Vydáváme se do zatím nejvzdálenější země, kde jsme kdy byli. Již jsme o jihovýchodní Asii hodně slyšeli a velmi nás lákala a toto je naše první, a doufáme že ne poslední, návštěva této oblasti. Pro první seznámení jsme si vybrali Indonésii, konkrétně ostrov Jáva a vedlejší (a asi i známější) ostrov Bali.
Chceme to mít bez starostí a tak volíme zájezd s cestovkou. Nicméně je to kompromisní řešení, pro každý ostrov jiné. Na Jávě se jedná o organizovanou menší mezinárodní skupinu s místním průvodcem. Na Bali už to bude víceméně na vlastní pěst jen se zázemím v hotelu rezervovaném přes CK.
Tanečnice na Bali
Letíme s Korean Air na trase Praha – Soul – Jakarta. Do Soulu to trvá 10,5 hodiny, ze Soulu do Jakarty dalších 7 hodin. Ufff.
Neodolali jsme a i přes varování již zkušených jsme si v letadle dali korejské jídlo. Polévka „sea weed soup‟ byly v podstatě mořské řasy zalité horkou vodou, docela humus. Lukáš to ovšem hrdinně snědl, čemuž bych dřív nevěřila, protože doma se rybí polévky nedotkne a tohle tedy smrdělo rybinou fest 😀. Holt vlastní zkušenost je k nezaplacení. Tradiční korejské jídlo „bibimbap‟ naštěstí docela ušlo (rýže, do níž se přimíchala nějaká zelenina a strašně pálivá omáčka). Při snídani už jsme ale neexperimentovali a dali jsme si omeletu a jogurt z Valašska 😀.
Asijské letušky jsou moc šik děvčata, tady informace od zkušených taky nelhaly, takže se Lukáš aspoň pokochal. Při letu ze Soulu do Jakarty jsme si, už poučeni, objednali jídlo v západním stylu. Tofu blivajz nás ale taky neoslovil, nevylepšil ho ani neidentifikovatelný sosík.
V Jakartě na letišti už na nás čekal průvodce a zavezl nás do hotelu. Průvodce se jmenuje Bambang a má roztomilou angličtinu. Hotel vypadá civilizovaně.
Máme pokoj v 7. patře, takže ráno nás čekal super výhled na město pod námi. Tištěný průvodce co do informací o smogu ale nelhal, takže výškové budovy cca 1 km od nás se už ztrácejí v mlze.
Pohled na Jakartu z hotelu
Program s průvodcem začíná až zítra, dnes tedy individuálně vyrážíme do vřavy velkoměsta. Jakarta má asi 14 mil. obyvatel; podle provozu, jaký ve městě panuje, je toto číslo snadno k uvěření. Přecházení ulice je samo o sobě dobrodružstvím, člověk se vrhá v podstatě přímo pod kola do 4 až 6 proudů vozidel nejrozličnějšího typu.
Potěšující ovšem je, že našinec si tu může s přehledem dovolit cestovat taxíkem. S první výměnou peněz se z nás stali milionáři 😀. Za 50 euro máme v kapse přes půl milionu indonéských rupií. Pro ilustraci: půllitr vody stojí v přepočtu asi 2 Kč, limonády 5 Kč…
Seznámení s Jakartou podnikáme na Medan Merdeka (Náměstí svobody). Uprostřed náměstí se tyčí Monas (Národní památník), přes 100 metrů vysoký mramorový obelisk zakončený zlatou Pochodní nezávislosti. K památníku jedna perlička: mezi lidem se mu říká Sukarnova poslední erekce, pan prezident byl údajně pěkný záletník 😀. V památníku je výtah, z vrcholu je výhled na město (pokud není ve smogu). Nicméně na vstupenky byla více než hodinová fronta a tak jsme výhled, na doporučení chlapíka, kterého jsme u památníku potkali, oželeli.
Monas (Národní památník) na Medan Merdeka (Náměstí svobody)
Pán byl velmi družný, ostatně jako snad každý tady, mj. nám nabízel doprovod při prohlídce města. S díky jsme odmítli a raději pokračovali sami, nicméně dle jeho dobrých rad a doporučení. Ne však dlouho, za chvíli nás zastavila tři děvčata s nevinným dotazem, zda se s námi mohou vyfotit. Následovala nahrávaná anketa, jak se nám líbí v Indonésii apod., prý práce do školy. Myslím, že účelem bylo zjistit názory na internet, ale těžko říct 😀.
Vůbec jsme tu terčem pozornosti. Každý nás zdraví a směje se na nás, zastavuje se na kus řeči, může se přetrhnout, aby nám poradil cestu (sám od sebe!), nebo nás převedl přes ulici jako slepce. To se leckdy ukázalo potřebným, místní v tom provozu přece jen umějí líp „chodit‟ 😀. Jsme tu prostě za exoty 😀.
Mešita Mesjid Istiqlal a naproti stojící křesťanský kostel a všudypřítomné tuk-tuky
Ale zpět k naší soukromé exkurzi po městě. Z náměstí se vydáváme k Mesjid Istiqlal, údajně největší mešitě v jihovýchodní Asii, která pojme na 250 tis. lidí. Stavba je ovšem dost odpudivá už zvenčí, připomíná spíše nádraží či obří garáže, takže dovnitř jsme ani nešli 😀.
Opravdovým zážitkem zato byla návštěva Café Batavia na náměstí Taman Fatahillah, centru někdejší Batávie. Podnik se nachází v koloniální budově a člověk si při vstupu do interiéru připadá jako za časů Hercula Poirota 😀. Časopis Newsweek řadí toto zařízení k nejhezčím barům na světě, to jsme prostě nemohli vynechat. I to kafe tam chutná tak nějak lépe 😀.
Café Batavia večer a dopoledne
Povečeřeli jsme v jedné z typických jídelen, oproti dosti „evropské‟ snídani v hotelu to byl tedy rozdíl. Kromě klasické rýže nám na stůl nanosili asi deset talířů s různými masy, omáčkami, zeleninou a dalšími přílohami, ze kterých jsme si mohli nabírat dle libosti. Snažili jsme si vybírat věci, které aspoň připomínaly něco co známe 😀. Takováto večeře nás přišla v přepočtu cca na stovku za oba se vším všudy, a to je v Jakartě samozřejmě poměrně draho… Konečně se člověk necítí na cestách jako socka 😀.
K jídlu si ještě dovolím poznámku, že v podobné restauraci není k dispozici příborový nůž, jen lžíce a vidlička. Takže obrat třeba kuřecí stehno je celkem sranda. Místní ale stejně jedí rukama, a to včetně rýže, ze které uplácají kuličku, kterou si pak namáčejí v omáčce.
Večer jsme si ještě dopřáli durian. Rozhodli jsme se toto ovoce vyzkoušet i přesto že smrdí jako bolavá noha 😀. Domorodci je to ovšem uznávaná lahůdka (dokonce tu z něj mají zmrzlinu – nechápu!) a zkusit se má všechno. Kolikrát si to tady asi ještě řekneme… Poživatelné to i přes počáteční nedůvěru bylo (asi jako náš Romadur). Ovšem jen do doby, než se plod rozkrájel a objevil se masitý, asi 3 cm dlouhý červ. Lahůdka tedy skončila v koši, a to, vzhledem k vydatnému aroma, na hotelové chodbě. Později se dovídáme, že vnášet durian do hotelu je v některých hotelech zakázáno 😀.
Zítra se setkáme se zbytkem skupiny a vyrazíme na společný program. Podle průvodce se k nám přidá dalších 8 lidí. Všichni bydlí v jiném (= lepším 😀) hotelu.
Naši skupinu tvoří spolu s námi osm Holanďanů. Jsou dost mimo, dnes vyrazili na exkurzi naprosto nevybaveni. Nemají ani kapku vody, někteří nemají vyměněná eura, jiní sice rupie mají, ale bohužel bankovky po dědovi, které už dávno neplatí 😀. Je docela příjemný pocit, že ve srovnání s nimi nejsme úplní zelenáči.
