Mauricius 2024

Pláž u hotelu Casuarina v Trou aux Biches

Na začátku prázdnin nám otevírá svou náruč nádherný ostrov v Indickém oceánu - Mauricius. Bude naším domovem po další dva týdny, kdy kromě koupání v oceánu budeme objevovat jeho krásy.

1. Let Mnichov (MUC) - Dubai (DBX) - Mauricius (MRU)
2. Přílet a podvečerní pláž
3. Vodní sporty v Trou aux Biches
4. Botanická zahrada Sira Seewoosagura Ramgoolama, kostelík Notre-Dame Auxiliatrice de Cap Malheureux
5. Vodní sporty a pláž Mon Choisy
6. Vodopád a sedmibarevná země v Chamarelu
7. Pláže Trou aux Biches, La Cuvette a Pereybere
8. Potápění s delfínem a želvou, podmořský vodopád Le Morne
9. Koloniální sídlo Eureka, Pohoří Deux Mamelles, Grand Baie
10. Casela Nature Park (safari)
11. Port Louis, maják Albion
12. Grand Baie
13. La Vanille Park, vodopád Rochester
14. Bois Cheri, Grand Bassin, Alexandra Falls, Gorges Viewpoint
15. Přírodní park Black River Gorges, La Vallée Des Couleurs
16. Poslední den na pláži

Celkové video z dovolené na Mauriciu [43 minut]

Galerie všech fotografií

Pondělí 1. 7. 2024

Čeká nás dlouhá cesta. Nejdřív autem pár hodin do Mnichova a odtamtud letadlem s přestupem v Dubaji, každý let trvá asi 6,5 hodiny. Suma sumárum, na cestě strávíme více než 24 hodin. Tak snad se to vyplatí 😀.

Cesta do Mnichova jde hladce a rychle, takže se stihneme před odletem zastavit ještě v návštěvnickém centru mnichovského letiště. Největším tahákem tam má být vyhlídková plošina, ze které lze pozorovat odlety a přílety letadel. Celkem fajn podívaná, ale počasí nám úplně nepřeje. Je docela chladno a mrholí, takže tam dlouho nevydržíme. Stejně už je pomalu čas odstavit auto v parkovacím domě a přesunout se k odbavení na letišti.

Dvoupatrový Airbus A380

Nic jsme neponechali náhodě a cestu jsme si snažili zpříjemnit jak jen to jde, proto jsme zvolili lety s Emirates. Navíc všechny lety mají být dvoupatrovým obrem A380, takže o zážitky už po cestě nebude nouze. Pověstný servis těchto aerolinek nezklamal, čekala nás spousta dobrého jídla a zábavy a Emičku navíc i dárky 😀.

Úterý 2. 7. 2024

Mauricius nás po příletu vítá deštěm. A to docela vytrvalým. Snad to není předzvěst toho, jak bude vypadat příštích 14 dní.

Pokoj v hotelu Casuarina a zahrada před pokojem

Pro náš pobyt jsme zvolili hotel Casuarina Resort v Trou aux Biches. Po příjezdu na hotel máme štěstí a dostáváme rovnou klíče od pokoje. Tedy vlastně dvou propojených pokojů, což je „upgrade‟ oproti rodinnému bungalovu, který jsme měli původně na smlouvě. Aspoň tak máme dvě koupelny 😀. A protože aktuální počasí nás nenutí rovnou vyrazit ven za dobrodružstvím, aspoň ještě něco po cestě dospíme.

Kachny v hotelové zahradě

V podvečer už je počasí mnohem lepší a tak vyrážíme na obhlídku blízkého okolí. V hotelovém areálu se daří nejen floře, ale i různorodé fauně. Štěbetají tu ptáci, po stěnách se prohánějí ještěrky různých barev a velikostí a procházejí se tu zcela krotké kachny, a to i s roztomilými káčátky.

Západ slunce nad pláži Trou aux Biches

Procházka po pláži je moc příjemná. Z jedné strany palmy a další vzrostlé stromy, z druhé strany nekonečný oceán, za kterým právě zapadá slunce. Mezitím pás jemného bílého písku. A nad hlavou netopýři s rozpětím křídel snad půl metru. Jo, tady se nám bude líbit 😀.

To by snad ale ani nebylo možné, aby se nenašla nějaká ta muška. Tady nás uvede do reality prodejce v místním krámku, když na naši odpověď na dotaz, odkud jsme, rovnou vypálí: „jak se máš?‟ a „děkuju‟. Prý sem začali Češi jezdit ve velkém. Před deseti lety jste tu ještě o Čecha nezavadili. No jo no, před našincem se člověk neschová. Zatím jsme ale asi měli dost štěstí, když jsme češtinu slyšeli naposledy v letadle.

Středa 3. 7. 2024

Hotelová pláž s půjčovnou vodních prostředků

Dnes to tu máme na pohodu, máme v úmyslu se jen plácat na hotelové pláži 😀. Jen v půlce dne se musíme dostavit na schůzku s delegátem. Delegát má poněkud zpoždění, ale koho by to na dovolené rozhodilo, že.

