Srí Lanka, 2015

Srí Lanka. Tohle sousloví mi rezonuje v hlavě už nějakou dobu. Přesně od doby, kdy se nám narodila mladší dcera. Prý je tam cestování s malými dětmi v pohodě, hmm. A poznávací část se dá zajistit (i pro děti) pohodlně autem s najatým řidičem. Hmmm. Navíc je tam co k vidění i krásné pláže a moře (nejen pro děti 😉). Srí Lanka tedy s přehledem vyhrává soutěž o naši první „větší exotiku‟ podniknutou s dětmi. Na začátek si tam dáme poznávací okruh a ten pak završíme relaxací na pobřeží.

Pobřeží Indického oceánu v Mirisse

• St 14.1.2015 - Let přes Dubaj na Srí Lanku
• Čt 15.1.2015 - Negombo
• Pá 16.1.2015 - Pinnawala, Dambulla
• So 17.1.2015 - Polonnaruwa
• Ne 18.1.2015 - Sigiriya, Matale
• Po 19.1.2015 - Kandy
• Út 20.1.2015 - Nuwara Eliya
• St 21.1.2015 - Národní park Udawalawe
• Čt 22.1.2015 - Přesun do Tangalle
• Pá 23.1.2015 - Tangalle (+ So 24.1.2015)
• Ne 25.1.2015 - Přesun do Mirissy
• Po 26.1.2015 - Mirissa (+ Út 27.1.2015)
• St 28.1.2015 - Mirissa, hadí farma
• Čt 29.1.2015 - Dondra, Matara
• Pá 30.1.2015 - Mirissa
• So 31.1.2015 - Přesun do Unawatuny
• Ne 1.2.2015 - Galle
• Po 2.2.2015 - Unawatuna, Jungle Beach
• Út 3.2.2015 - Unawatuna
• St 4.2.2015 - Let přes Dubaj domů

Galerie všech fotografií

Středa, 14.1.2015

Let je dle předpokladu únavný. Šest hodin do Dubaje a pak ještě další čtyři do Colomba. Největší vopruz je ovšem sedm hodin na přestupu v Dubaji. Vychází to na noc, ale děti ne a ne zabrat. Nakonec jednoho po druhém uvozím v kočárku - ano, i toho skoro čtyřletého klacka - mimořádně!. Sama trénuji na osobní rekord v počtu nenaspaných hodin 🤪.

Na letišti v Dubaji přišlo nejprve drobné rozčarování, když jsme nedostali náš kočárek s tím, že na nás bude čekat až v cílové destinaci. V Praze jsme byli ujištěni, že se tak nestane a kočárek pro nás bude v Dubaji připraven. V Dubaji to ale mají ošetřeno jinak, jsou tam k dispozici letištní golfky. Nakonec jsme za to byli rádi, protože jsme tak mohli použít kočárky pro obě naše zmožené děti 😀.

Jinak ovšem aerolinky Emirates musím pochválit. Naprosto perfektní servis, takže zvěsti neklamou. Měli jsme dopředu zamluvená místa v prostoru, kam se dá zavěsit dětská postýlka (což je vážně super, akorát že naše princezna se tuto skvělou službu bohužel rozhodla nevyužít 😵‍💫), největším bonusem těchto míst bylo ovšem více místa pro nohy.

Co všechno nabízejí aerolinky pro děti mi vůbec vyrazilo dech. Vítek dostal omalovánky s pastelkami a samokreslící a samomazací tabulku, ze které byli nadšeni oba. Emička dostala dečku s plyšákem, na následujícím letu pak přibyl další plyšák do sbírky. Valnou část letu pak Vítek trávil sledováním animáku Cars s jeho oblíbeným Bleskem McQueenem a bylo mu úplně fuk, že je to v nějakém cizím jazyku 😀.

Čtvrtek, 15.1.2015

No nakonec jsme to zvládli se ctí. Po příletu do Colomba nás čekal řidič, který naprosto bezprostředně hned obě děti zlíbal ☺️. Z letiště nás zavezl do Negomba k organizátorce našeho okruhu, kterým naše dovolená začíná.

Je to Češka, která žije na Srí Lance již několik let, zná místní poměry a fígly. Má pro každého našince spoustu doporučení a otevřenou náruč. No a hlavně na ni byly skvělé recenze, tak jsem na ni vlastně přišla 😀.

Ubytování a jeho okolí v Negombu

Západ slunce na pláži

První noc jsme zůstávali v její vile. Jen jsme se před západem slunce prošli po místní pláži a šli brzo spát. Bude asi chvíli trvat, než se aklimatizujeme.

Pátek, 16.1.2015

Dospat let se tak úplně nepovedlo, musíme vstávat brzo, abychom stihli ranní krmení ve sloním sirotčinci v Pinnawale. Řidič, který nás bude doprovázet na našem poznávacím okruhu, se jmenuje Lakshman (nebo tak nějak 😉) a je velmi zdvořilý.

Krmení slonů ve sloním sirotčinci v Pinnawale

Cesta se trochu komplikuje, když Vítek opakovaně zvrací, nakonec se ale vše v dobré obrátí a do sirotčince dorazíme akorát v době, kdy rok a půl staří sloníci dostávají svoje ranní mlíčko.

Sloni na „pastvě‟

Následně kupujeme (to se prostě musí) ovoce a krmíme velkého slona. Vítek se trochu bojí podávat mu banány a krájený ananas do chobotu, takže to nakonec zbývá na mě 😀. Ale výrazně si nestěžuji, ač už dávno nejsem dítě, i tak je to pro mě zážitek, stejně tak jako podrbat slona po chobotu 😀.