Ale abych se zase nepřechválila… podařilo se mi v hotelu zapomenout mikinu 😢. Jestli to půjde takhle dál a v každém hotelu nechám nějaký svršek, budeme mít na zpáteční cestě poloviční zavazadlo.
Provoz v centru a Národní muzeum
Ráno tedy všichni vyrážíme do centra Jakarty, tentokrát už s průvodcem. Navštívili jsme Národní muzeum, ve kterém jsou shromážděny historické artefakty z různých oblastí Indonésie. Bambang se rozvášnil zejména u dýk zvaných „krisy‟. Jak se potvrzuje i později, náš průvodce věří v sílu magie a příklady z vlastní zkušenosti dokládajícími její působení nás bude asi zásobovat poměrně často 😀.
V muzeu se nachází také sbírka hinduistických soch, na nichž Bambang demonstroval ztvárnění moudrosti – čím větší pupek, tím větší moudrostí dotyčný oplýval. V naší skupině prvenství v pomyslném boji o toho nejmoudřejšího s přehledem vyhrává Lukáš 😀.
S průvodcem jsme pak znovu zavítali na náměstí Fatahillah, tentokrát však jen na krátkou obhlídku zvenčí. Blahořečíme si, že jsme včera sami zašli posedět do Café Batavia. Holanďani můžou litovat, o jaký zážitek přišli 😀.
Prorůstání slumů, staré a nové zástavby
Pokračujeme do starého přístavu Sunda Kelapa. Tištěný průvodce sliboval malebné dodnes funkční škunery, ale pro nás je návštěva tohoto místa víceméně zklamáním. Cestou tam ovšem míjíme slumy nelegálních přistěhovalců, což je v kontrastu s moderními čtvrtěmi plnými výškových budov docela zajímavá podívaná.
Starý přístav v Jakartě
Loučíme se s Jakartou a pokračujeme do města Bogor. Jakarta je skutečně obrovská, skoro to vypadalo, že její součásti kolem dálnice nebudou mít konce. V Bogoru navštěvujeme botanickou zahradu Kebun Raya. Je to v podstatě rozlehlý park mj. s mnoha nádhernými stromy. Kromě všech těch exotických rostlin se nám tam rovněž podařilo zahlédnout asi metrového leguána lezoucího z řeky.
Botanická zahrada v Bogoru
Cestou z parku ještě míjíme stánek se zmrzlinou z durianu a místní prodejce živých zvířat, ovoce a zeleniny. Z Bogoru pokračujeme hornatou krajinou přes průsmyk Puncak do Badungu. Bohužel už v šest hodin je tu tma jako v pytli, takže cestou jsme se výhledem už moc nepokochali 🙁.
Stánek s durianovou zmrzlinou a pouliční prodejci v Bogoru
Jinak byla cesta dost šílená, pořád nahoru a dolů, přičemž nahoru to autobusu moc nejelo, zatímco dolů až nezdravě rychle 😀, samá zatáčka a kolem cesty osady z domků sbitých ze všeho možného kam až oko dohlédlo. Ostrov je, zdá se, skutečně přelidněný. Autobus je až překvapivě luxusní, s tím ovšem souvisí klimatizace na plné pecky, takže jsme cestou docela vymrzli 🥶.
Hotel v Bandungu
Hotel v Bandungu je poněkud „ouldskůlový‟ 😀, ale útulný. Jak vidno, v hotelech je tu zvykem na dvojlůžko dávat jednu deku. Bandung leží ve výšce 750 m n.m., je obklopený vulkány a je tu citelně chladněji, takže o deku bude možná v noci ještě rvačka 😀. Holanďani opět bydlí v jiném (= lepším) hotelu 😀.
Ráno vyrážíme z Bandungu na sopku Tangkuban Prahu, což v překladu znamená převrácený člun. Prý tak opravdu za jasného počasí při pohledu od Bandungu vypadá. Neměli jsme to štěstí, vrcholky hor byly v oparu.
Cestou jsme ještě zastavili v městečku Lembang, kde nás na místním trhu Bambang seznámil s rozličnými druhy ovoce, některé jsme i ochutnali. Výborný byl „sirsak‟ – anglicky sour sop. Durian se tentokrát již ale nekonal 😀.
Trh s ovocem a zeleninou v Lembangu
Cesta na sopku pokračovala krásnou kopcovitou krajinou s čajovými plantážemi. Taky charakter staveb se změnil, oproti stavením z vlnitého plechu v Jakartě a okolí se mezi plantážemi objevovaly vesnice s úpravnými domky více připomínajícími to, co známe z Evropy.
Kráter Kawah Ratu (Královnin) sopky Tangkuban Prahu
Sopka je vysoká 1.830 m a dá se dojet až na vrchol k hlavnímu kráteru Kawah Ratu (Královnin kráter), resp. k vyhlídce do tohoto kráteru. Nahoře bylo opravdu chladno, což naše holandské kolegy opět zastihlo nepřipravené. Lukáš se zachoval jako opravdový hrdina, když jednu z přítomných dam (tu nejblonďatější 😀) zachránil zapůjčením vlastní bundy před jistou smrtí umrznutím 😀.
Prodejci u kráteru Kawah Ratu
Nahoře byla spousta stánků s nejrůznějšími cetkami, holandská rodinka však obchodníkům udělala slušné tržby. Nejprve synek nezvládl zásady smlouvání a obchodník ho pěkně natáhl. Následně se do vyjednávání dcery o cenu kabelky (ten den již druhé!) vložil sám zoufalý otec. Tomu se sice podařilo cenu odpovídajícím způsobem srazit, nicméně myslím, že ani tak z té koupě neměl valné potěšení. Jó, děti, to je prostě radost 😀.
Sběr čajových lístků na plantáži
Od sopky jsme pokračovali k horkým pramenům v Ciateru. Cestou ze sopky dolů jsme uprosili řidiče, aby zastavil u čajové plantáže na focení. Jakmile jsme vystoupili z autobusu s foťáky v ruce, začaly se z plantáže sbíhat ženy, které trhají čajové lístky, a předvádět svoji práci před námi. Tohle samozřejmě nebylo zadarmo. Na doporučení průvodce dostaly patřičný obnos, ale s křikem ho vrátily, zřejmě jim to bylo málo. Turisty navštěvované části země jsou už, jak se zdá, poněkud zkažené 🙁.
Termální lázně v Ciateru
V Ciateru relaxujeme ve vařící vodě v až překvapivě luxusním lázeňském resortu. Voda byla skutečně vařící, museli jsme se poměrně dlouho „osmělovat‟, abychom v ní vůbec vydrželi.
Před návratem do Bandungu ještě navštěvujeme vystoupení dětí ve vesnici Padusuka. Vystoupení bylo opravdovým zážitkem. Provedlo nás uměním tradičním pro tuto oblast. Začalo ukázkou divadla Wayang Golek – hra dřevěnými loutkami za doprovodu gamelanového (bicího) orchestru.
Hudební a divadelní vystoupení ve vesnici Padusuka
Největším zážitkem ale byla hra na angklung, tradiční nástroj vyrobený z bambusu. Děti hru ovládaly bravurně, a to i ti nejmenší, zhruba ve věku tří let. Když jsme viděli, co všechno se dá s angklungy dělat, dostali jsme je taky k dispozici, abychom si je sami vyzkoušeli. Vzhledem k mému vrozenému hudebnímu hluchu jsem byla dost mimo 😀. Lukáše ovšem nástroj nadchl a tak si jeden odvezeme domů 😀. Jen jsem tedy zvědavá, jak s ním uspějeme v letadle…
Ještě pár slov k holandským spolucestujícím. Je to banda neukázněných a nedochvilných zmetků! Pro ilustraci: v lázních byl rozchod na 40 minut, ve stanovenou dobu jsme byli připraveni jen my, ostatní si v tu dobu s klidem objednali pití a cucali ho další půlhodinu. A tohle tu musíme denně snášet! 😖
Po návratu do Bandungu se už sami jdeme projít do nedalekého nákupního centra. To je ale úplně stejné jako kdybychom zavítali do Metropole na Zličíně nebo na Floru. Bandung je prostě velkoměsto se vším všudy, navíc je správním střediskem Západní Jávy. Aspoň jsme tam ale výborně povečeřeli, jen polévka byla na můj vkus dost ostrá 😀.
