Po Thajsku už pošilhávám nějakou dobu. Je to destinace, kam si troufnu na vlastní pěst i s malými dětmi. Nabízí super počasí i v lednu, vhodnou kombinaci poznávání a odpočinku na pláži, jsou tam stále usměvaví a příjemní lidé a také příjemné ceny 😉. Navíc se nachází v jihovýchodní Asii, která se nám už stačila vrýt pod kůži. Kam tedy utečeme (aspoň na chvíli) před tuzemskými zimními plískanicemi, je nasnadě.
Záliv ostrova Ko KuDu Yai
Tak a je to tady! Nadešel dlouho očekávaný den odjezdu do teplých krajin. V Praze je vlezlá zima a deštivo, prostě den pro takovou cestu jako stvořený. K cestě samotné se moc vyjadřovat nechci, škoda papíru. Dle předpokladu byla očistcem.
Pravé peklo pak nastalo po příletu do Bangkoku, kdy se všechna ta masa thajské pohostinnosti chtivých turistů, která by docela dobře zaplnila půlku Václaváku, snažila procpat stanovišti imigrační kontroly. Jejich počet naopak odpovídal řádu jednotek. Ale což, ustáli jsme to a bagáž máme taky kompletní, takže naše thajské dobrodružství může začít 😀.
Z cesty možná stojí za zmínku část letu z Dubaje, která je obsluhována obřím dvoupatrovým Airbusem a pro nás svezeníčko na horní palubě bylo novou zkušeností. Překvapil mě velmi pomalý a plynulý vzlet, skoro jako kdyby člověk ani neseděl v letadle, nýbrž v autobuse 😀.
Základnou pro první tři noci v Bangkoku pro nás bude Baan Tipa House Wanglang. Je to skromný malý guesthouse, který nám poskytuje skvělou možnost být vprostřed dění. Alespoň pokud jde o každodenní ruch původní čtvrti plné pouličního prodeje všeho možného a neopakovatelné směsice pachů.
Uličky ve Wang Lang
I přes naši únavu se ještě večer zanořujeme do spleti okolních uliček, užíváme si tu podívanou a lačně hltáme atmosféru jihovýchodní Asie, která se nám v mnoha ohledech už zdá být docela známá a přesto jsme pokaždé u vytržení. A jak se vzápětí ukazuje, žádní protřelí cestovatelé tedy nejsme. A to, když si pro první naši zdejší večeři vybíráme bistro, které místo kuchyně thajské, jak se posléze ukazuje, nabízí kuchyni korejskou či japonskou (těžko se to posuzuje). No ale aspoň to mělo tu výhodu, že jídlo nepálilo 😀.
Noční výhled z hotýlku na Velký palác
Náš „hotýlek‟ je taky mj. výhodně situován v dosahu nejvýraznějších místních pamětihodností, ale o tom až zítra. Zatím můžeme posoudit jen výhled z balkonu na nasvícené střechy Velkého paláce za řekou. Ten se nám docela zamlouvá 😀. Pro teď je to všechno a jdu pokračovat v přetrženém spaní.
Jen ještě na dokreslení toho, jak tu máme ten obyčejný život místních Thajců přímo u nosu, si neodpustím následující poznámku. Je zrovna něco po půlnoci, ruch ulice už sice utichl, ale někde hodně blízko pod oknem se hlasitě hádá žena (nebo dvě?) s mužem. Ženino lání graduje a nakonec propuká v nekonečné kvílení, asi pláč. A nebo jsem to celé jen špatně pochopila a žena mužovi třeba zpívá 😀. Každopádně zajímavé zpestření nočního ticha 😳.
Kam jinam se vydat, když je člověk poprvé v Bangkoku, než do staré části tohoto královského města. Hlavní památky máme skutečně coby kamenem dohodil. Stačí přejet řeku a dva nejvýznamnější chrámy jsou pak už v dosahu krátkou procházkou. A jízda lodí přes řeku stojí v přepočtu asi dvě koruny! Kromě peněz za dopravu tím ovšem také ušetříme spoustu času, protože jak se zdá, jinak je doprava v Bangkoku asi dost kritická.
Řeka Chao Phraya jako dopravní tepna centra města
Původně máme v plánu prohlídku komplexu chrámu Wat Phra Kaew a Velkého paláce, ale od několika dohazovačů nejrůznějších prohlídek, jejichž služby jsme tedy s díky odmítli, jsme dostali informaci, že kvůli nějaké buddhistické ceremonii je chrám otevřený až od půl druhé. Aspoň nějak nám tedy tato individua byla užitečná 😀.