Navíc mezitím se podaří Lukášovi převzít auto z půjčovny, které jsme měli mít původně až od zítra. Ale týpek z půjčovny volal, jestli by se převzetí náhodou nehodilo už dnes, že je tu zrovna v naší oblasti (asi se mu nechtělo se sem zítra znovu trmácet 😀). Tak převzetí se samozřejmě hodilo, zvlášť, když cena zůstala stejná 😎.

Pak konečně dorazil i náš delegát. Naštěstí kromě plynné němčiny byl schopen podat na požádání informace i v plynné angličtině. To se nám dost ulevilo 😅.

Místní autobus (jeho novější varianta) a provoz na ulici

Po schůzce s ním tedy zkoušíme projet auto, zatím si nedáváme žádné velké cíle, stačí nejbližší supermarket a směnárna. Auto je Suzuki S-presso (aneb jak Lukáš okamžitě poznamenal: „What else?‟), typ, který v Evropě nepotkáte, neboť je vyráběn pro indický trh. Je to taková krabice hrající si na SUV, ale ať je to co je to, hlavně aby nás to všude bezpečně dovezlo a automatická převodovka je pro to slušný základ 😀. Lukáš se ovšem bravurně řadí rovnou do levého pruhu a zdá se, že se pro jízdu vlevo narodil! Zírám a smekám!!

Pláž Trou aux Biches (video)

Po nakoupení zásob vody a místního rumu a výměně pár peněz se vracíme do hotelu a vydáváme se na první koupačku. Na hotelové pláži je možnost využít (bez dalšího poplatku!) i vodní sporty, takže rovnou nasedáme do kajaků, ať trochu posílíme paže. Jak se ukazuje, není to úplně jednoduchá záležitost, alespoň pro polovinu výpravy, která se většinu času točí v kruhu. Sranda musí být…

Koupání a slunění se na pláži

Pak už se tedy konečně cachtáme v moři a válíme na lehátku. No spíš válíme na tom lehátku, neboť voda je poměrně osvěžující, však je tu právě zima, tak co bychom ještě chtěli! 😀

Čtvrtek 4. 7. 2024

Budíme se do deštivého rána. Déšť pak sice ustává, ale stále je pod mrakem a docela chladno. Vymýšlíme, co dnes podnikneme, na „plážení se‟ to tedy nevypadá.

Botanická zahrada Sira Seewoosagura Ramgoolama

Nakonec padne volba na botanickou zahradu Sira Seewoosagura Ramgoolama v Pamplemousses. Než tam dorazíme, mraky se roztrhají a je víc než teplo. Místní počasí nám dost připomíná Azory 😀.

Leknín Viktorie královská

Botanická zahrada je rozlehlá a spíš je to park se spoustou nejrůznějších druhů palem, stromů a bambusů. Mezi nimi vyniká jezírko s největším leknínem světa, Viktorií královskou. Její listy prý udrží dítě, naštěstí Emička se nenechala Vítkem vyhecovat, aby to zkusila a tak jsme návštěvu přežili bez ztráty kytičky 😀.

Hinduistický chrám The Mount Siva Soopramaniar kovil

Pak po cestě náhodně zastavujeme u hinduistického chrámu. Není extra velký ani zdobný, ale i tak je to zajímavé zpestření. Tohle náboženství mi připadá dost kreativní a zástupci jejich božstva jsou vždy vyvedeni jako živí 😀.

Kostelík Notre-Dame Auxiliatrice de Cap Malheureux (video) a skála Coin de Mire

Je pozdní odpoledne a tak se vydáváme ještě na Cap Malheureux, nejsevernější bod ostrova. Místo s kostelíkem na pozadí modrého oceánu je velmi fotogenické, a nejlepší je to právě v tuto denní dobu. A opravdu, je tu moc pěkně.

I pláž za kostelem je velmi líbivá (přestože na ní nacházíme části koster ryb a jiných mořských živočichů, takže zároveň je poněkud děsivá) a výhled na skálu Coin de Mire zvedající se z vody nedaleko pobřeží už jen podtrhuje kouzlo místa.

Pátek 5. 7. 2024

Dnešek je tu prvním dnem, kdy nespadla ani kapka! Toho využíváme na hotelové pláži, kde tedy kromě válení se na lehátku podnikáme vyjížďku na šlapadlech a také loďkou s proskleným dnem.

Výlet na blízký útes lodí s proskleným dnem

Podmořský život je tu ovšem chudý, takže kromě pár rybek není vidět prakticky nic. Z člunu je ale aspoň pěkný pohled na naši pláž a na další část pobřeží s rozeklanými kopci v pozadí.

Pláž Mon Choisy (video)

Odpoledne se vydáváme prozkoumat vedlejší veřejnou pláž Mon Choisy, která by měla patřit v oblasti mezi nejhezčí. Pláž skutečně nevypadá špatně, má jemný písek a vytváří dlouhý oblouk, který po celé délce lemují přesličníky. Příjemným překvapením je i malé množství lidí.

Večer jsme pozváni od hotelového managementu na uvítací koktejl. Tento hotel ví, jak se u hostů dobře zapsat 😀.

Sobota 6. 7. 2024

Předpověď počasí opět vypadá slibně a užíváme si slunečného dne. Pokud tohle bude novým standardem, nebudeme se zlobit 😀.