Dnes nás čekají dlouhé přejezdy autobusem. Jednu exkurzi ale máme, a sice do hinduistického chrámu Candi Cangkuang. Chrám stojí na břehu jezera, kam se přeplavíme na bambusovém voru. Nejprve ale musíme podstoupit jízdu na vozíku taženém poníkem, která se nakonec ukázala jako dost nepohodlná a jistě jsme utržili i pár modřin 😀.
Cesta k jezeru v Cangkuang
Drožkař měl s sebou velmi komunikativního syna, ten, přestože uměl anglicky asi jen větu jak se jmenuje, na nás pořád něco drmolil a zářivě se na nás smál. Až jsem ho začala podezírat, jestli se náhodou nesměje nám 😀. Lukáš ho odměnil štědrým bakšišem a kluk radostí málem skákal. Jen toho chudáka poníka nemusel bičem tak vehementně popohánět 🙁.
Cesta přes leknínové jezero na voru a život na něm
Jízda na voru už byla fajn, s krásným výhledem přes jezero porostlé chomáči růžově kvetoucích leknínů. Jako „bonus‟ nám na vor přišli zahrát a zazpívat místní umělci (za vydatného přispění i našeho průvodce). Takový kýč bychom si nechali rádi ujít, ale jaksi nebylo zbytí 😀.
Chrám Candi Cangkuang
Chrám Candi Cangkuang sám o sobě moc zajímavý není, je to drobná stavba asi z 8. století. Nicméně se jedná o nejstarší hinduistický chrám v Západní Jávě.
Vodní buvoli
Než jsme definitivně opustili Západní Jávu, zastavili jsme na oběd v městečku Tasikmalaya. Rýži už pomalu nemůžeme ani vidět, tak jsme změnili stereotyp a objednali si cheeseburger a steak s hranolkami 😀. Jen polévka zůstala tradiční, ale ty tu dělají opravdu dobré.
Od včera je příjemné klima, žádný brutální hic, ale příjemné teploučko. Místní ovšem oblékají svetry, někteří i péřovky 😀.
Protože dnes zase spíme v jiném hotelu, vezeme zavazadla s sebou. Holanďani mají bagáže, jak kdyby přijeli na půl roku. Trochu to pochopíme ve chvíli, kdy synek v autobuse vytáhne elektrickou kytaru. Je neuvěřitelné, co všechno někteří lidé potřebují mít s sebou na dovolené 😀.
Cesta je dlouhá, ale ještě dokud je světlo, je z okna autobusu na co koukat. Čajové plantáže vystřídala rýžová políčka, místy terasovitě rozložená na svazích kopců, krajina se stává velmi fotogenickou.
Rýžová políčka na západní Jávě
Bambang nám občas krátí dlouhou cestu zpěvem (to nám scházelo…) a taky snahou vzdělat nás v oblasti botaniky. Občas zastavíme, aby nás seznámil s tou kterou rostlinou a jejími plody. Nicméně v našem případě neslaví valný úspěch vzhledem k tomu, že některé z rostlin nemají anglický název (nebo ho nezná) a obávám se, že většina z nich nemá ani český ekvivalent 😀. Ochutnali jsme ovšem aspoň další druhy.
Banánovník, sirsak, chlebovník a zahrada přilehlé restaurace
Při zastávce u předělu západní a střední Jávy jsme zastavili u silnice, aby nám průvodce názorně předvedl místní ovoce a zeleninu. Přišel ke keříku, který vytrhl ze země a na jeho kořenech bylo něco podobného bramborám. To přinesl do přilehlé restaurace, aby nám to osmažili a k tomu dali džus ze sirsaku. Obojí bylo výborné. Ostatně tady se hodí zmínit Bambangovu oblíbenou hlášku zmiňovanou při každé příležitosti: „when boiled, very delicious‟.
Ještě se zastavím u Bambanga. Je to skutečně veselý chlapík neurčitého věku, nicméně velmi zkušený, protože snad na každou situaci má příhodu z vlastního života 😀. V angličtině nepoužívá množné číslo (jeho rodný jazyk množné číslo nezná), plete si časy, zájmena a sem tam i levou a pravou stranu a místo „š‟ používá „s‟, takže porozumění výkladu je občas docela zábava 😀.
Nocujeme už ve Střední Jávě, v horském letovisku Baturaden. Přijíždíme samozřejmě za tmy, ale Bambang nám slibuje ráno překrásný výhled na horu Slamet a na druhou stranu do údolí. Tak uvidíme 😀.
Hora je ráno bohužel v mracích, nicméně výhled na druhou stranu do údolí, kde se ještě válela mlha, stál zato. Vyrážíme směrem k městečku Wonosobo, které je bránou na náhorní planinu Dieng.
Hotel v Baturadenu a výhled z něj
Cestou ale ještě zastavujeme v městečku Purwokerto, kde nás Bambang na místním trhu seznamuje s dalšími druhy ovoce a zeleniny – pomalu ztrácíme přehled 😀.
Tržnice v městečku Purwokerto
Tady si dovolím poznámku k oblečení. Nosí se tu skutečně různé styly, od moderního od evropského k nerozeznání až po tradiční. Co mě však překvapilo, bylo to, že mezi zejména mladšími ženami na venkově je evidentně posledním výkřikem módy pyžamo 😀.
Keramická dílna Mustika
Cesta do Wonosobo pokračuje překrásným terénem opět plným rýžových polí. Další zastávku děláme v keramické dílně, kde jsme měli možnost sledovat, jak přímo pod rukama hrnčířů vznikají užitné předměty.
Cesta rýžovými poli a vesničkami do Wonosobo
Ve Wonosobo měníme náš autobus za místní dopravní prostředek – rovněž cosi na způsob malého autobusu, ale zřejmě vyráběného na míru indonéským rozměrům. Nikomu z nás se totiž při nejlepší vůli nemohou vejít nohy za sedadlo před námi 😀.
Vrcholy hor se ztrácejí v mracích, ale krajina je tu opět líbivá. Rýži vystřídaly brambory, ale terasovitý způsob pěstování zůstal. Takto jsme vyjeli až na planinu Dieng. Ta leží v nadmořské výšce 2.093 m a je to vlastně původní dno sopečného kráteru.
Políčka cestou na Dieng plato
Je pod mrakem a dost chladno, nepoučitelní Holanďani ovšem opět vyrazili v kraťasech, jedna z mladých dam dokonce v žabkách. Ještě jsme ji tu neviděli v jiném druhu obuvi, přestože žabek má, jak jsme zaznamenali, několik druhů 😀.
Hinduistický chrám Candi Arjuna a Candi Bima
Na planině navštěvujeme komplex hinduistických chrámů Arjuna, z nichž jeden je nejstarší na celé Jávě (7. stol.). Bambangův barvitý výklad jsem si ovšem nevychutnala, protože v tu chvíli mám hovor s informací, že v Jakartě byly bombové útoky na hotely Marriott a Carlton Ritz. Jak vidno, ne každý tu turisty přijímá s úsměvem a otevřenou náručí. Ještě že už jsme z Jakarty pryč a taky zrovna nebydlíme v takhle luxusních hotelech 😀.
Okolí chrámu Candi Arjuna
Pak obhlížíme krátery. Vzhledem k tomu, že vulkán je stále aktivní, bublalo to tam a syčelo (a taky smrdělo) o 106. Děvče v žabkách mělo při chůzi po sírou pokrytých kamenech trošku problémy 🙄.