Wat Phra Kaew a Velký palác
Procházíme se tedy zatím po okolí a v určený čas se dostavujeme k pokladně komplexu. Hned nás ovšem odchytává uniformovaná služba s tím, že hlava rodiny není přijatelně oblečená. Tak nějak jsme počítali s tím, že kraťasy neprojdou, pro tyto případy máme ale vždy v batohu sarong, který dosud pokaždé problém jednoduše vyřešil.
Křižovatka a prostranství před Velkým palácem, městský pilíř Lak Mueang
Ne tak tady, sarong byl rovněž nepřijatelný, že prý jedině dlouhé kalhoty. Ty se dají na místě zdarma vypůjčit, což je jistě super služba nebýt tam fronty v délce, která byla zase nepřijatelná pro nás. Zvolili jsme tedy náhradní program a sem se vrátíme zítra, již oblečeni přijatelněji 😀.
Chrám ležícího Buddhy Wat Pho
Navštívili jsme tedy chrám Wat Pho, kde překvapivě podobné obstrukce s oděvem nebyly a dokonce ani nikoho nezajímaly ty šortky. Chrám je známý především díky pozlacené soše ležícího Buddhy, která je na délku skutečně obrovská. Vzhledem k tomu, že je vtěsnána do budovy jen o málo větší, není už ovšem tolik prostoru si ji řádně prohlédnout a ocenit ji v celé její majestátnosti.
Vnitřní prostory Wat Pho
Víc se nám líbily exteriéry. Komplex není tak rozlehlý, nebylo příliš únavné ho celý projít i s dětmi a místy poskytoval i vítaný stín a vánek. A co bylo úplně nejlepší – nebyl zahlcen turisty, takže celkově zanechal příznivý dojem 😀.
Další naší zastávkou byl chrám Wat Arun, jehož nejznámější ozdobou je poměrně vysoká věž v khmerském stylu. Některé jeho části ovšem byly pod lešením (naštěstí ne ta jeho největší již zmíněná chlouba) a tak nás ani nelákalo jít dovnitř. Nejlepší pohled na Wat Arun byl pak stejně přes řeku, když se začalo stmívat a chrám se pochlubil pěkným nasvícením, které skrylo i to lešení 😀.
Chrám Wat Arun
Dodatečná poznámka: při návratu do Bangkoku před odletem domů jsme zaznamenali, že lešení se přesunulo na tu centrální nejvyšší věž, takže jsme si gratulovali k tomu, jací jsme klikaři 😀.
Oběd jsme si dnes dali v restauraci, kterou doporučuje Lonely Planet a po pravdě řečeno nebylo to nic, co by nás ohromilo. Povečeřeli jsme pak naopak naprosto výtečně z nabídky pouličních stánků a ke všemu výrazně levněji 😉.
Jako první bod dnešního programu si domlouváme projížďku po bangkockých kanálech. Cenu se Lukášovi podařilo usmlouvat, i tak se nám zdála docela vysoká, ale prostě jsme si tenhle zážitek nechtěli nechat ujít. Celý systém organizace byl podivný. S jedním týpkem jsme to domlouvali, pak se přišourala nějaká jeho příbuzná, které jsme dali peníze a ta nás odvedla na molo, předala dalšímu týpkovi náš doklad o zaplacení a pak jsme skočili do lodi k někomu dalšímu.
Projížďka po kanálu v oblasti Bangkok Yai
Takže se asi není co divit, že místo naší předem domluvené trasy byla nakonec úplně jiná 🫤. A taky jaksi kratší, ale co už, tohle k tomu dohadování se a smlouvání asi patří a nemá cenu se tím dále zabývat. Nakonec to byl i tak pěkný zážitek 😀.
Pak jsme zamířili do chrámu Wat Phra Kaew, jehož návštěvu jsme měli odloženou ze včera. Dnešní oděv už byl schválen, takže nic nebránilo prohlídce. Tahle atrakce je tady jistě ta nejnavštěvovanější, patří mezi to první, co musí člověk v Bangkoku vidět. A podle toho to taky vypadá. Přemrštěná cena vstupného a nechutné množství lidí. Tedy nic, v čem bychom si libovali, a tudíž jsme se prohlídkou příliš nezdržovali.
Chrám Wat Phra Kaew
Součástí komplexu je i Velký palác, ten ovšem není přístupný. Byl vystavěn silně pod západním vlivem a k chrámu se tak nějak ani moc nehodí. Ostatně celý komplex je takovou podivnou splácaninou různých stylů. Ale tak můžeme si odškrtnout, že jsme to tu viděli, a můžeme se hnout zase někam dál 😀.