Byl by hřích válet se zase na pláži, když je tady toho tolik k vidění. Vydáváme se tedy ke zdejším největším trhákům do oblasti Chamarel. Ještě než tam dojedeme, zastavujeme v návštěvnickém centru parku Casela a kupujeme vstupenky a rezervujeme aktivity na příští týden. O tom tedy až později.

Vodopád Chamarel (video)

Po příjezdu do Chamarelu zastavujeme nejdřív u vyhlídky na stejnojmenný vodopád. Padá z výšky okolo sto metrů a je tak nejvyšším mauricijským vodopádem. Zřejmě tu v předchozích dnech docela pršelo a tak je vodopád poměrně vydatný. Vystoupáme ještě na vyhlídku o něco výš, kde je ještě lepší podívaná.

Sedmibarevná země Chamarel

Pak už pokračujeme k asi nejznámější zdejší zajímavosti, tzv. Sedmibarevné zemi. Země tu hraje všemi, resp. tedy asi sedmi 😀, barvami a vypadá to skutečně zajímavě.

Výběžek do moře, Baie du Cap

Když se vynadíváme, sjíždíme na jižní pobřeží. Tam zastavujeme u vyhlídky Baie du Cap, ale ta je vcelku o ničem. Zastávka se vyplatila snad jen kvůli záběrům z dronu.

Cesta po jižním pobřeží, párty na pláži

Na jižním pobřeží pak ještě děláme zastávku namátkou u nějaké pláže. Nevypadá úplně zle, ale z toho, co jsme zatím měli možnost vidět, pláže na severozápadním pobřeží, kde jsme ubytováni, jsou lepší.

Nicméně je sobota večer a místní se vyrazili na pláž bavit. V přilehlém háječku rozbalili jídlo, pustili hudbu a zatímco někteří starší se dali do tance, ti mladší vytáhli kopací merunu. Pohled na tu jejich improvizovanou párty je daleko zajímavější než pohled na pláž, kvůli které jsme tu vlastně zastavili.

Neděle 7. 7. 2024

Další z nádherných dnů a tak opět dáváme šanci hotelové pláži. Abychom jenom nelenošili, tak se i projdeme směrem k veřejné pláži v Trou aux Biches a taky se projedeme na paddle boardu.

Pláže Trou aux Biches, La Cuvette a Pereybere (video)

Odpoledne pak zkoušíme další pláže v okolí. Zastavujeme se na La Cuvette Beach a pak na Pereybere Beach, které jsou doporučované jako jedny z nejhezčích. Je neděle, takže na obou plážích je spousta místních, což trochu kazí dojem. Na Pereybere se navíc prohánějí toulaví psi. Usoudili jsme, že ta naše hotelová pláž je stejně nejlepší 😀.

Pondělí 8. 7. 2024

Na dnešek připadl jeden z místních top zážitků - vydáváme se na plavání s delfíny. Nechceme žádné masové nahánění delfína a tak najdeme agenturu, která nabízí tento zážitek privátně a vyráží na moře tak brzo ráno, že bychom měli mít delfíny jen pro sebe. Jenže delfíni to dnes bohužel viděli jinak.

Ranní plavba za delfíny kolem pláže Le Morne

V nekřesťanskou šestou hodinu ranní se scházíme na pláži Le Morne s naším kapitánem Miguelem a rovnou vyrážíme motorovým člunem hledat nějaké to hejno delfínů, kteří prý do této oblasti po ránu rádi plavou. Někdy si prý ale dávají na čas.

Po dvou hodinách brázdění pobřežních vod stále žádný delfín na obzoru, zato lodí připlouvajících sem za stejným účelem už samozřejmě přibylo. Nakonec se jeden delfín přece jen našel! A všech osm lodí hned za ním. Takže to vypadalo přesně tak, jak jsme nechtěli a stali jsme se součástí honu na delfína. V tu chvíli už to ale nešlo jinak.

Plavání s delfínem (video)

Pozitivem bylo, že Lukáš s Vítkem si poblíž něj skutečně zaplavali. Náš kapitán se zdál být dostatečně šikovný a dařilo se mu manévrovat s člunem tak, že naše posádka měla větší šanci za delfínem do vody hupsnout než ty z jiných lodí. Navíc měl na lodi pomocníka, který šel také pokaždé do vody, ten měl dohlížet na to, že to bude jak bezpečné, tak v zájmu delfína. To jsem u jiných lodí neviděla. Takže jsme asi kápli na dobrou agenturu, jen holt ta spolupráce se zvířaty se nedá úplně naplánovat. Nakonec bylo štěstí, že jsme natrefili aspoň na toho jednoho delfína a Vítek byl z toho plavání v jeho dosahu nadšený, takže i za daných okolností se to vyplatilo.

Šnorchlování u pláže Le Morne (video)

Pak jsme popojeli člunem k nejkrásnějšímu úseku pláže Le Morne, kde stojí nejluxusnější hotely, a tam jsme kousek od břehu šnorchlovali. Tedy nakonec jen já s Lukášem, protože dětem byla ve vodě zima. Ona to taky nebyla pod vodou zas až taková podívaná, ve srovnání s Rudým mořem zdejší vody dost zaostávají.