Koupání slonů

Pak se přesouváme k řece a sledujeme, jak se jdou sloni koupat a rochnit se ve vodě. Je vidět, jak si to užívají. A my tu podívanou vlastně taky. Jen škoda rušivých hlášek typu „kolik bude těch piv?‟ No jo, s cestováním Čechů na Srí Lanku se roztrhl pytel 🙄.

Svatba v restauraci nad výhledem na sloní koupele

Všude kolem jsou obchůdky, kde prodávají papír a další suvenýry vyrobené ze sušeného sloního trusu. Zajímavý nápad, ale není to zrovna něco, co bych musela mít 😀.

Zlatý chrám v Dambulle vytesaný ve skále

Následně přejíždíme do Dambully, kde se šplháme do schodů k chrámu, který je zapsaný na seznamu UNESCO. Výklad průvodce by jistě mohl být zajímavý, pokud by si ho člověk mohl vychutnat a děti neměly zrovna jiný názor na to, co je zajímavé 😀. Prohlédli jsme ale co se dalo, sedících a ležících Buddhů jsme viděli nespočet, takže spokojenost 😀. Vstupné na podobné atrakce se ovšem skutečně prodraží. Mají tu dvojí ceny, na to si už našinec odvykl…

Výhledy z chrámové skály

V podvečer se nám poštěstí vidět opravdové divoké slony, kteří vylezli z džungle a přišli k jezeru, které míjíme cestou na dnešní nocleh. Osobně je to pro mě velký zážitek, myslela jsem, že slona mimo safari aby v dnešní době člověk pohledal.

Dívocí sloni zaujali i projíždějící skupinku místních mnichů

Večer se ubytováváme v penzionu Rice Villa. Je to kouzelné místo mezi rýžovými políčky na hony vzdálené od civilizace. Povečeříme místní klasiku - rice and curry, ovšem zcela netradičně upravenou pro naše středoevropské jazýčky bez všeho pálivého, takže se možná už tak úplně o klasice nedá mluvit 😉.

Penzion Rice Villa (a jídelna), skutečně u rýžových polí

Sobota, 17.1.2015

Po snídani s výhledem na páva procházejícího se v rýžových polích před naším penzionem vyrážíme do Polonnaruwy. Toto kdysi sídelní město králů je další srílanskou památkou zapsanou na seznamu UNESCO. Je to rozlehlý areál, ve kterém však naštěstí můžeme popojíždět autem a také dostáváme průvodce, který nám z celého komplexu ukazuje to nejzajímavější.

Pozůstatky královského paláce v Polonnaruwě

Je horko a Vítka to ke konci už nebaví, je unavený a protivný, nicméně musím i tak říct, že toho statečně vydržel dost a prohlídka byla zajímavá. Viděli jsme zachovalé dágoby, ruiny paláců a chrámů. Pak jsme v přilehlém muzeu měli možnost vidět, jak tyto stavby vypadaly kdysi, zhruba před 800 lety.

Místní fauna

Následně zastavujeme v řezbářské dílně, kde nám kromě práce se dřevem ukazují i způsob, jakým vyrábějí přírodní barvy, jimiž pak výrobky barví. Je to velmi jednoduché a velmi efektní!

Na oběd sjíždíme z hlavní silnice a zastavujeme mezi políčky, tomu místu se snad ani nedá říkat restaurace. Je to jen jednoduchý přístřešek a ke kouzlu místa přispívá i to, že nejíme z porcelánu, nýbrž z lotosových listů.

Restaurace v chatrči mezi rýžovými poli, ale moc dobrá

Již dříve jsem si všimla, že naše děti tu jsou středem pozornosti. Tady pak byla Emička za úplnou hvězdu. Abych se mohla v klidu najíst, několik žen nejrůznějšího věku se, ani jsem si nevšimla jak, ujalo Emičky a nosily ji, trhaly jí kytičky a vůbec na ni dělaly všelijaké cukrbliky. Ta byla nadmíru spokojená a maminka ji vůbec nezajímala 😀.

Náš řidič a průvodce v jedné osobě se skutečně ukazuje dobrým pomocníkem. Nejen že nám cestou ukazuje spoustu zajímavostí ze zdejší fauny a flóry a dokáže zodpovědět snad každou otázku, ale navíc bychom se bez něj nikdy nedostali na takhle výjimečná místa stranou hlavních turistických atrakcí. A to je přesně to, co máme rádi a jak si dovolenou nejlíp vychutnáme.

A ještě ke všemu náš pan řidič padl Vítkovi do oka, takže ho neustále bere za ruku a někam by ho táhl a pořád na něj brebentí, je mu jedno, že ten mu nerozumí 😀.

Neděle, 18.1.2015

Dnešek je nabitý nevšedními zážitky. Dopoledne vystoupáme po více než 1200 schodech na Lví skálu v Sigiriyi. Aneb co všechno se dá zvládnout s dětmi 😀. Vítek by šlapal snad bez zastávky a ještě po sestupu srší energií!

Lví skálala a cesta na ni v Sigiriyi

Komplex v Sigiriyi je zapsán na seznamu UNESCO (jak taky jinak…) a jedná se o bývalé zahrady pod skálou a zbytky královského paláce na vrcholu skály. Nezachovalo se toho mnoho, prakticky jen základy plus obří lví tlapy kolem schodů vedoucích na samotný vršek. V jednom místě je možné vidět zachovalé kresby královských konkubín, podle všeho to byly skutečně lepé děvy 😉.