Velký palác
A protože jsme se ve Wat Phra Kaew dlouho nezdržovali, zbývá nám ještě dost času na to vidět něco dalšího. Rozhodujeme se pro Zlatou horu a protože to je trochu z ruky, bereme tuk-tuk. Nahoru na horu už jdeme po svých. Cesta vede po schodech, které obtáčejí horu, nahoře je pak malý chrám a hlavně panoramatický výhled na Bangkok. A cestou je zavěšeno množství zvonů a zvonků, Vítek jak jde okolo musí na každý zazvonit. Emička by chtěla taky, ale nedosáhne 😢.
Zlatá hora
Zpátky do přístavu už jdeme procházkou a bereme to přes Khao San Road. Jinak bychom sem asi samostatnou cestu nepodnikali, ale když už je to při cestě… Tato ulice by měla být místem setkávání všech cestovatelů různého druhu a taky se jim tu nabízí široká škála služeb. Domy jsou odshora dolů lemovány poutači na zboží, jídlo, masáže, cestovní služby.
Khao San Road
Jak se zdá, ulice je ovšem z největší části plná Evropanů. To nás zrovna moc nebaví, tak si jen dáváme na ulici nudle a jarní závitky a pak už prcháme zase zpátky do naší čtvrti plné nefalšovaných Thajců 😀.
Máme v úmyslu vyzvednout auto a vydat se směrem na sever. V autopůjčovně se to ale trochu komplikuje, když nám s úsměvem oznamují, že nemají dětskou autosedačku. My se ovšem jen tak nedáme a s úsměvem vytahujeme emailové potvrzení, že pro nás bude autosedačka připravena. Následuje slovní přestřelka, kdo si kde autosedačku jako vyzvedne nebo kdo ji kam doveze a nakonec alespoň částečně vítězíme a autosedačku nám přivezou.
Naše zapůjčená fungl nová Honda Civic je konečně připravena ke startu. Znamená to ovšem, že nestihneme všechno, co jsme původně měli v plánu a v pozdním odpoledni přijíždíme do bývalého královského města Ayutthaya. Stihneme si projít aspoň pozůstatky jednoho z místních chrámů - Wat Phra Mahathat – s pískovcovou hlavou Buddhy zajímavě vrostlou mezi kořeny stromu.
Wat Phra Mahathat
Pak se projdeme přilehlým parkem a navečeříme se v pouliční vývařovně, kde je trochu problém se dorozumět. Ale máme štěstí, tři ze čtyř objednaných jídel nepálí! 😀 To čtvrté ovšem pálí tak, že i vcelku trénovaný Lukáš se orosí na čele a dostane škytavku 🥵. Je ale spokojen, že si konečně připadá jako v Thajsku.
Noční trh v Ayutthaya
Pak ještě narazíme na trh, kde se prodává všechno možné jídlo, od naprosto evropsky vypadajících dortů až po smažené kobylky a další hmyz. Nějak na takové extravagance ale nemáme žaludek nebo odvahu 😵.
Nocujeme v penzionu pojmenovaném The Sixty at Ayutthaya Guesthouse. Vypadá to tu jako v nějaké chatě vybavené starožitnostmi 😀. Lukáš ještě vyráží ulovit nějaké noční foto nasvícených chrámů. Vyráží za město nafotit údajně nejkrásnější Wat Chai Wattanaram. Ostraha ho dokonce pouští dovnitř areálu, takže má chrám pod noční oblohou jen sám pro sebe! Nebo lépe řečeno mohl by mít, pokud by místo neokupovala taky smečka psů. Naštěstí se vše obešlo bez incidentu 😀.
Noční chrám Wat Chai Wattanaram
Další Lukášův úmysl, nafotit taky Wat Phra Mahathat, který jsme viděli v podvečer, se ovšem nezdařil. Psí smečka zkušeně obestoupila auto a zuřivě štěkala. Takže vzal raději do zaječích 😕.
V dopoledním slunci procházíme, tentokrát společně, areál Wat Chai Wattanaram a je skutečně působivý. Přitom ještě před čtyřiceti lety ho pohlcovala džungle. Vedle areálu je model, který nám umožňuje si představit, jak vše vypadalo kdysi v době největší slávy.