Oběd na ostrůvku Benitiers, mořská skála Crystal Rock

Nakonec nás člun odvezl na ostrůvek Benitiers. Tam samo o sobě není nic, proč by to tam stálo za návštěvu, ale nás tam čekalo barbecue ozvláštněné ochutnávkou mořských ježků, které pomocník našeho kapitána nalovil cestou. Nemůžu říct, že by to byla delikatesa, po které bych se utloukla, ale rozhodně zajímavá zkušenost. Na závěr nám donesli flambované banány a to byla naprosto top sladká tečka 😀.

Plavání s želvou (video)

Poslední zastávkou s člunem byla mělčina u pláže pod horou Le Morne Brabant, kde se prý zdržuje želva. Opravdu tam želva byla, takže Lukáš s Vítkem si ještě s ní zašnorchlovali.

Podvodní vodopád u Le Morne a hora Le Morne Brabant (video)

Po vylodění jsme ještě pokračovali již po souši na část pláže zasvěcené kitesurfingu a dalším sportům využívajícím vítr. Cílem ale bylo ulovit dronem záběry „podvodního vodopádu‟ a hory Le Morne Brabant, což jsou odsud ikonické obrázky. Přes jistá rizika se Lukášovi podařilo ulovit snímky jako z katalogu!

Kitesurfing a vyhlídkové letadélko pro jednoho pasažéra

Nakonec ještě zastavujeme u pláže, odkud se pořádají vyhlídkové lety hydroplánem právě nad ten podvodní vodopád. Je to dost drahý špás, takže my jen okoukneme vzlétající a přistávající letadýlka a pokračujeme dál, už zpátky do hotelu. Ostrov není velký, ale cestování je tu zdlouhavé, takže přejezdy trávíme hodně času. Tím méně se toho bohužel zvládne vidět.

Rempart Mountain, Trois Mamelles (video)

Při cestě zpět míjíme velmi působivě vypadající ostrou stěnu hory Rempart a štíty Trois Mamelles. Pořád ale výhledu překážejí sloupy, stromy nebo vzrostlé pole cukrové třtiny. Takže je to ideální příležitost ještě jednou použít dron. Mimochodem je to v těsné blízkosti safari Casela Nature Park, kam se vydáme už za 2 dny.

Úterý 9. 7. 2024

Další den jako malovaný, jupí. S Lukášem vyrážíme obhlédnout koloniální sídlo Eureka z 30. let 19. století, děti dávají přednost válečce u hotelového bazénu.

Koloniální sídlo Eureka v Moka

Eureka příjemně překvapila. Celý dům slouží jako muzeum a můžete se tam volně pohybovat mezi jednotlivými pokoji, koupelnou, terasou se vstupem do zahrady a taky původní kuchyní. Na člověka tam dýchá atmosféra starých časů. Majitel sídla se tu měl určitě dost dobře 😀.

Vodopády Ravin (video)

Součástí prohlídky je i stezka k vodopádům Ravin. Vodopády jsou v několika úrovních a nejsou nikterak majestátní. Nicméně už stezka k nim vedoucí džunglí byla docela zážitková.

Pohoří Deux Memelles (video)

Cestou zpět do hotelu to ještě bereme přes úbočí kopce, odkud chce Lukáš nechat proletět dron nad zdejším nejvýraznějším horským masivem. Navigace nás tam ovšem posílá rozbahněným tankodromem mezi poli, to budou mít v autopůjčovně radost, až uvidí, v jakém stavu jim auto vracíme 😀. Ale autíčko to zvládlo a to je hlavní, my si navíc užili cestou pohled na místní venkov a farmáře obdělávající ručně svá políčka. A ty záběry z dronu, ty zase stojí zato!

Po návratu na hotel nakládáme děti a vyrážíme do blízkého Grand Baie, kde má být doporučovaný bazar s místními výrobky a suvenýry. Tak abych byla upřímná, asi jsem od toho čekala víc než prostředí připomínající holešovickou tržnici, ale účel to splnilo, máme tričko a magnetku na lednici 😀.

Občerstvení u městské pláže v Grand Baie

Grand Baie je daleko rušnější než naše „vesnice‟, kde je nám to milejší, nicméně i tohle má něco do sebe. Couráme podél pobřeží a očumujeme stánky s jídlem a vybíráme, co tak nejlépe vyzkoušet. Nakonec uspějeme až ve třetím stánku, první dva mají vyprodáno a zavírají. Zvláštní, je teprve před pátou.

Stánek s kokosy a jídlem a tržnice v Grand Baie

Pak ještě narazíme na stánek v uličce víc do města, kde mají nabídku ještě levnější. Kromě dalšího místního drobného občerstvení tu kupujeme k pití i čerstvý kokos, to se prostě musí 😀.

Středa 10. 7. 2024

Dnes jsme si zase užili světa! Celý den jsme strávili v Casela Nature Parku. Ráno to tedy byly docela nervy, protože dostat se do parku včas byl v ranní špičce poměrně problém, ale nakonec jsme všechno stihli.

Vstup do Casela Nature Parku

Do parku jsme dorazili ještě před otevíračkou, kdy jsme měli pro děti zakoupený zážitek s nosorožci. Na Mauriciu jsou celkem dva nosorožci, Ella a Benji, a jsou tu něco jako významné osobnosti.