Aktivní kráter Sikidang
Na zpáteční cestě jsme ve Wonosobo zase přesedli do našeho autobusu a jedeme se ubytovat do Jogyakarty. Bambang hrozně vychvaluje náš hotel, až je to podezřelé. Následně se dovídáme, že je tam zaměstnána jeho sestra 😀, ale je pravda, že je krásný. Dokonce máme postel s nebesy, která je tak vysoká, že se do ní leze po schůdku 😀. Tohle Holanďani ve své sterilní pětihvězdě určitě nemají.
Pokoj a zahrada hotelu Puri Artha
Z informací na pokoji se dovídáme mnoho užitečného, hned na první stránce jsou pokyny jak se chovat v případě zemětřesení. Dále pak mj. informace, že teplá voda teče od 4 do 9 hodin ráno a od 17 do 22 večer 😀. Tak tohle zřejmě Holanďani ve své pětihvězdě taky nemají 😂. Ale tekla naštěstí ještě o půlnoci.
Jídelna v hotelu Puri Artha
Povečeřeli jsme v hotelové restauraci s výhledem do zahrady. Objednali jsme si menu sestávající z tradičních indonéských pokrmů a servírované tradičním způsobem na banánovníkových listech. Polévka tentokrát nebyla „hot‟ ale jenom „spicy‟ 😀, jinak to byla velmi „zajímavá‟ směsice chutí. Některým ale asi, jako třeba zelenině s tofu vařené v kokosovém mléce nebo pálivé arašídové omáčce, na chuť nepřijdeme 😀.
Den začínáme prohlídkou „Jogji‟, resp. sultánského paláce v jejím historickém centru zvaném Kraton. Palác je v podstatě komplex staveb propojených nádvořími, z nichž část je dosud sultánem obývána. V další části je muzeum, z mého pohledu vcelku o ničem. Exteriéry se mi líbily víc a i tak jsem čekala od sultánského paláce asi trochu víc.
Sultánský palác v Jogjakartě
Daleko zajímavější je návštěva dílny, kde se vyrábí batika. Byli jsme poučeni o způsobu výroby a taky jsme si trošku zanakupovali 😀.
Výroba batiky
Následovala prohlídka stříbrotepecké dílny, kde nám opět předvedli tradiční postup výroby, a to jednak filigránu, jednak tepaných výrobků. Samozřejmě nás zavedli i do přilehlého obchodu, kde jsme si mohli jejich výrobky zakoupit.
Stříbrotepecká dílna
Byla tam i taková mistrovská dílka jako z filigránu vyvedený chrám Borobudur poměrně velkých rozměrů, modely plachetnic, motorek atd. Pěkné, ale co s tím, že 😀. Podstatně zajímavější byly filigránové šperky, tam bych si určitě vybrala. Ještě že stříbro nenosím, Lukáš si asi dost oddychl 😅.
Než jsme odjeli směrem na Borobudur, ještě jsme zastavili v domě prodejce krisů. Tam jsme dostali obšírnou přednášku o tom, jak se kris vyrábí. Samozřejmě za pomoci meditace a vnuknutí 😀. A také, jak poznat dobrý kris od špatného apod. Nachytat se nechala holandská rodinka, která jeden z údajně kvalitních krisů zakoupila. Nechápu, na co jim taková věc bude.
Prodej krisů
Každé průvodcovo vyprávění o krisech (a že už jich bylo) doprovází informace, že některé z nich mají jakousi nadpřirozenou sílu a svého držitele ochrání v jakékoliv situaci. Tyto speciální kousky byly v tomto domě uschovány v extra almaře, mohli jsme sice nahlédnout dovnitř skrze sklo, ale v žádném případě jsme se nemohli těchto kousků dotýkat! Mám ale dojem, že jakmile si holandský fotřík začal vybírat, který z krisů zakoupí, byla otevřena i tato „třináctá komnata‟. Kšeft je asi prostě silnější než nadpřirozeno 😀.
Chrám Borobudur
Pak už jsme tedy pokračovali k chrámu Borobudur. Je to největší buddhistický chrám světa, zapsaný na seznamu Unesca. Stavba je to vpravdě impozantní, dostali jsme přiděleného ale průvodce s tak mizernou angličtinou, že z výkladu nebylo prakticky nic. Ještě že máme i průvodce tištěného 😀.
Vrcholek chrámu Borobudur v zapadajícím slunci s výhledem na sopku Merapi
Jinak byla prohlídka chrámu v zapadajícím slunci (Bambang nám sliboval „golden light‟ už od včera 😀) velmi působivá. Vrcholným zážitkem, aspoň pokud jde o mne, byl ale pohled na nedalekou kouřící sopku Merapi, nejaktivnější zdejší vulkán.
Po návratu do Jogji pokračovala holandská skupinka na další organizovaný program. Naštěstí byl volitelný 😀 - taneční ztvárnění Rámájany a procházku nočním městem. Rádi jsme se odpojili a užili si klidný večer. Nočními ulicemi jsme pochodili sami 😀.
Provoz na ulicích je v noci pro chodce ještě nebezpečnější než ve dne. Pouliční osvětlení prakticky neexistuje nebo jen sporadické. Ne všechny motorky a skútry (a že jich je tu na ulicích požehnaně) svítí a chodník je v podstatě nepoužitelný. Většinou proto, že ho přes celou šířku obsadí mobilní stánky s jídlem, případně lidé, kteří přímo na chodníku sedí a konzumují svoji večeři.
Dnešní exkurze začínáme zastávkou u hinduisty pro buddhisty vystavěné svatyně Candi Kalasan. Ze svatyně jsou dnes víceméně rozvaliny, nicméně je zajímavá nejkrásnějšími reliéfními výzdobami kamenů, ze kterých je poskládána. Zároveň se jedná o nejstarší buddhistický chrám na Jávě z 8. stol. Pomalu mi ty chrámy ale začínají splývat 😀.
Svatyně Candi Kalasan
Prambanan je ovšem něco docela jiného, na první pohled monumentální. Je to největší hinduistický chrámový komplex na Jávě, který sestává z 6 hlavních a dalších 224 menších chrámků, ze kterých jsou zatím vesměs rozvaliny, ale restaurátorské práce pokračují a po jejich dokončení by komplex svojí velikostí snad měl předčit i Borobudur.
Hinduistický chrámový komplex Prambanan
Tři největší chrámy na nádvoří jsou zasvěceny Šivovi, Brahmovi a Višnuovi (jak jinak 😀). Bohužel i ty byly poničeny zemětřesením v roce 2006 a v současné době se restaurují. Ještě nutno dodat, že i tato památka figuruje na seznamu Unesca (asi aby se hinduisté s buddhisty nadále nehádali 😀).
Z Prambananu pokračujeme do města Surakarta (dnes spíš známé jako Solo), kde navštěvujeme královský (sultánský) palác Puro Mangkunegoro. Sídlo nepůsobí tak honosně jako palác v Jogje, ale muzeum je o něco zajímavější a taky je tu pěkná zahrada s papoušky.
Sultánský palác v Surakartě (Solo)
V muzejních sbírkách mají dokonce české sklo 😀. Podezírali jsme tedy už sklo v paláci v Jogje z českého původu. Jenže tamní průvodkyně byla k ničemu a na každý dotaz o původu toho kterého předmětu odpovídala, že je z Holandska 😀.
Následoval nekonečný přejezd do Malangu, který se nachází už ve Východní Jávě. Sice jsme stavěli poměrně často, ale nikoli kvůli pamětihodnostem, ale kvůli tomu, že Holanďani chtěli bumbat nebo papat a taky jít na záchůdek 😀. Někteří z nich už mají žaludeční či střevní potíže, jedna účastnice dokonce teplotku, a náš autobus dnes připomínal lazaret 🤢.