Kresby královských konkubín na skále

I samotný výstup byl ale zážitkem. Škoda že nebyla lepší viditelnost, pohled ze skály musí být jistě velkolepý. Schody vypadaly všelijak, průvodce nás varoval, že máme dávat velký pozor, místy že jsou schody hodně kluzké a nedávno průvodcoval jedné paní, co upadla a měla ošklivý úraz. Schody v horní části skály pak jsou v podstatě ve vzduchu, to je tedy zkouška odvahy pro jedince trpící závratí 😀. Navíc jsme těsně pod vrcholem míjeli skupinku dobrovolníků křísících paní, která byla jistě mladší než já. Prostě nic pro slabší nátury 😀.

Zbytky královského paláce a výhled z Lví skály

Cestou jsme potkávali kvanta Asiatů, zřejmě je to pro ně oblíbená destinace. Přišlo mi zajímavé, že naše děti jim snad připadaly hodnotnější nežli celá památka, dovoluji si tak aspoň soudit z počtu cvaknutí fotoaparátů, které našim dětem věnovali 😀.

Jízda na slonovi kolem Lví skály, nástupiště a příprava „vagónu‟

Pak podnikáme jízdu na slonovi. No jo, je to lehce komerční, ale je to tady prostě „must‟ 😉. Nakonec je to docela akční, slon s námi vlezl i do vody. Prý to byl ještě klouček, bylo mu teprve třicet let 😀.

Zahrada koření v Kurundugaspitiya, kakao, pepř, ananas

Následně míříme do Matale. Nejprve si cestou projdeme zahradu koření v Kurundugaspitiya. V Matale si pak prohlédneme hinduistický chrám. Zahrada koření je trochu slabší bod programu, alespoň pro mne nenabízí celkem nic zajímavého.

Hinduistický chrám v Matale

To hinduistický chrám je úplně o něčem jiném. Sice je zvenku poněkud hezčí než uvnitř, ale toho, že jsme šli i dovnitř, vůbec nelitujeme. Zrovna začíná obřad, který doprovází hra na buben a jakousi píšťalu. To je sama o sobě pěkná podívaná, takže se zastavíme a zůstáváme civět na hudebníky. Bubeník nás gesty vyzývá, ať si to jdeme taky zkusit. Hecujeme Vítka, ale moc se mu do toho nechce, i když se zdá, že je to pro něj lákavá představa. Když jde táta, jde i u Vítka ostych stranou a přisedá k nim. Nakonec bubnují všichni. A docela jim to jde 😀.

Interiér chrámu

Už nám dochází repelent, co máme z domova!! To je zatím asi jediná nevýhoda, kterou na této dovolené shledáváme. Ne že by komáři na nás podnikali nějaké hromadné nálety, ale i tak jsou obavy na místě a spotřeba repelentů je veliká. Takže zakupujeme místní, stoprocentně přírodní a zaručeně funkční… 😉.

Vozový park v Matale

Do místa ubytování v Kandy - penzionu Clove Garden - přijíždíme až za tmy.

Pondělí, 19.1.2015

Dnešní den trávíme v Kandy. Začínáme prohlídkou botanické zahrady. Určitě je pěkná, ale pro mě osobně nic ohromujícího. Už jsem asi namlsaná z předchozích procestovaných destinací a místní fauna už pro mě není nic extra překvapivého 😀.

Botanická zahrada v Kandy

Následuje prohlídka Chrámu Buddhova zubu. Památka je opět zapsaná v UNESCO, začíná to být trochu nuda… 😀. Tentokrát to máme bez průvodce, provází nás jen řidič. Úplně mi to stačí, vlastně jsem i radši 😀.

Interiér chrámu Buddhova zubu

Chrámový komplex byl postaven v 18. století a v té době byl součástí královského paláce. V roce 1998 byl poničen bombou, kterou odpálili Tamilští Tygři. Nyní už je chrám zase opravený do původní podoby, po výbuchu tu není ani stopy.

Exteriér chrámu Buddhova zubu

Řidič nás provází i městem. Chceme si dát „soursop juice‟, který nám zachutnal před lety na Jávě. Zkoušíme i „wood apple‟, což je pro nás novinka. Nechutná špatně 😀. Obědváme tentokrát u Indů, rice and curry nám už trošičku začíná lézt krkem 🫤.

Procházka městem Kandy

Pak se trošku projdeme městem, je to tady taková ta asijská klasika, krámek vedle krámku, se vším možným 😀. Řidič nás pak veze na vyhlídku nad městem, ze které je pěkný pohled na jezero s chrámem i město rozložené v kopcích.

Vyhlídka nad městem a jezerem

Konečným bodem dnešního programu je představení místních tanců. Místní umělci nejen že zatancují, ale předvedou i trochu akrobacie a dokonce chůzi po rozžhaveném uhlí. Docela působivé.

Taneční představení

Úterý, 20.1.2015

Na dnešek jsem se obzvlášť těšila. Přichází jeden z „highlights‟ naší dovolené. A sice přesun na čajové plantáže, který podnikáme vlakem.

Nádraží v Kandy a cesta vlakem kolem Kandy

Ráno nasedneme v Kandy do třetí třídy. Ta je velmi slušná, zejména ve srovnání s tím, co jsme tak viděli, čím jezdí místní na jiných spojích 😀.

Cesta vlakem v kopcích v okolí Nawalapitia

Po čtyřech hodinách jízdy vystupujeme v Nanu Oya. A jaké jízdy! Vlak si to šine mezi kopci, v jednu chvíli krajina připomíná tu naši s jehličnatými lesy, vzápětí už ale projíždíme čajovými plantážemi a nevíme, na kterou stranu se dívat dřív.

Míjíme protijedoucí vlak

Cesta nám takhle rychle uteče, navíc na vysočině panuje velmi příjemné klima, aktuálně kolem 20 stupňů. To je po těch předchozích hicech vítaná změna 😀.

