Už nás nic podstatného nečeká, takže tu chvíli do otevíračky se už rozhodneme vydržet. Před kostelem se zase fotí čínský pár. Tentokrát je jejich štáb ještě početnější, než jsme dosud potkali.
Vnitřek kostela Hallgrímskirkja a početný štáb čínské svatební cesty
V deset se skutečně otevírají dveře kostela a všichni se sunou dovnitř. Naštěstí většina z nich touží dostat se na vyhlídku z kostelní věže, což my ne. Tak o to méně plno je v kostele samotném. Je seversky a protestantsky strohý, ale to se nám líbí.
Po prohlídce kostela už opouštíme Reykjavík a míříme směrem k letišti. Na okraji města se ještě zastavujeme ve čtvrti Garðabær 🗺 , kde by měly být domy v moderním severském stylu. U jednoho takového zastavujeme. Jsou to v podstatě naše řadovky, jenom zatočené do kruhu. Zajímavé, ale jet sem jenom kvůli tomu se za nás nevyplatí. My to měli naštěstí cestou.
Pokračujeme dál na západ, kde je místo města zase kus přírody. Konkrétně lávové pole, které je velmi čerstvé. Je cestou k nedaleké známé atrakci „Modrá laguna‟, což je venkovní termální koupaliště. To jsme před lety navštívili, ale tentokrát to nemáme v plánu (vstup je potřeba rezervovat dopředu).
Co mi přijde zajímavější je, proč vedle relativně nové cesty Grindavíkurvegur 🗺 , po které jsme jeli před lety, postavili paralelně ještě jednu, novější. To se záhy vysvětlí, když dorazíme do plánovaného cíle. Přes původní cestu se vylila láva a místy ji kompletně pohřbila.
Lávové pole přes cestu Grindavíkurvegur
Opodál vidíme i vysoké valy, kterých je v oblasti více, a které měly zabránit postupu lávy přes blízkou průmyslovou zónu i samotnou Modrou lagunu nebo až městečko Grindalvík 🗺 .
Skyr a česká stopa v islandských regálech
Tady v podstatě naše poznávání Islandu končí. Už jenom zařídíme poslední nákupy (především oblíbeného skyru) a míříme na letiště. Čas máme výborný, takže krátce po vrácení auta už nastupujeme do letadla a odlétáme zpět domů. Tentokrát je let kratší, protože místo „zajížďky‟ přes Vídeň, přestupujeme ve Frankfurtu.
Byl to nádherný výlet a klidně bychom na Islandu vydrželi mnohem déle. Počasí nám přálo víc, než jsme mohli doufat, a ze zkušenosti vím, že tady je dost podstatné. I přes veškeré nástrahy ostrova se vracíme domů vcelku a ve zdraví.
Na závěr bych napsal ještě pár postřehů nebo doporučení pro ostatní cestovatele. Je mi jasné, že je jich plný internet, tak spíš možná pro sebe 😀.