U záchodů se ještě na chvíli zastavím. Dostali jsme se už do méně „civilizovaných‟ míst, takže jsme natrefili i na místní pojetí WC. Na turecký záchod jsme samozřejmě zvyklí, ale čůrat přímo na kachličky na podlaze a pak to vodou spláchnout do kanálku, na to jsem nesebrala odvahu 😀.
Těsně před Malangem se projíždí oblastí Batu, průsmykem mezi vulkány. Jistě by to byla pěkná podívaná, ale opět již projíždíme za tmy, takže zase prd 🙁. Cesta se prodlužuje i tím, že řidič zakufroval. Na přímý dotaz, jestli si je jistý cestou, jsme se samozřejmě dověděli, že ano, že ji dobře zná, ale Lukášova GPSka a kontrola s mapou ho odhalila 😀.
Lukáš tu vůbec platí za toho, kdo má všechno, co kdo zrovna potřebuje. Nakrájí zakoupené ovoce, protože má u sebe nůž, má vodu na umytí rukou, otvírák lahví apod., až Holanďany zanechává v němém úžasu. Dnes mi jeden z nich s respektem sdělil: „He is a good man‟ 😀.
V Malangu Holanďani zase bydlí v jiném hotelu, ale tentokrát si mohou jen myslet, že je lepší 😀. Přestože má o hvězdičku více než náš, nemůže mít takové kouzlo. Bambang nám sice sliboval, že náš hotel bude parádní, ale tyhle řeči bereme s rezervou. Hotel však předčil naše očekávání. Jestli ten v Jogje byl krásný, tento je nádherný!
Hotel Tugu v Malangu
Každý pokoj je tu osobitý. My dostali spíše apartmá než obyčejný pokoj. Byl s živými květy a ovocem, originály maleb na stěnách, jmenovitým uvítacím dopisem, keramickými dózičkami na kosmetiku, batikovanými papučemi a dokonce jakýmsi původním hudebním nástrojem, který našli kdesi v okolí. Spousta kravinek, které sice nejsou nezbytné, ale zaujmou. Prostě osobitost a romantika jako hrom.
Opouštíme ten krásný hotýlek, ale předtím ho pořádně prolezeme. Má spoustu zajímavých zákoutí a je plný starožitností. Je snad zajímavější než ty sultánské paláce, které jsme měli možnost vidět 😀.
Velká mešita v Malangu
Bambang nás v Malangu bere do obchodu s hudbou, kde zakupujeme místní nahrávky, aby měl Lukáš inspiraci pro svůj angklung 😀. Pak nás Bambang zavedl do obchoďáku, kde mají všechno možné, jenže my kromě vody nic nepotřebujeme, a tak se radši projdeme po náměstí.
Cesta na úpatí Semeru
Pak už vyrážíme do hor. Do největšího stoupání měníme autobus, ten náš by to dál asi nevyjel 😀. Přijíždíme do Tosari, kde se ubytováváme v chatkách na úbočí. Údajně krásný výhled zrovna zastírá mlha, posléze začíná i pršet, tedy abych byla přesnější, jedná se o pěkný slejvák. Zřejmě ne ten den první, ručníky v koupelně jsou vlhké ještě než je použijeme.
Ubytování v Tosari
Chatky jsou velice prosté, ale čisté. Pro Holanďany to ale musí být po těch pětihvězdách šok 😀. Smůla, nic lepšího se v této oblasti asi nenabízí.
Holandská skupinka si tu začíná hrát na velkou šťastnou rodinu, do které se evidentně snaží zahrnout i nás. Dokonce nám volali z recepce, že už sedí na večeři, abychom se k nim přidali.
Možná si myslí, že by nám to bylo líto, že se třeba cítíme odstrčeni s tou „jazykovou bariérou‟, ale to se tedy pletou. Naopak leckdy tuto bariéru využíváme k tomu, že se nepokrytě v jejich přítomnosti bavíme na jejich účet 😀. No co se ale dá dělat, dnes povečeříme s nimi. U večeře proběhla „nenucená‟ konverzace, ptali se např. na to, zda má ČR moře… Tomu říkám přehled 😀.
Jdeme brzy spát, vstáváme v půl čtvrté, abychom stihli východ slunce nad sopkou Bromo. Doufám, že podmínky budou příhodné a bude to stát zato, když už kvůli tomu obětujeme to nejdražší, čili spánek! 😀 GPSka hlásí, že jsme v nadmořské výšce cca 1.600 m a je tu pěkná kosa.
Ráno nám to pěkně začíná, z recepce nějak zapomněli zavolat Bambangovi a vzbudit ho, rovněž tak jeden z holandských párů. Takže vyrážíme džípy na vyhlídku Penanjakan (2.770 m) bez nich. Přidají se později.
Holandská slečna, co nosí neustále jen žabky, je opět naboso v žabkách, což tedy v té kose a s vidinou nadcházejícího programu považujeme za holý nerozum. Zato je ale i ve čtyři ráno pěkně vymalovaná jako obrázek 😀.
Východ slunce na Penanjakan
Máme kliku, vyčasilo se a scenérii s vulkány za východu slunce si tak můžeme nerušeně užít. A že bylo skutečně na co koukat. Slunce osvítilo kalderu pod námi s dýmajícím kráterem Gunung Bromo (2.392 m) a nejvyšší horu Jávy Gunung Semeru (3.676 m) v pozadí.
Kráter Gunung Bromo a hora Gunung Semeru
Následoval sjezd džípem přímo do kaldery, kde jsme přesedli na koníka. Na něm jsme přes Moře písku dorazili až ke schodům vedoucím k hraně kráteru Gunung Bromo.
Děda doprovázející mého koníka vypadal jako v posledním tažení, zejména když ho nutil do klusu, přičemž musel sám běžet. Ostatně mě ten klus tedy vůbec netěšil 😀. Závěr cesty byl do kopce a to už v posledním tažení vypadal i kůň 😀. Lukáš měl cestování ještě dramatičtější, jeho koník v kopci špatně šlápl a Lukáš se sunul k zemi 😀.
Kráter Gunung Bromo a klášter na jeho úpatí
Asi 250 schodů nahoru na vyhlídku do kráteru už pak bylo jako nic. Pohled do čoudícího kráteru tedy docela budí respekt. Ještě se zmíním o zajímavém setkání, které nás potkalo ještě pod schody. Takřka perfektní češtinou nás oslovil jeden z místních průvodců, který na Bromo ovšem doprovázel švýcarské klienty. 25 let prožil v Čechách a na stará kolena se vrátil domů. Je to vůbec poprvé, co tu slyšíme češtinu 😀.
Zpět k džípu jsme se přes Moře písku už radši vydali pěšky. Nechtěli jsme trápit koně, koněvody ani sebe 😀. Cestou jsme si tak navíc mohli aspoň zvenčí prohlédnout chrám u úpatí.
Políčka na úpatí sopky Bromo
Přesedáme do našeho autobusu a vyrážíme směrem na Kalibaru, kde máme náš poslední nocleh na Jávě. Lukášova neomylná GPSka (a jeho nutkavá potřeba sledovat cestu 😀) odhaluje další řidičovo bloudění, ale tentokrát se vyplatilo, projíždíme totiž vesnicí, kde zrovna na ulici probíhá karneval. Cestou nás pak zase zastihl pořádný liják.
Ubytováváme se opět v chatkách, které ovšem vypadají podstatně luxusněji než ty včerejší, přestože jsou deklarovány jako stejná kategorie 😀. Zajímavá je koupelna, jejíž součástí je záhon s květinami, které zalévá přímo déšť důmyslně vyřešenou střechou. Toto řešení má ovšem za následek i to, že slyšíme vše, co se děje v koupelně u sousedů. Máme podezření, že tam bydlí slečna v žabkách s pánem se zažívacími potížemi 😀.