Čajové plantáže z vlaku

V městečku Nuwara Eliya máme na programu prohlídku továrny na zpracování čaje. Není to pro nás nová zkušenost, ale neškodí si to osvěžit 😀. A Vítek je nadšen ze všech těch strojů, které se při zpracování čaje používají.

Čajová plantáž a továrna Pedro ve vesnici Boralanda

Konkrétně zavítáme do továrny Pedro, která čaj dále sama neprodává, ale dodává na aukci v Colombu, kde si jej kupují firmy jako je Lipton, které jej pak různě míchají, přidávají nejrůznější příchutě a následně prodávají. My jsme si navíc udělali krátkou procházku po plantážích náležejících k továrně.

Nuwara Eliya a okolí

Nuwara Eliya je městečko plné koloniálních staveb, Britové se sem rádi uchylovali před žárem na pobřeží a zřejmě si tu nechávali stavět takové domy, aby se tu cítili jako doma 😀. V jedné z takových typických staveb máme zajištěno ubytování.

Hlavní budova hotelu Hill Club a přilehlý chalet

Hotel Hill Club je plný koloniálního šarmu, protože je to ale klubový hotel, zároveň je i plný přísných pravidel 😀. Někomu by se možná mohlo zdát, že přístup hotelu je až rasistický - nesmí do něj místní, je jen pro členy klubu. Tím se ovšem cizinec může stát třeba právě na jednu noc.

Interiér hotelu

Mě docela lákal, zdál se mi jako celkem vtipné retro 😉. V pravidlech mimo jiné stojí, že gentleman musí přijít na večeři v dlouhých kalhotách, košili a saku s kravatou (poslední dvě jmenované položky lze zdarma zapůjčit na místě 😀). Dáma pak samozřejmě musí mít rovněž odpovídající oděv. Tedy jsme se na tuto šarádu patřičně vybavili.

Jak se ovšem na místě ukázalo, hotel je diskriminační i vůči dětem! 😀 Byli jsme vykázáni do chaletu v zahradě s tím, že večeři dostaneme tamtéž, aby děti nerušily při večeři ostatní hosty v hlavním sále… mno, tak nic, holt si večeři servírovanou číšníky v bílých rukavičkách nevychutnáme, s tím se snad nějak smíříme 😀.

Nakonec to asi nebylo špatné řešení, naše dětičky byly zrovna ten den během večeře „ve formě‟, takže bylo docela fajn, že jsme měli jídelnu v chaletu jen pro sebe. A trochu toho nehorázného luxusu jsme si taky užili. Máme přidělené dva uniformované členy personálu, kteří jsou plně k dispozici jen nám. No je to tedy trochu divné… ale asi by se na to dalo zvyknout 😀.

Termofory na noc do postele jsou pak jen dalším z milých detailů, jak hotel o své hosty pečuje. V noci je tu opravdu docela zima, takže se hodí 😀.

Středa, 21.1.2015

Ráno ještě nasáváme koloniální atmosféru hotelu a procházíme si hotel i zahradu s perfektně střiženým anglickým trávníkem. Působí to tak autenticky, že člověk úplně očekává, že se tu vynoří Hercule Poirot ve svých nablýskaných lakýrkách 😀.

Ranní pohled na hotel a jeho zahradu

Dále pokračujeme přes vysočinu silnicemi plnými serpentin. Cestou zastavujeme u poměrně vysokého vodopádu. Další zastávkou pak je národní park Udawalawe, který prý oplývá takovým počtem slonů, že ho přirovnávají k parkům v Africe.

Cesta z vysočiny a několik neplánovaných zastávek cestou (Seetha Amman Temple, Welimada Valley, Boragas, Rawana Ella Falls)

Přestupujeme na džíp a vyrážíme na safari. Od průvodce se dovídáme, že slonů tu žije na tři sta a skutečně se nám podaří jich značný počet spatřit. Přijíždějící džíp slony naprosto nevyvádí z rovnováhy, takže máme některé kousky možnost sledovat skutečně na pár metrů. Podaří se nám vidět i různě stará mláďata. U nádrže pak zastihneme matku s dvěma slůňaty, jak se cachtají a stříkají na sebe choboty vodu.

Národní park Udawalawe

Vidíme i stáda bůvolů a spoustu různých ptáků, dokonce i tukana. Je to velmi příjemné safari, není tu žádná turistická tlačenice, cestou potkáváme jen pár džípů. Takže hodně dobrý zážitek.

Video z parku

Džípem pak pokračujeme do místa našeho dnešního ubytování Banyan Camp. Větší kontrast ke včerejšku bychom asi hledali jen těžko. Spíme v otevřeném bungalovu, což v praxi znamená chýši bez stěn, matrace na zemi chráněné jen moskytiérou 😀. Pro milovníky kempování to musí být romantika jako blázen 😉. I mně se to ovšem docela zamlouvá, přestože s tak malými dětmi si člověk kouzlo místa tak úplně nevychutná.

Bungalov leží na břehu jezera a večeři pro nás uspořádali na voru s vyjížďkou na jezero. Už byla úplná tma, tolik hvězd jako tady jsem už dlouho neviděla. Osobně mi ale dojem kazily nálety komárů, kteří zcela ignorovali ten zaručeně funkční repelent!

Nocleh s večeří na voru

„Chýše‟ nabízí veškerý komfort, jako je splachovací WC či sprcha. Voda ovšem tekla velmi velmi osvěžující, myslím že Vítkův řev budil ze spaní krokodýly ještě i na druhém břehu 😀. A v noci mi byla zima!!