Nosorožci Ella a Benji

Zážitek jsme rezervovali původně jen pro děti, na pokladně nám ověřili, že je to takhle v pořádku, protože Vítka už berou jako dospělého (taky se za něj platilo dospělácké vstupné). Jenže po příjezdu do parku bylo všechno jinak. Průvodkyně, která tam na nás čekala, naopak tvrdila, že takhle to možné není a že s dětmi musí jít minimálně jeden dospělý. Tak jsme šli oba. A nějak se stalo, že jsme ani nic nedopláceli. Takže nakonec fajn zážitek pro čtyři v ceně za dva, resp. jednoho a půl 😀.

Krmení nosorožců

Do nosorožčího výběhu nás dopravili safari busem, takže jsme měli ještě navíc v podstatě soukromou jízdu po safari. Nosorožci byli dnes prý nějací neklidní, naštěstí žrádlo je celkem spolehlivě zklidňovalo, jen Ella byla trochu netýkavka. Dali jsme oběma na střídačku trávu a nějaké granule do jejich obřích tlam a Benjiho jsme dokonce mohli pohladit po hřbetu i rohu. Děti ještě dostaly trička na památku.

Cestou zpátky naším soukromým safari busem se poblíž cesty pohybovaly žirafy. To jsme měli štěstí, protože pak už byly zahnány do výběhu s vyhlídkovou plošinou, takže na safari už nebyla možnost je vidět.

Safari v Casela Nature Parku (video)

Pak jsme počkali na standardní safari bus, který jsme měli v ceně vstupenky a vydali se na safari ještě jednou. Tentokrát to byla delší jízda a největším hitem byly zebry, které strkaly čumáky v podstatě až dovnitř do otevřeného vozu a Emičce se dokonce podařilo jednu z nich pohladit po hřívě.

Legrační byl taky pštros, který, když viděl přijíždět náš bus, to vzal klusem a zvědavě natahoval hlavu až nahoru k sedačkám a kloval do kovové konstrukce. Jeho zobák vypadal nebezpečně, takže jsme se rychle odtahovali od „oken‟ pryč.

Následně jsme si prošli část parku nazvanou „Predator Kingdom‟ věnovanou šelmám. Za ploty se tu válelo neskutečné množství líných lvů (lvic). Dále byli vidět gepardi, hyeny, servalové nebo karakal.

A pak už přišel zlatý hřeb naší návštěvy v parku - procházka se lvy. Na webu to inzerují jako „once in a lifetime experience‟, tak kdo by odolal? Jako upřímně, malá dušička ve mně byla a instruktáž průvodce vyšperkovaná krvelačnými vtípky tomu moc nepomohla. Ale nakonec se nás všechny snažil uklidnit tak, abychom z toho měli skutečně jedinečný zážitek.

Procházka se lvy (lvicemi) v Casela Nature Parku

Pak už za námi vpustili dvě nádherné lvice a my je následovali na procházce lesem. Ve skupině nás bylo čtrnáct plus průvodce, dva maníci co měli na starost lvice a fotograf. Dostali jsme každý do ruky dřevěnou tyč „kdyby náhodou‟. Pak jsme se postupně střídali lvici za zadkem s pokynem hladit ji po hřbetě a plácat po zadku („like on a honeymooon‟, jak říkal průvodce). Tak to má lvice ráda, žádné šimrání.

Na poprvé to tedy bylo dost s respektem, ale pak už mi to ani nepřišlo 😀. Měli jsme možnost se vyfotit se lvicemi v různých pozicích, ale vždy jsme jim museli být za zadkem. Největší bizár byl, když mi strčili do ruky její ocas 😀. Nakonec to bylo celkově velmi uvolněné a jsem moc ráda, že jsem měla možnost se dostat do tak těsné blízkosti těchto nádherných zvířat.

Vítek pak měl ještě možnost strávit několik minut ve výběhu servala a málem ho uhladil k smrti 😀. Emička bohužel u šelem přišla zkrátka, bylo tam věkové i výškové omezení 😥.

Želva

Návštěvu parku jsme zakončili jízdou na bobové dráze. Do parku se jezdí nejen za zvířátky, ale i kvůli adrenalinovým atrakcím. My už toho ale za jeden den víc nestihli.

Čtvrtek 11. 7. 2024

Plánujeme odpočinkový den na pláži. Ovšem asi po hodině strávené na lehátku se zatáhne a začne pršet. Obloha nevypadá tak, že by se to mělo v dohledné době roztrhat. Vracíme se tedy na pokoj a převlékáme se s tím, že vyrazíme na výlet do hlavního města.

Než se připravíme k odjezdu, už se zase stihlo vyčasit a tak to vydrží prakticky až do večera. Špatný odhad prostě 😀.

Muzeum Blue Penny

Nicméně i výlet do hlavního města Port Louis byl fajn. Nakoukli jsme do muzea Blue Penny, kde jsou k vidění hned vedle sebe červený a modrý mauricius. Dva z nemnoha dochovaných originálů těchto cenných „vadných‟ kusů známek, které před třiceti lety koupilo konsorcium mauricijských společností a vrátilo je zpět do země. Kromě nich jsou v muzeu k vidění další edice těchto známek a také staré mapy a obrázky znázorňující historii ostrova.