Holanďani nás tentokrát na večeři přišli vyzvednout osobně, ale vymluvili jsme se na únavu a s díky odmítli 😀. Jdeme spát za zvuků dopadajících kapek deště.
Probouzíme se do deště. Prší tolik, že cestou do přístavu Ketapang už neuděláme původně plánovanou zastávku na kávovníkových a kakaovníkových plantážích, jimiž je tato oblast proslulá 😥. Je sice období sucha, ale v době globálního oteplování už nic není jisté, jak nám vysvětlil Bambang.
Hotel Kalibaru Cottages - poslední ubytování na Jávě
V Ketapangu se loučíme s Bambangem a přesedáme do autobusu, který nás dopraví na Bali. Cesta trajektem do přístavu Gilimanuk na Bali trvá skoro hodinu a přestože přestalo pršet, jsou docela vlny a na lodi to fest houpe. Naštěstí se mi ale podařilo udržet snídani na svém místě 😀.
Přejezd trajektem z Ketapangu (Jáva) do Gilimanuku (Bali)
Na Bali se rázem změnil ráz krajiny, přibylo plantáží s kokosovými palmami a džungle. Také charakter vesnic je jiný, v každé je značné množství chrámků, od úplně titěrných po větší, obložených obětinami. A taky oproti vesměs muslimské Jávě výrazně přibylo psů 😀. Bali je v celé jihovýchodní Asii totiž jediným regionem s převážně hinduistickým obyvatelstvem. Už ale zase prší a déšť vydrží až do pozdního odpoledne.
Cesta západní částí Bali na jih
Naštěstí už nebydlíme s nikým z osmice Holanďanů nadále ve stejném hotelu. Holandská skupinka se taky roztrhne, takže si mění aspoň e-mailové adresy 😀. Nám si o adresu naštěstí nikdo neřekne, možná se urazili poté co jsme včera zavrhli tu společnou večeři 😀.
Hotel Bali Tropic Resort & Spa v Nusa Dua
Náš hotel je krásný, ale všechno kolem už je na náš vkus jaksi moc civilizované 😀. Pokoj má zajímavou vychytávku – sedět ve vaně a přitom koukat do pokoje je poněkud zvláštní.
Odcházíme udělat nezbytný nákup a před obchodem nás zastavuje místní agent s jakousi promo akcí. Lukáš vyhrává možnost výběru z několika možností (večeře, masáže apod.), zatímco já jsem udělala úplné terno, vyhrávám „star prize‟, což je kamera, voucher na týdenní pobyt či 500 USD v hotovosti. Stačí si jen prohlédnout nově otevřený hotel (zcela nezávazně, samozřejmě) a když se nám zalíbí, doporučovat ho přátelům. Že ale máme štěstí, co? 😱
Chlápek se nám zároveň snaží vlichotit s okružní cestou po ostrově extra výhodně, ale ani na to neslyšíme a i s jeho pochybnými nabídkami a výhrami ho opouštíme. Tady je dost nevýhoda být na první pohled odjinud, člověk je pak snadný terč 😀.
Hotelová pláž
Dopřáváme si večeři přímo na pláži, prostě na romantiku jsou tu zařízeni 😀.
Dopoledne máme schůzku s českým delegátem, který zde na Bali působí. Je to celkem zajímavý týpek, který se plynně domluví indonésky a místní mu říkají Djoko (což prý znamená panic 😀). Při té příležitosti zjišťujeme, že s námi v hotelu bydlí další dvě Češky a ještě další český pár asi 2 km odtud. Mohlo to být horší 😀.
U delegáta si zajišťujeme výlety a rovněž auto s řidičem a místním průvodcem pro návštěvu míst, která chceme vidět a Djoko je v nabídce nemá. Na koupání to tu moc není, poznávání vnitrozemí ostrova bude zajímavější.
Těšili jsme se na šnorchlování kolem korálového útesu, který je podél pobřeží, jenže tam už dávno není žádný život. Domorodci útes zničili, když korály použili při stavbě hotelů 😥.
Odpoledne jsme se prošli podél pláže, byl zrovna odliv, takže se dalo dojít až na útes. A opravdu, nebylo tam vůbec nic, potkali jsme akorát čtyři hvězdice. Do odpoledne se ale vyčasilo, tak to vypadá, že si tu snad ještě sluníčka a teplíčka užijeme.
Být na Bali a nepodstoupit masáž by byl hřích, takže se vydáváme trochu se nechat rozmazlit 😀. Delegát nám doporučil „salón‟ v nedalekém Seminyaku. Už prostředí bylo moc příjemné – procedury se podstupují v bungalovech rozložených v zahradě kolem jezírka.
Masáže a lázně v Seminyaku
Na uvítanou nám dali vybrat, který masážní olej je nám nejpříjemnější a zároveň i který z přírodních peelingů. Nejedná se totiž jen o samotnou masáž, ale i o očistu těla; celé to hýčkání v délce trvání 3 hodiny 😀. Pak už nás zavedli do bungalovu, kde to vypuklo.
Lukáš byl trochu zklamaný, že se o něj stará mládenec a chtěl si to vyměnit, ale nepovolila jsem 🤨. Začalo to koupelí nohou, při které už začala jemná masáž. Následovala balijská olejová masáž celého těla, v podstatě až po konečky prstů, při které se ale i částečně protahovalo. Mně to bylo moc příjemné, i když to na některých místech skoro až lechtalo 😀. Do Lukáše se ale mladík asi více opřel, že prý ho to sem tam až bolelo.
Pak přišla na řadu masáž obličeje a péče o pleť a nakonec peeling celého těla zakončený zábalem v jakémsi mléce. Na závěr jsme podstoupili květinovou koupel a odcházeli jsme příjemně unavení, ale zrelaxovaní, mladší a krásnější 😀.
Ze Seminyaku jsme se prošli po pláži do Kuty, nejproslulejšího (a taky turisty nejpřecpanějšího) letoviska na Bali. V Kutě to prostě žije, jsou tam značkové butiky, diskotéky, bary, restaurace na každém kroku, prostě přesně to, co nás vůbec neláká 😀. Nicméně takhle na jedno odpoledne není špatné to vidět. Kuta je taky známá tím, že se na ní obvykle zaměřují teroristé 😀.
Pláž do Kuty
Pobřeží u Kuty není moc vhodné na koupání, zato je díky vlnám rájem surfařů. A že tedy vlny byly pořádné a plavání dokonce zakázáno. Kuta je taky asi jedním z mála míst, kde se tu dají na pláži spatřit v horní části obnažené slečny. To u nejmenované části naší výpravy vzbudilo ohlas a pokračovali jsme tak po pláži poměrně dlouho 😎.
V Kutě jsme taky zase jednou slušně poobědvali, na Bali už se naštěstí podává i vepřové 😀 a grilovaný steak z tuňáka taky nebyl vůbec špatný. Koupili jsme si ale jen sarongy, dosud jsme se bez nich obešli, ale do místních chrámů už je budeme potřebovat.
Vyrážíme do vnitrozemí za poznáním „opravdového‟ Bali. Cestujeme otevřenými džípy značky VW Kübelwagen, což jsou prý repliky vozidel z 2. světové války. Cesta je sama o sobě dobrodružstvím. Náš řidič se totiž rozjíždí se zpátečkou, zanedlouho auto vydává zvuky jako kdyby střílelo, takže proběhne letmá kontrola motoru, později je problém vyjet kopec… prostě džíp jak se patří, auto do nepohody 😀.
Naše dopravní prostředky a cesta na západní pobřeží
Naše dnešní poznávání začíná ještě na pobřeží u mořského chrámu Tanah Lot, který je vystavěný na skále čnějící z moře kousek od pobřeží. Přestože je toto místo proslulé zejména západy slunce, již ráno jsou tu docela slušné zástupy turistů. Proběhne zase pár nezbytných fotek domorodců a asijských turistů s námi 😀 a uháníme dál.