Čtvrtek, 22.1.2015

Dopoledne ještě trávíme v okolí kempu. Vyrážíme sami na malou procházku. Je to docela úlevné mít konečně možnost se někde projít jen tak sami bez průvodce 😀. A navíc v místech evidentně turistickým ruchem nepoznamenaných.

Bungalov a jezero Hambegamuwa

Jdeme cestou necestou, kolem domečků, ze kterých okamžitě vybíhají místní a nadšeně nás zdraví. Někteří s námi dokonce kousek pokračují a snaží se nám cosi sdělit, bohužel angličtina zřejmě do těchto míst nepronikla, takže obsah sdělení pro nás zůstává navždy tajemstvím 😀. Všichni jsou ale velmi přátelští, ukazují svým dětem naše děti a vůbec se tak trochu zdá, že jsme v těchto končinách dost velkou raritou.

Vesnice Hambegamuwa a její milí obyvatelé

Dokonce to vypadá, že jedna rodina by nás snad i pozvala k sobě domů. Nicméně pokračujeme dál až k rýžovým políčkům, kde cesta necesta končí. Nikde žádní turisté či prodejci suvenýrů, takhle vypadá pravá Srí Lanka. Jsme nesmírně šťastni, že jsme měli příležitost aspoň takhle krátce ji poznat.

Okolí rezervace Udawalawe

Pak se naposledy shledáváme s naším panem řidičem, který nás odveze na jih do Tangalle, kde začneme náš plážový pobyt. Cestou ještě potkáváme divokého slona, který přišel až k silnici a chobot strká pod elektrickým ohradníkem skoro až do vozovky a loudí něco k snědku. Jak jsme ale řidičem upozorněni, tihle samci samotáři bývají agresivní, takže jen pár fotek zpovzdálí a pokračujeme dál k moři.

Cesta kolem rýžových polí na jih do Tangalle

Řidič pro nás vybral o něco pomalejší cestu, zato ale pěknější na pokoukání. Míjíme svěže zelená rýžová políčka lemovaná palmami a řidič musí často stavět, aby mohl Lukáš fotit 😉.

Loučení s řidičem je skoro až dojemné. Přestože se naše děti nechovaly v autě vždy zcela příkladně, vypadá to, že mu přirostly k srdci. Následně od něj obdržíme velmi vřelý e-mail, ve kterém dokonce píše cosi o zlatých vzpomínkách v jeho srdci 🥰.

A nás vlastně taky trochu mrzí, že je tomu cestování a poznávání už konec, i když to bylo leckdy únavné a na zasloužený relax u moře se už těšíme. Usínáme v chatičce pod palmami za zvuků nedalekého oceánu.

Pátek, 23.1.2015 + sobota, 24.1.2015

Po všem tom putování vychutnáváme zasloužený odpočinek plnými doušky. Hotel Palm Paradise Cabanas dělá čest svému jménu. Skládá se z chatek rozložených v palmovém háji a k představě ráje asi mnoho neschází. Palmy poskytují vítaný stín a většinu dne zde pofukuje větřík, takže v chatce je velmi příjemně.

Hotel Palm Paradise Cabanas

No a pláž, tak ta je tady skoro jako z katalogu! Škoda, že vedle už se staví další hotelové komplexy, místo tak zřejmě brzo přijde o valnou část svého kouzla 😥.

Zatím je ovšem pláž nezalidněná, oplývá pouze pár lehátky a sluncechtiví jedinci by se dali spočítat asi na prstech obou rukou. Do vody se jich pak odváží ještě méně. Možná kvůli vlnám, které jsou tu poměrně značné.

Goyambokka Beach, pláž u hotelu

Nám to nevadí, ba naopak. Vítek se na vlnách nadšeně vozí a Emička se jim vrhá neohroženě vstříc. O co větší zábava pro děti, o to větší hlídání pro rodiče. Rodič si zkrátka nemůže vydechnout ani na chvilku 😅.

Je tady nádherně, odsud se nám asi chtít nebude…

Neděle, 25.1.2015

Přesouváme se asi o 40 km na západ dále po pobřeží. Naší přestupní stanicí na dalších šest nocí bude Mirissa. Už to tu není taková romantika pro Robinsony, ale pořád je to parádní místo.

Ubytování se povedlo. Palm Villa se nachází v nejpěknější části pobřeží, přímo nad pláží, s výhledem na oblouk zlatého písku omývaného vlnami. Není tady už nic kromě palem a rybářských člunů.

Pláž u hotelu Palm Villa s výhledem na Papouščí skálu (Parrot Rock) za slunečného počasí

Stačí dojít kousek na druhou stranu a tam se otevírá další oblouk pláže, tentokrát širší a lemují ho restaurace a hotýlky, nicméně se stále jedná o poměrně klidnou lokalitu. Zdejší klientelu tvoří zejména dvojice různého stáří i pohlaví a surfaři.

Přestože je od včerejška pod mrakem, užíváme si moře. Vlny jsou tu menší než v Tangalle, ale pořád poskytují dostatek zábavy. A z terasy před hotelovým pokojem máme výhled přes palmy a houpací sítě na moře. Co víc si přát 😀.

Naše ubytování v hotelu s výhledem

Povečeříme v jedné z restaurací na pláži. Jídlo není extra dobré, ale zase tu není problém si objednat i jídlo ryze evropské. K večeři nám vyhrává reggae. Celkově poměrně zvláštní kombinace, ale nakonec proč ne, hlavně že je pohoda 😉.

Pondělí, 26.1.2015 + Úterý, 27.1.2015

Pokračujeme v plážení. Prošli jsme celou zdejší pláž a našli jsme nejlepší místo pro koupání s dětmi.