Le Caudan Waterfront (video) a Umbrella Square

Pak jsme si prošli Craft Market, Umbrella Square a další části komplexu Le Caudan Waterfront. V krámku s kořením nás překvapily cedule v češtině. Jakmile nás slyšel promluvit prodavač a odhalil odkud jsme, už nám do ruky cpe recepty na některé místní pokrmy v češtině a představuje česky názvy různých druhů koření. Uf.

Central Market v Port Louis

Dále jsme zamířili hlouběji do historického centra a navštívili tržnici Central Market. Ta se rozkládá v několika budovách uspořádaných vždy podle druhu prodávaného zboží. Část s ovocem a zeleninou byla moc pěkná a voňavá, zatímco budovy se stánky s čerstvým masem všeho druhu byly jen pro silné žaludky. Na závěr jsme tu ještě v části věnované občerstvovnám ochutnali zase něco z místní produkce.

Kombinace staré zástavby a moderních budov hlavního města

Takové krátké seznámení s městem bylo docela příjemné. Jinak tam asi není nic moc k vidění. Budovy jsou velice nesourodé, nové části nalepené na starých a v úzkých uličkách spousta lidí a aut. Le Caudan Waterfront je oproti tomu příjemnou změnou, moderní vzdušný komplex budov s širokými pěšími zónami mezi nimi. Nějak to ale celé dohromady moc neladí 😀.

Maják Albion

Před návratem do hotelu jsme ještě udělali zastávku u majáku Albion. Nakonec to od pohledu nevypadalo na procházku v okolí moc lákavě, tak Lukáš zas aspoň prohnal kolem dron.

Pátek 12. 7. 2024

Dnes si děti prosadily odpočinkový den 😀. Takže zevling na lehátku na hotelové pláži. No taky trochu toho kayakingu, abych byla úplně přesná.

Později odpoledne pak ještě zavítáme znovu do Grand Baie, abychom zahnali hlad u některého ze stánků u pláže a žízeň u našeho „oblíbeného‟ stánku s kokosáky.

Noční pláž u hotelu

Den završíme v nákupáku, taky již našem oblíbeném. Kromě dobrého kafe pro mě tu pořizujeme trička pro celou rodinu s tropickými motivy, které tu šijí pod místní značkou.

Sobota 13. 7. 2024

Po dni odpočívání na pláži se opět vydáváme napříč celým ostrovem. Cestou se střídá několikrát počasí a tak nás napíná, jestli dnes zmokneme. Ale pozitivní na tom je, že několikrát vidíme nádhernou duhu.

Duha cestou do La Vanille Parku a přivítání leguánem

Dnes tedy máme v plánu další zvířátka - konkrétně La Vanille Park, kde žije přes tisíc obřích želv Aldabra a asi dva tisíce krokodýlů nilských. Také je možnost se tam vyfotit s leguánem, ale želvy jsou prostě nejlepší!

Želvy, želvy, …, želvy

Vracíme se k nim několikrát. Jsou obrovské, důstojné a nádherné. Je možné se mezi nimi volně pohybovat, hladit je a krmit je vybranými olistěnými větvičkami. Hlazení po krku jim dělá očividně dobře, pokaždé natáhnou krk a vystrčí hlavu nahoru, aby je člověk mohl hladit po celé délce krku. A možná se mi to jen zdálo, ale úplně jsem viděla, jak u toho slastně přivírají očka 😀.

Krmení krokodýlů/krokodýlem (video), netopýři (video)

Součástí programu je i krmení krokodýlů. Nad jejich expozicí je spuštěno na špagátu naporcované kuře a krokodýli po něm skáčou a klapají tlamami. Po takové show vyhládne, takže jsme si zaskočili do restaurace přímo v místě, která se jmenuje příznačně „U hladového krokodýla‟. Nakonec to byl ale krokodýl, kdo byl na menu 😀. Zkusili jsme „Discovery plate‟, který obnášel nějaké ragú či kari a špíz z krokodýla a završili jsme to krokodýlím steakem. Maso bylo překvapivě dobré, trochu připomínalo vepřové.

Rochester falls a jejich okolí

Po (nelehkém) rozloučení se želvami jsme ještě navštívili blízké Rochester Falls. Nejsou to nikterak dechberoucí vodopády, ale jsou zajímavé tím, že okolní skálu tvoří zkrystalizovaná láva.

Neděle 14. 7. 2024

Dnešek máme v plánu strávit v národním parku Black River Gorges. Mělo by tam být spousta míst, které stojí za prozkoumání a zatím se na ně nedostalo. Počasí nám ovšem dnes moc nepřeje. Je poměrně chladno, větrno a často prší.

Cesta džunglí (její lepší část)

Navigace je taky proti nám, když nás zase škodolibě zavede na podezřelou lesní cestu. Tedy, to není cesta, ale tankodrom, ještě s dírami po granátech plnými vody. Lukáš si ale trasu náramně pochvaluje, konečně se ocitá vprostřed džungle, o čemž tu od začátku sní. Nicméně zanedlouho i on pochopí, že tudy cesta nevede a je třeba se vrátit.