Mořský chrám Tanah Lot a západní pobřeží
Noříme se do vnitrozemí mezi rýžová políčka, která jsou snad leckdy ještě fotogeničtější než na Jávě. Škoda že je pod mrakem a nevynikne ta svěží zeleň mladých rostlinek.
Motýlí park Taman Kupu Kupu
Průvodce doporučuje cestou zastavit v motýlím parku Taman Kupu Kupu ve Wanasari. V poměrně malé zahradě tu je k vidění velké množství motýlů z celé Indonésie a dalších potvor, jejichž jména neznám, a některé kousky máme možnost poznat doslova na vlastní kůži 😀.
Toto doporučení ale byla jediná průvodcova přidaná hodnota. Jinak jsme se toho o navštívených místech moc nedověděli a vypadalo to, že jeho jedinou starostí je utržit nějakou tu provizi z námi zakoupených věcí 🤑.
Cesta mezi rýžovými políčky
Zastavujeme dále u jakési „zahrady‟ s kavárnou, kde nám průvodce ukazuje různé druhy ovocných stromů a koření. My už toho ale, na rozdíl od ostatních, známe většinu z Jávy 😀. V kavárně pak ochutnáváme nápoje z některých těchto rostlin uvařené. Např. kávu s ženšenem (trochu připomínala polské cappuccino 😀) nebo zázvorový čaj.
Kavárna s cibetkou a její kávou
Byla možnost ochutnat i „Luwak Coffee‟, což je ta proslulá káva vyrobená z kávových zrn, která nejprve projdou trávicím traktem cibetky 😀. Tolik jsme o tom dosud slyšeli, že jsme do toho prostě museli jít. Takto získaná káva má prý jedinečnou chuť, která má nádech po karamelu nebo čokoládě. Jedinečná chuť to tedy byla, ale ani jedno z výše jmenovaných jsem v tom tedy necítila 😀.
Vesnice v okolí a Bedugul s místním trhem
Pokračujeme dál stále mezi terasami s rýží do vesnice Bedugul, kde na místním trhu ochutnáváme ovoce, které jsme zatím ještě neměli příležitost ochutnat (jako mangostanu nebo jack fruit). Na tržišti zároveň kupujeme i nějaké dřevěné masky, na které mám spadeno v podstatě od začátku zájezdu a Lukáš si bravurně procvičuje smlouvání 😀.
Jezerní chrám Pura Ulun Danu
Z Bedugulu už je to jen kousíček k jezeru Bratan a jezernímu chrámu Pura Ulun Danu. Nad jezerem se vznáší mlha, takže okraj kaldery, ve které se jezero nachází, nevidíme.
Pokračujeme do městečka Mas, které je známé svými dřevořezbářskými dílnami. Navštěvujeme galerii u jedné z nich. Výrobky v ní se nabízející jsou hotová umělecká díla a zcela nad naše možnosti i potřeby. Dále navštěvujeme stříbrnickou dílnu v Celuku, ovšem způsob výroby a preciznost zpracování dost pokulhává za tím, co jsme měli možnost vidět v Jogje.
Podvečerní cesta skrz Bali ze severu na jih
Cesta otevřeným džípem se víc než co jiného nakonec stává docela nepříjemnou. Fouká do uší, ještě že sarong se dá použít k zahalení čehokoliv 😀. Rovněž cesta otevřeným autem ve městě, kde je hustý provoz, není zrovna praktická – necítili jsme se zrovna moc bezpečně, zato jsme cítili všechny kolem. Jdeme spát sice plni dojmů, ale taky silně smrkající a prskající. To, co předtím načala klimatizace, džíp zřejmě dorazil 🤧.
Vyrážíme opět na poznávání ostrova, tentokrát východním směrem. Máme pronajaté auto a místního průvodce, se kterým ještě před odjezdem z hotelu domlouváme trasu. Na tento výlet se k nám nakonec přidal ještě postarší český pár. Jsou ale úplně v pohodě, trasu nechávají plně na nás a má to tu výhodu, že náklady si podělíme 😀.
Divadelní vystoupení v Batubulanu
Průvodce je úplně o něčem jiném než ten včerejší, má zájem a dovídáme se spoustu informací. Podnikáme první zastávku na jeho doporučení ve městečku Batubulan, kde shlédneme představení „barongu‟ – taneční ztvárnění jakési příhody, ve které se utká dobro se zlem. Vystoupení celkově nebylo špatné, ale příběh je hrozná slátanina a nerozumíme mu plně ani když jsme dostali jeho popis v češtině (nebo v jazyce, který češtinu připomíná) 😀.
Ještě než dorazíme do Ubudu, navštěvujeme na doporučení průvodce uměleckou galerii s obrazy. Je tu spousta pěkných kousků, ale raději se ani nepídíme po ceně 😀. Ubud je tradiční vesnicí malířů a řemeslníků a jejich výtvory jsou tu k vidění na každém rohu.
Chrám Pura Dalem Agung Padang Tegal
My ale v Ubudu nejprve navštívíme Opičí les s malým chrámem Pura Dalem Agung Padang Tegal, který je zajímavý vyobrazením „zla‟, které již známe z tanečního vystoupení. Zde jsou z kamene vytesané sochy „ježibaby‟ Rangdy, která je typická svými tesáky, vyplazeným metrovým jazykem a velkými povislými prsy 🫣.
Opičí les
Hlavním lákadlem lesíčka jsou ale makakové, kteří jsou krotcí až drzí, zvyklí na krmení. Když jim člověk nechce podat banán, vyškubnou si ho z ruky sami. Byli jsme upozorněni, že si rádi berou i jiné věci, takže jsem se před touto exkurzí odstrojila z náušnic i hodinek a celou dobu si dávala dobrý pozor na brýle 😀.
Trh v Ubudu
Následně navštěvujeme tržiště v Ubudu, kde jsou rovněž k mání „umělecké předměty‟. Jejich kvalita, ve srovnání s galeriemi, bude ale možná sporná. Nicméně je zajímavé se tu projít, zažít ten mumraj a nasát atmosféru 😀.
Rýžová políčka
Projíždíme krásnou krajinou opět plnou rýžových terasovitých políček, ale dnes je lepší počasí, takže jejich zeleň vynikne. Dokonce zahlédneme po cestě i vrchol nejvyšší hory ostrova Gunung Agung (3.142 m).
Očistný chrám Tirta Empul
Pokračujeme do Tampaksiring k očistnému chrámu Tirta Empul. Zdejší prameny jsou považovány za nejposvátnější na celém Bali a tak je tu docela frmol. A tím pádem i fronty místních v bazéncích před vytékajícími prameny na možnost duchovně se očistit a vyléčit tělesné neduhy.
Na kopci nad chrámem stojí bývalý Sukarnův palác. Říká se, že si Sukarno nechal na balkon instalovat dalekohled, aby mohl pozorovat balijské krásky koupající se v jezírcích pod ním 😀.
Stoupáme do kopce na vyhlídku v Penelokanu. Cestou potkáváme ženu s obětinami, řidič zastavuje a za drobný peníz si od ní nechává zastrčit květiny za sklo a odříkat modlitbu za šťastnou jízdu.
Sopka a kráterové jezero Batur
Možná pěkný zvyk, nicméně poměrně dlouhé květiny zastrčené za stěračem za předním sklem v místě řidiče mi samy o sobě moc bezpečné nepřipadají 🤔. Z vyhlídky je překrásný výhled na sopku Batur a kráterové jezero Batur. Bohužel Gunung Agung se nám už mezitím ztrácí v mracích.
Poslední dnešní zastávka je chrámový komplex Pura Besakih na svahu sopky Gunung Agung. Chrám je nejposvátnějším místem balijských hinduistů na celém ostrově a skládá se z 22 samostatných chrámů. Jsme tu poměrně pozdě, takže už je tu minimum turistů a přestože je pod mrakem (nebo možná právě proto), místo má zvláštní kouzlo.