Západní část Mirissa Beach s místy, kde želvy kladou vejce

Lukáš při obchůzce městečkem našel prima restauraci a prodejnu plněných placek zvaných „rótí‟. Jídla tu dělají opět přizpůsobená chutím turistů, jinak ale vše vypadá autenticky 😀.

Městečko Mirissa, všudypřítomné tuk-tuky a stánky s kokosy

Rótí mají skvělé. Sýrové, s vajíčkem, s banánem, s ananasem… dokonce čokoládové! Osobně nejsem milovníkem všeho pálivého, takže tady jsem se našla. A Vítkovi, tomu se vůbec dělají boule za ušima 😉. Pokaždé se tu královsky najíme a navíc za poměrně levný peníz.

Západ slunce je tu dost fotogenický. Pro šikmooké turisty jsou ovšem opět největšími úlovky naše děti v západu slunce. Ty už to snad ani nevyvádí z míry, že je někdo fotí. Vítek si dál klidně hraje v písku a na závěr ještě fotografům zamává 😀.

Středa, 28.1.2015

Dnes byl přítomen majitel hotelu a snídaně vypadala úplně jinak 😀. Pan majitel dělal co nám na očích viděl a na stůl nám snášel i takové věci, o kterých jsme neměli zdání, že jsou tu k mání. Úplná snídaně králů. Takhle to asi má vypadat, když se podnikatel snaží nalákat či udržet si zákazníka 😉.

Východní část Mirissa Beach

Tohle ubytko byla vůbec trefa. Děti si mohou hrát na terase před pokojem nebo jen o kousek dál na pískovišti se spoustou hraček. Taky je tu rybníček s rybičkami a po zahradě pobíhají dva králíci. Pro děti učiněný ráj.

Navíc má Vítek každé ráno k snídani čokoládové mlíčko, čokoládové cereálie a palačinku s medem. Doufám že to nebude vyžadovat i doma 😀.

Cesta tuk-tukem na server do vnitrozemí kolem rýžových polí

Už si jen tak válíme šunky dost dlouho, chtělo by to zase nějakou akci a tak vyrážíme na hadí farmu 😀. Samotná jízda tuk-tukem je zážitek. Hadí farma pak tuplovaný.

Celá „farma‟ spočívá v jedné kůlně, ve které jsou po stranách zamčené truhly s hady. Týpek, co to tady obhospodařuje, jednoho po druhém vyndává a předvádí na plácku před kůlnou.

Snake Farm Telijjawila

Jsou tu tři barevné druhy kobry, celá řada potvor, jejichž název by se dal asi přeložit jako stromový had, krajta a další, jejichž názvy mi neříkaly zhola nic. Některé kousky jsou označeny za velmi jedovaté a nebezpečné, držíme se proto v uctivé vzdálenosti od nich. Jiní jsou neškodní a někteří jsou dokonce označeni za „very friendly‟. Ty si mužská část výpravy nechá lézt po ruce nebo dokonce obtáčet kolem krku.

Jednomu takovému přátelskému háděti se ovšem takové nakládání příliš nelíbí, takže rafne nejprve Vítka, následně i Lukáše do prstu. No nezbývá věřit, že je tento druh skutečně neškodný 😅.

A poprvé tu zažíváme déšť!

Čtvrtek, 29.1.2015

Naše výletní nálada pokračuje a tak nasedáme na místní autobus a vyrážíme do Dondry. V Mataře přesedáme z vyloženě „luxusního‟ typu autobusu, který má dokonce vepředu puštěnou televizi, na poněkud horší typ, ale pořád v pohodě 😀.

Cesta autobusem s místními

Zajímavé je, že každý z autobusů má v části nad hlavou řidiče vyvedené nějaké bůžky, kteří blikají různými barvami. Zřejmě standardní vybavení vozu již z výroby 😀. Pohodlně docestujeme do cíle za pár šupů.

Centrum Dondry

V Dondře je to od autobusové zastávky k majáku, kam máme namířeno, slušná procházka. Chceme se projít a vychutnat atmosféru okolí. Každou chvíli u nás ovšem zastavuje tuk-tuk a nabízí svoje služby.

Přestože jsme v turistické oblasti, turistu za celou dobu po cestě prakticky nepotkáme. Zato z oken na nás zase mávají místní a pokřikují na nás „hello‟, někteří přidávají ještě dotaz navíc, zase si ověřujeme, že tu jsme prostě velká atrakce 😀.

Místní obyvatelé Dondry

Cestou zpátky se ještě přimícháme do houfu školáčků, kterým právě skončilo vyučování, a to teprve zažíváme smršť pokřikování a otázek. Ti odvážnější si na nás dokonce přijdou i sáhnout 😀.

Cesta na maják

Samotná Dondra pak nabízí maják a celkem fotogenickou plážičku s loďkami poblíž. Přestože nám byl nabízen i výstup nahoru na maják, odmítáme. Jsme unaveni poledním sluncem, rozpadla se mi bota a ještě nás čeká cesta zpátky. I tak jsme si ten výlet na nejjižnější cíp Srí Lanky užili.

Nejjižnější cíp Srí Lanky s majákem

Cestou zpět se ještě procházíme v Mataře. Není tu celkem nic moc k vidění, ale dá se tu s úspěchem pozorovat každodenní život běžných Srílančanů. A i to je pro nás zajímavé.

Nejprve se projdeme po pláži s holubím ostrůvkem a částí města za hradbami s pozůstatky původního osídlení. Pak zabrousíme na obchodní „třídu‟, kde je k sehnání všechno možné.