Čajové plantáže Bois Cheri a zvěřinec u restaurace

Musíme měnit plány, protože na vyhlídky, na kterých jsme chtěli začít, nemá cenu v dešti vůbec chodit. Začínáme tedy na čajové plantáži Bois Cheri, kde by měl být pěkný výhled od restaurace, která patří k místnímu podniku na zpracování čaje. Provoz je dnes zavřený, ale nám to nevadí, proces zpracování čaje již známe. Má to tu výhodu (možná i vzhledem k počasí), že je tu minimum lidí. Čajové keříky tu ovšem nejsou zrovna pěkné, vypadají uschle, ale možná to bude tím, že jsou hodně seřezané a chybí jim ty šťavnatě zelené lístky.

Víc než vyhlídku si tedy užíváme další zvířátka, která jsou tu k vidění volně pobíhající - jelínka, který přišel Emičce dokonce olíznout ruku, černá prasátka a taky tu vidíme vůbec první opičku.

Grand Bassin (Ganga Talao)

Pak míříme k posvátnému jezeru Grand Bassin, neboli Ganga Talao. Jedná se prý o nejposvátnější místo pro hinduisty mimo Indii. Nevím, jestli je to kvůli neděli, ale docela to tu žije. Spousta místních věřících se sem přijelo pomodlit a přineslo k jezeru obětiny, nejčastěji banány a kokosové ořechy. Ve vzduchu se vznáší pach vonných tyčinek.

Přítomnost a zájem turistů nikomu nevadí, naopak všichni jsou k nám velmi vstřícní. Už na parkovišti nás jeden z místních zve, ať se k jeho skupině připojíme na tradiční modlitbu, další paní se nedá odbýt, když nám nabízí banány (ty, co předtím obětovala na břehu jezera).

Modlitební obřady

Po vstupu do chrámku nás hned čapne nějaký místní pánbíčkář a za odříkání jakéhosi požehnání nám všem postupně namaluje cosi červeného na čelo. Pravda, toto již není zcela nezištné, je to spíš ve stylu „blessing for donation‟, protože Lukášovi obratem ukazuje kasičku 😀. Stejný muž ještě vyzve postupně obě děti, aby si s ním přišly zabubnovat. Dojem narušuje snad jen to, že po zjištění odkud jsme, suverénně vypálí „Ahoj, jak se máš?‟. No fuj, tak tohle už je vážně moc…

Tohle místo má ale rozhodně svoje kouzlo. Je vidět, že je skutečně pro místní hinduisty dost důležité. Ženy jsou oblečené vesměs ve zdobených sárích, některé mají i blyštivé tečky na čele. Je zajímavé sledovat jejich drobné obřady, které provádějí na břehu jezera nebo u mnoha soch jejich bohů, které jsou zde, ať už na břehu nebo ve vodě, rozmístěné.

Alexandra Falls (video)

Pak konečně pokračujeme na plánované vyhlídky. Začínáme s vyhlídkou na Alexandra Falls, ale ta nás po pravdě tak úplně neuchvátí. Ovšem dron to vidí jinak, nachází našim očím skrytý vodopád, který je daleko zajímavější než všechno to, co vyhlídka návštěvníkovi poskytuje. Tomu se říká nevyužitý potenciál 😀.

Gorges Viewpoint (video) a místní rodinka makaků

Další vyhlídka Gorges Viewpoint je už o něčem jiném. Ta je pěkná sama o sobě, a to i přesto, že se musíme částečně schovávat před deštěm. A má ještě další bonus - hned na parkovišti je spousta opiček zvyklých na krmení. Některé potvory jsou teda žárlivé a cení zuby, ale vybíráme si ty mírumilovnější a krmíme je jablky a hruškami, co jsme měli na svačinu. Chodí si je brát přímo z ruky. Cedule, že nemáme krmit divou zvěř, si všímáme až posléze…

Přistání A380

Na závěr dne ještě zakotvíme za plotem letiště, v místě kde končí přistávací dráha. Jak se zdá, je to oblíbená atrakce pro místní, je tu slušně velké parkoviště a místní tu kolem plotu postávají. Protože máme v týmu milovníka letadel, nemůžeme si to taky nechat ujít. Zvláště když má podle flightradaru přistávat A380 a protože se dnes přistává z vnitrozemí ostrova, znamená to, že nám bude přistávat přes hlavy. A opravdu, po pár rozehřívacích přistáních menších strojů nám přímo nad hlavami přeburácí dvoupatrák od Emirates, je to mazec!

Pondělí 15. 7. 2024

Lukáš se připomíná s tím, že tu chtěl jít do pralesa a to se zatím nekonalo, takže dnes je jeho přání konečně vyslyšeno. Cílem je tedy opět NP Black River Gorges.

Sophie Nature Walk

Začínáme v místě zvaném Sophie Nature Walk. Jde o krátkou procházku, ale pěkným terénem, všude kolem jsou vzrostlé stromy, z nichž poznáme tak leda stromovou kapradinu nebo cestovatelovu palmu.

Hnízda snovače

V jednom místě je snad na každé větvi hnízdo snovače. Pod nimi se zrovna potkáváme se skupinkou lidí, kteří tu jsou s průvodcem. Ten ochotně vysvětlí i nám, jak se to se stavbou hnízd u snovačů má.