Chrámový komplex Pura Besakih
Musím ale zmínit, že jsou tu velmi dotěrní až vlezlí prodejci (resp. prodejkyně), ať už čehokoliv, kteří neváhají své zboží i přes náš odpor nám cpát do rukou a používat vyděračské taktiky typu „mám malé dítě‟. Toto nás dnes provází prakticky celý den, na všech zastávkách to probíhalo obdobně, je to poměrně nepříjemné a z Jávy na podobné praktiky tedy nejsme zvyklí. Jáva vůbec byla ve srovnání s Bali turisty prakticky ještě nezkažená.
Cestou zpět do hotelu zapřádáme hovor se spolucestujícími a s překvapením zjišťuji, že s pánem už jsem se musela potkat kdysi při svém pracovním výjezdu do Židlochovic 😀. Svět je prostě malý a naše republika zvlášť 😀. Naši kolegové jsou tedy z jižní Moravy a mají sklípek, takže je dost možné, že se ještě po návratu domů více spřátelíme 😀.
Po návratu do hotelu jsem postřehla cosi rychle běžícího po stěně, doufám, že to byla jen ještěrka! Stejně mi ale vědomí, že tu s námi něco bydlí, nedělá po tmě před usnutím zrovna moc dobře 🙁.
Opět vstáváme brzy, abychom se vydali na výlet na ostrůvek Nusa Lembongan. Nejprve se dopravíme autem do přístavu Benoa a pak je to asi dvě hodinky katamaránem. Jsou poměrně velké vlny a s lodí to hází, takže konec cesty je poměrně krušný, ale naštěstí jsme přežili bez ztráty kytičky 😀.
Plavba na ostrůvek Nusa Lembongan
Zázemí jsme měli v plážovém klubu se všemi vymoženostmi. Pláž je tu daleko hezčí než na Bali před naším hotelem, ale to jsme i čekali 😀. Lukáš konečně využívá příležitosti a jde se potápět, já se na to necítím, takže jdu posléze aspoň šnorchlovat, ale ještě předtím jdu navštívit vesnici Lembongan.
Zátoka Mushroom Bay s plážovým klubem
Místní se tu živí zpracováním mořských řas na export a je docela zajímavé vidět „políčka‟ řas pod křišťálovou hladinou. Ve vesnici jsme taky navštívili podzemní dům, který tu vystavěl nebo spíše vykopal jeden tradiční léčitel v 70. letech, aby si tak zajistil bezpečné žití. Zrovna nešel proud, takže jsme ten brloh procházeli v podstatě úplně po tmě a navíc skoro celou dobu v předklonu, to tedy muselo být moc komfortní bydleníčko!
Pěstírna mořských řas a podzemní dům
Šnorchlování bylo prima, viděla jsem i nějaké ryby, které jsem dosud neznala, ale korály tu byly o dost chudší než to co se nabízí v Egyptě. Vysvětlení je možná nasnadě, Lukáš se z ponoru vrátil překvapen tím, že ho divemaster neustále vyzýval k tomu, aby se něčeho dotýkal.
Zpáteční plavba na Bali s výhledem na Gunung Agung
Cesta zpět byla peklo, houpalo to snad ještě víc než cestou tam. Ale udržela jsem to, jsem na sebe náležitě pyšná 😀. Měli jsme ale možnost z lodi vidět Gunung Agung s prstencem mraků pod vrcholem, tak aspoň něco pozitivního ta cesta lodí přinesla.
Dnes konečně nemusíme vstávat v nekřesťanskou hodinu. Konečně přišlo na pořad dne válení se na pláži 😀. Den jsme tedy strávili na hotelové pláži, do moře jsme ale vlezli jen jednou. Při odlivu se nedá v moři koupat vůbec a při přílivu to na velké plavání taky není. Dost daleko od břehu je ještě mělčina, zatímco poměrně blízko u břehu už jsou bójky, za nimiž už řádí surfaři a motorové čluny.
Zázemí hotelu Bali Tropic Resort & Spa
Večer si zpestřujeme výletem k chrámu Ulu Watu, kam přijíždíme taxíkem akorát těsně před tím, než zapadá slunce. Chrám je vystavěn na útesu nad mořem a se západem slunce je to dokonale kýčovitá scenérie 😀.
Západ slunce u chrámu Ulu Watu
V okolí chrámu zase pobíhají rozverné opičky, které jsou snad ještě drzejší než ty, co jsou v Opičím lese u Ubudu. Držím si celou dobu brýle a veškeré šperky jsem zase v předstihu odstrojila, takže vyvázneme bez újmy, ale chlápek stojící poblíž přišel jedním rychlým velmi zkušeným hmatem o kšiltovku 😀.
Západ slunce tu pozorujeme za doprovodu „zpěvu‟ mužů, kteří v nedalekém přírodním divadle předvádějí tradiční tanec kecak.
Náš poslední den na Bali opět trávíme na hotelové pláži. Check-out je v poledne, naštěstí večer nám na recepci „půjčili‟ jeden z pokojů, kde jsme se mohli osprchovat a převléknout.
Den na hotelové pláži
K naší zdejší poslední večeři si dáváme smaženou rýži a smažené nudle, tradičněji jsme pojíst snad ani nemohli. Ještě utrácíme zbylé peníze za kávu a čaj, aby se nám doma za dlouhých zimních večerů lépe vzpomínalo 😀.
Poslední večeře v Indonésii
Pak už odjíždíme na letiště, kde je naštěstí zajištěn servis, který nás protáhne potřebnými procedurami mimo fronty a asistuje i u odbavení zavazadel. Díky tomu ani nemusíme platit za nadváhu 😀.
Hodinu a něco málo po půlnoci odlétáme z Denpasaru. V tomto případě se noční let ukazuje jako výhoda, jsme tak utahaní, že ho skoro celý prospíme. Ráno přilétáme do Soulu a máme dostatek času před dalším letem, abychom využili poukázky na některý z výletů, které místní agentura pořádá jako malou ochutnávku Soulu.
Letiště v Soulu
Na letišti dost bloudíme a všichni nás posílají od čerta k ďáblu a ne všichni to navíc zvládají v angličtině. Než projdeme všemi potřebnými procedurami, abychom se dostali ven z letiště, než vyplníme x nejrůznějších formulářů a než se vůbec dopátráme místa, kde naše poukázky můžeme uplatnit, stíháme už jen hodinový výlet.
Buddhistický chrám Yonggungsa
Ten je k tradičnímu buddhistickému chrámu Yonggungsa, který se nachází mimo Soul na stejném ostrůvku jako letiště. Ale aspoň něco, pořád je to příjemnější než se plácat na letišti. Navíc naše průvodkyně nám cestou vykládá i celkem zajímavé korejské reálie.
Chrám je malý, ale pro nás zajímavý už tím, že je to něco úplně jiného než to, co jsme dosud viděli. Cestou k chrámu máme taky možnost vidět zatím nedokončený most, který má spojit ostrov se Soulem a který prý bude 5. nejdelší na světě (22 km).
Po návratu na letiště si ještě stíháme v koutku poznávání korejské kultury vymalovat papírové vějíře. Tyto ovšem bohužel po přistání v Praze zůstávají zapomenuty v kabinovém zavazadlovém prostoru 😥.
Let do Prahy už byl náročnější, oka jsme prakticky nezamhouřili. Naštěstí v Praze získáváme všechna naše zavazadla v pořádku, překvapivě i angklung, přestože stav krabice tomu příliš nenasvědčoval 😀.
Tak se nám zdá, že ta dovolená zase nějak moc rychle utekla…
Některé fotografie nejsou příliš podstatné v kontextu výletu nebo památky. Jedná se především o fotografie zvířat a detaily rostlin, zvláště květin. Tyto jsou tedy uvedeny zde pouze pro dokreslení krás ostrovů Jáva a Bali.
Další fotografie zvířat
Detailní fotografie rostlin