Matara

Nějak tady více pozorujeme, jak jsou tu naše děti populární. Místní se snaží oslovovat Vítka, na Emičku pak rovnou sahají. Trochu to působí jako by si sahali soše svatého na palec pro štěstí 😀.

Při návratu nás opět skrápí déšť a někde v dáli dokonce slyšíme hrom.

Pátek, 30.1.2015

Do nového dne nás vítá deštivé ráno. Déšť sice záhy ustává, ale zamračená obloha přetrvává. I přesto si užíváme procházku po pláži. Následně se vydáváme na kratší pěší výlet po okolí.

Obydlí kolem cesty Wajira

Zjišťujeme, že stačí sejít kousek z hlavní cesty a člověk se ocitá pomalu v džungli. Opět si užíváme pozornosti místních, kteří vybíhají před své domky jen nás zaznamenají na cestě. Z každého obydlí nás rovněž doprovází štěkot psa 😀.

Džungle mísící se s plantážemi

Domky se skutečně po chvíli ztrácejí a procházíme banánovou plantáží a džunglí, kterou protéká říčka. Po další chvilce se opět ocitáme na hlavní cestě. Mirissa je prostě pestrá 😀. Stačí opravdu málo a kdo chce, může se i v turistické oblasti snadno seznámit s místními poměry.

Odpoledne na Mirissa Beach

Odpoledne už zase svítí slunce a tak si užíváme radovánek na pláži. V moři zůstaneme až do západu slunce.

Západ slunce do Indického oceánu

Sobota, 31.1.2015

Dopoledne se ještě loučíme s pláží a mořem v Mirisse. Tohle místo nás fakt bavilo. A to tak že hodně. Odjíždíme s těžkým srdcem.

Poslední pohled na hotel v Mirisse

Po cestě do Unawatuny jsou vidět pomníčky obětem tsunami. Je to prakticky jediná připomínka této tragédie, kterou jsme tu zaznamenali. Jinak nic nenasvědčuje tomu, že se tu něco takového před lety přihodilo.

Unawatuna sama byla snad místem, kde tsunami v roce 2004 udeřila nejsilněji. Vzala tu část pláže, takže tu zbyl poměrně úzký pruh písku a dno se do moře rychle svažuje. Oproti Mirisse to tu skutečně žije. Je tu plno restaurací, barů a obchůdků se vším možným. Do noci zní zvuky diskotéky.

Moře tu má být klidnější a vhodné pro děti. Ve skutečnosti je moře bez vln jen v krajní části a tam je doslova nabito. Hlava na hlavě, zdá se, že ovšem jen hlavy místních.

Pláž v Unawatuně

Mumraj jako na veřejném koupališti o prázdninách. Jen s tou zvláštností, že místní se nekoupou v plavkách, nýbrž zcela oblečeni. Ještě že nám vlny zase tak moc nevadí a můžeme se tedy koupat kdekoliv jinde 😀.

Ubytování v Paradise Garden

Trošku se nám stýská po Mirisse. I ubytování Paradise Garden Unawatuna ve srovnání s tím v Mirisse ztrácí dost na lesku. Mirissa prostě nasadila hodně vysokou laťku. A to po všech stránkách. Na druhou stranu se tu dají koupit aspoň nějaké suvenýry a dárečky domů.

Neděle, 1.2.2015

Vydáváme se na výlet do nedalekého města Galle. Pro cestu využíváme autobus, už jako staří mazáci 😀. U autobusového nádraží to nejvíce žije místními a je tedy nejméně turistické.

Okolí autobusového „nádraží‟

Galle je zachovalé koloniální město uvnitř hradeb, je pod ochranou UNESCO (to už tu dlouho nebylo... 😀). Člověk tu má tak trochu pocit, že se najednou ocitl na jiném kontinentu. Pro změnu ovšem proč ne 😀.

Koloniální město evropského střihu uvnitř hradeb

Toulali jsme se uličkami plných kaváren, galerií, muzeí, kostelů a luxusních drahých hotelů umístěných v původních koloniálních sídlech. Prošli jsme se po hradbách a koukali se na město shora. Nasávali jsme tu exoticky evropskou atmosféru, kterou místo poskytuje. Lukášovi se tu ovšem moc nelíbilo, přijel prý na Srí Lanku 😀.

Krámky, galerie a restaurace v Galle

Všudypřítomní pouliční prodejci ručně šitých výrobků nás stíhali a vtíravě nabízeli bělostné šatičky obšité krajkou, jakože pro Emičku. Nádherné kousky a vůbec ne drahé, jenže ne tak úplně praktické pro batole, které se rázem vyválí kde ho napadne 😀. Takže jsme žádný kšeft neudělali.

Pondělí, 2.2.2015

Vydáváme se na údajně krásnou a izolovanou Jungle Beach. Dáváme si to procházkou, cesta vede skutečně částečně džunglí. Lukáš si po tom včerejším rande s Evropou spravil náladu a je zase ve svém živlu 😀.

Ještě před tím, než v samém závěru cesty sejdeme k pláži, děláme odbočku k chrámu s typickou bílou dágobou na kopci nad mořem. Vítek kouká jako obvykle kde co lítá a končí to odřeným kolenem a dlaní.

Pagoda míru

Pak scházíme k samotné pláži. Cožpak o to, plážička je to pěkná, ale už dávno není opuštěná. Všechna lehátka do posledního jsou obsazena. Pláž je lemována vlajkami a vítá nás dokonce vlajka česká. To nám poněkud kazí náladu.