Hnízdo staví sameček a když má hotovo, předvede je svojí vyvolené. Ta jeho stavbu kriticky zhodnotí a pokud není spokojená, sameček hnízdo shodí ze stromu dolů a začíná stavět nanovo. Člověku by snad bylo toho ptáka i líto 😀. Tím se nám ovšem vysvětlilo, proč se nám všude po areálu hotelu válejí hnízda. Ovšem jaká vymakaná! Ten pták je mistr.

Trochetia trail, cesta džunglí na výhled Gorges

Tato procházečka Lukáše zřejmě jen rozdráždila na začátek a tak vymyslel o něco adrenalinovější stezku. Adrenalin spočíval hlavně v tom, že cesta byla po dešti rozbahněná, část vedoucí lesem, kde byly v blátě kořeny, i celkem klouzala. Sice jsme to zvládli bez úhony, ale zaprasení jsme byli až za ušima 😀.

Stezka ústí na vyhlídku Gorges Viewpoint, kde jsme byli včera za deštivého počasí. Dnes se počasí umoudřilo a slibovali jsme si tedy lepší výhledy. Jakmile jsme ale vylezli ze stezky na vyhlídku, přivítala nás tlupa vzteklých opic.

Vodopád Black River (video) a výhled Gorges

Jak nám včera opice přišly na parkovišti před vyhlídkou vesměs roztomilé a rádi jsme se s nimi podělili o jablíčko, tak teď jsme získali úplně odlišný dojem. Většina opic tu byla agresívních a vrčely a cenily zuby bez příčiny na kohokoliv, kdo šel okolo. Bohužel z vyústění stezky se nedalo jít jinak než kolem zábradlí lemujícího vyhlídku, na kterém opice posedávaly.

Tlupa makaků okupujících Gorges viewpoint

Vítek těm potvorám nejvíc nepadl do oka a snažily se na něj útočit. Chudák to raději vzal druhou stranou částečně vodou přes rybníček, ale moc si nepomohl, tři opice se za ním rozběhly a honily ho. Nakonec si ho přestaly všímat, ale byl to poměrně nepříjemný zážitek, šel z nich vážně strach.

Jízda na laně (zipline) v La Vallée Des Couleurs

Spravit chuť jsme si pak zajeli do La Vallée Des Couleurs. Jedná se zase o park spojující přírodní zajímavosti s adrenalinovými zážitky. Lukáš s dětmi si zkusili pár sjezdů na zip-line a pak jsme se společně prošli k 23barevné zemi.

23barevná země v La Vallée Des Couleurs (video)

Ano, je to tak, tahle země trumfuje sama sebe a po Sedmibarevné zemi v Chamarelu předvádí i tuto 23barevnou. Láva je mocná čarodějka. Moc tedy nerozumím tomu, jak ty barvy jako počítali 😀. Ale to je fuk, kolik jich tam nakonec je, zajímavý útvar to určitě je. I když upřímně, ta Sedmibarevná země na mě udělala větší dojem. Tady už je v těch barvách trochu chaos 😀.

Následně už jen dokupujeme v supermarketu poslední jedlé dárečky našim blízkým a pak už se loučíme s „naším‟ autíčkem. Nějak moc rychle to uteklo…

Úterý 16. 7. 2024

Tohle je tu náš poslední den, večer už odlétáme zpět do naší domoviny. Je nám z toho trochu smutno. Ale po check-outu z pokoje máme ještě pár hodin na to užít si je na pláži, což je pozitivní!

Nadále můžeme využít hotelová lehátka i osušky a také nabídku vodních sportů na hotelové pláži. Prima služby! Počasí je proměnlivé, ale pod slunečníkem se dá přežít i ta trocha deštíku.

Vodní sporty na pláži

Mužská půlka rodiny se ještě naposledy oddává jízdě na kanoi a paddle boardu, Lukáš dokonce zkouší plachtění. Má na to hodinu, nicméně po třičtvrtě hodině se vrací úplně zničený a celkem rád, že to netrvalo déle 😀.

Zaučoval ho místní borec a prý, že když projde touhle hodinou výcviku, může si už pak plachtit sám dle libosti. Tento názor tedy Lukáš po úvodní lekci nesdílel. Sám by si na to netroufl a má k tomu značný respekt.

Pak už jen utrácíme poslední zbytky místní měny za suvenýry, které kupujeme na „naší‟ pláži od milého staršího pána, který si říká Kryštof Kolumbus.

A protože každá pohádka jednou končí, teď už nás čeká jen cesta domů. Ale i ta má něco do sebe. Na letu z Mauricia do Dubaje je ekonomická třída částečně i na horní palubě a nám se podaří mít místa tam.

Odlet A380 domů

Sice je to čtyřka uprostřed, ale i tak je to nevšední zážitek, který dokáže ocenit zejména náš junior aeronadšenec. Také se na tomto letu jedná o novější typ letounu s rozšířenou nabídkou zábavy a českých filmů, což zase oceňuje mladší ratolest, která celý let „pročumí‟ a oka nezamhouří.

Let z Dubaje do Mnichova už je opět na dolní palubě, ale aspoň Vítek má sedadlo u okýnka a po vzletu má možnost vidět něco z krás dubajského pobřeží - profláklý hotel ve tvaru plachetnice nebo uměle vytvořené souostroví ve tvaru palmy. Takže docela pěkná tečka za celkově parádní dovolenou.