Cesta na Jungle Beach

Vykoupeme se a vyhání nás deštík na zpáteční cestu. Při výstupu od pláže nahoru zjišťuji, že mám od bot rozedřenou nohu. Moje super trekové sandály se mi rozpadly v Dondře a moje náhradní obuv jaksi není úplně stavěná na podobné výšlapy. Poněkud horší je ovšem fakt, že Lukáš vykoupal v moři mobil…

Tolik ke ztrátám dnešního dne 😅.

Úterý, 3.2.2015

Je trochu pod mrakem a tak místo pláže volíme jako dopolední program procházku po okolí. Když zabočíme z hlavní silnice, je to prima výlet. Cesta vede podél železnice, vedle níž stojí domky, některé jen z holých prken stlučené, jiné úplně výstavní vily.

Procházka po Maharamba Road

Cesta nám pokojně ubíhá, jen v jednom místě vyběhl od domu pes, kterému jsem se zjevně nelíbila. Chvíli mě pronásledoval a následně, aniž bych si ho vůbec všímala, mě kousl do nohy. Jak vidno, ne všichni tu vítají turisty radostně a s otevřenou náručí 😥.

Už jsme si říkali, jaké jsme měli štěstí, že nás tu nepotkal ani žádný opravdový déšť, když nás v závěru cesty zastihl doslova slejvák. Do penzionu se vracíme úplně promočení. Tak to asi abychom si tu užili od všeho něco a nebylo nám líto, že jsme o něco přišli. A nebo aby se zmírnil náš zármutek nad tím, že se vracíme domů do zimy 😀.

Odpoledne pršet přestává a tak ještě vyrážíme do městečka obstarat poslední suvenýry a dárečky domů. Vítek je samozřejmě nenechavý a všechno musí brát do ruky, pak o každé té věci nadšeně vykládá, a jelikož domorodci bílé děti snad přímo zbožňují, vykoleduje si tak nějaké drobnosti k nákupu navíc 😉.

Taky si ovšem vykoleduje rozbitý nos, když do jednoho krámku v důsledku svojí nepozornosti vletí po čumáku. Asi je nejvyšší čas to tu zabalit, než se tu někdo z nás zmrzačí 😅. Takže ještě poslední rótí, poslední kokosák na pití a pak už hurá na letiště.

Středa, 4.2.2015

Dovolená skončila a nás už čeká jen úmorná cesta domů. Naštěstí v Dubaji na letišti to tentokrát vychází lépe, čekáme tam na spoj do Prahy jen tři hodiny.

Emirates opět nezklamaly, o děti se výtečně postaraly a zahrnuly je dárky. Největším úlovkem je batůžek s obrázkem letadla pro Vítka 😀. Abychom na let s dětmi měli památku (jsem si ovšem i tak jistá, že na něj hned tak nezapomenu 😉), letuška nás vyfotila a fotky jsme dostali v rámečku. Emička byla dokonce vyfocena v letuščině kloboučku se závojem 😀.

V Praze nás přivítaly kyselé obličeje letištních úředníků. Normálně to člověku ani nepřijde, ale po třech týdnech mezi věčně vysmátými a přátelskými Srílančany je to skutečně do očí bijící. Teplota lehce pod nulou a zbytky sněhu. Brrrr 🥶.

Vítek ještě na letišti pronesl, kdy prý zase pojedeme na dovolenou 🤩. Docela tak vystihl moji aktuální náladu 😀.

Ještě přidám pár postřehů, které se jinam nevešly:

• Ačkoliv Emička doma takřka nepije, a to jsem se jí snažila nabízet proti svému původnímu přesvědčení i nějakou tu šťávu, tady se mohla utlouct po čerstvých džusech a kokosové vodě.
• Na pobřeží pekárnu nepotkáte. Jezdí tam podivná autíčka, nebo možná spíš upravené tuk-tuky, které mají v zadní prosklené části vyskládané pečivo, které prodávají. Tato vozítka se ohlašují vtíravou melodií (zaznamenali jsme dva druhy), pouštěnou neustále dokola. Tohle mi asi bude znít v uších ještě dlouho po návratu 😀.
• Jak jsem psala někde výše, Srílančané milují děti. A ty bílé se jim obzvlášť líbí. Pokud je reklama na nějaký dětský produkt, téměř vždy je na ní vyfoceno bílé dítě. Zrovna tak jsou nejspíš populární plakáty s bílými dětmi, usuzuji z jejich vcelku hojné nabídky k prodeji.
• Komáři jsou na Srí Lance docela zákeřní, nebzučí totiž.
• Nebyla samozřejmě šance vidět všechny atrakce, které Srí Lanka nabízí. Cestu jsme naplánovali s ohledem na děti. Něco jsme kvůli nim vynechali záměrně, jako třeba vyjížďku lodí za velrybami. Pořádá se z Mirissy a plavba trvá okolo pěti hodin, někdy i déle, pokud se velryba do té doby neobjeví. Loďky jsou nevelké, bude to asi docela utrpení pro jedince trpící mořskou nemocí (do této kategorie spadám i já) a výsledek nejistý. Některé společnosti lákající na tuto výpravu uváděly každý den skóre, kolik jako velryb a delfínů ten den potkaly. Vesměs se objevoval u spatřených velryb údaj jedna, zaznamenali jsme ale i nulu. Připadá mi to celkem málo na to, že zrovna měla být velrybí sezóna a Lonely Planet tuto atrakci doporučuje.

Co říci závěrem? Srí Lanka nás určitě nezklamala! Je pravda, že je v dnešní době už poměrně dost turistická a i mezi českými turisty evidentně populární, dá se zažít ale ještě i docela ryzí. A stačí k tomu poměrně málo.

My jsme si odvezli zážitky zcela turistické, i ty jen soukromé. Budeme rádi vzpomínat 😀.