Denní chrám Wat Chai Wattanaram
Pak se přesouváme do královského letního paláce Bang Pa In. Asi je tu zvykem mixovat místní tradiční architekturu s tou evropskou, takže i komplex paláce je podivuhodnou směsicí různých stylů. Ale vše je zasazeno do parku s říčkami a jezírky, takže je to příjemná procházka. Zatímco Thajcům asi připadají nevšední Evropu připomínající pavilony, nám se nejvíc líbí malý tradiční thajský chrám na kůlech nad jezírkem 😀.
Královský letní palác Bang Pa In
Nejbizarnější podívanou ovšem nabízí neobvyklý chrám, který byl vystavěn ve stylu gotické katedrály. Dá se k němu dostat jedině jednoduchou lanovkou přes řeku, kterou ovládají mniši. Což pro nás bylo zdaleka nejzajímavější 😀.
Pak už se vydáváme na dlouhou jízdu do provincie Kanchanaburi. Zastavujeme u proslulého Mostu přes řeku Kwai a přecházíme přes něj podél kolejí na druhou stranu řeky. Bohužel nemáme to štěstí, že bychom na mostě zrovna potkali i vlak 🙁.
Most přes řeku Kwai
Za soumraku přijíždíme do našeho útočiště v River Kwai Park & Resort. Přestože je to velmi rozlehlý areál, zdá se, že jsme tu kromě jedné dvojice jediní hosté. Další noc už jsme tu skutečně jediní. Spíme v chatce s dvojitou koupelnou – jednou vnitřní, druhou venkovní. Nebýt rezaté vany a prohnilých dveří, považovala bych to za ohromný luxus 😀. Jako bonus máme výhled na jezero.
River Kwai Park & Resort
Povečeříme přímo v resortu, ono taky v okolí není vůbec nic. Všechno jídlo je chutné a absolutně nepálivé, holt asi resort, kde jsou přizpůsobeni západním jazýčkům 😀.
Vyrážíme trochu pochodit do přírody. Naším cílem je Erawanův vodopád ve stejnojmenném národním parku. Na dvou kilometrech se nachází sedm stupňů vodopádu. Pod některými stupni se dá i koupat. Zážitek z velmi osvěžující koupele dokonce umocňují hejna rybiček, která se vrhají na nohy a uždibují odlupující se kůži. Je to tady takové „fish spa‟ v ceně vstupného 😀.
Erawanův vodopád
Večer si chceme ještě aspoň projít hotelový resort. Je zasazen v krásné přírodní scenérii. Některé chatky jsou umístěné částečně na kůlech nad jezírkem plným lotosů, opodál protéká řeka Kwai a za ní se zdvihají kopce. Během procházky ale začíná pršet, naštěstí před největším slejvákem a bouřkou se nám daří schovat se v našem bungalovu.
Přemýšlíme, jak to vyřešíme s večeří. Málem už dojde na železnou zásobu českých sucharů, když nás překvapí personál s jídelním lístkem za dveřmi a následně donáškou až na pokoj. To je skutečně velmi pozorné! 😀
Máme namířeno do Saiyok Elephant Parku. Načetli jsme dobrá hodnocení, hlavně v tom smyslu, že park se zaměřuje na péči o slony a nepořádá žádné kontroverzní sloní show ani vyjížďky. Ten koncept se nám líbí.
Když přijedeme na místo, zdá se, že park nefunguje. Ve strážní budce nikdo, informace a pokladna zavřené. Ani jeden turista. Když už jsme sem ale vážili cestu, obhlížíme pořádně terén. A všímáme si malé cedule, že informace dostaneme dole. Scházíme tedy po liduprázdné cestě níž a tam konečně potkáváme živou duši, která je schopna poskytnout potřebné informace.
Dohodneme se nejprve na tom, že slona nakrmíme. Kupujeme koš plný banánů a po jednom je podáváme do chobotu na střídačku dvěma slonům. Vítek překonává strach a krmí taky. Emička se bojí, nechce si na slona ani sáhnout a radši je pozoruje z bezpečné vzdálenosti. Sloni slupnou celý koš banánů během chviličky 😀.
Park nabízí ještě atrakci v podobě koupele se slonem. Vypadá to velmi lákavě a po krátkém zvažování rodinná rada rozhoduje, že slona v řece vydrbu já 😀. Raději se na to převlíknu do plavek, protože se prý při tom můžu namočit.
A už mi přivádějí slonici a jdeme k řece. Slonice se ve vodě požitkářsky rochní, já vyfasuji lahvičku se šamponem a kartáč. Nejdříve jí drbu záda, pak i hlavu. A pak že prý na ni mám nasednout. A že prý si mám odložit brýle.
Koupání slonice
Poté co slonice poprvé zanoří hlavu do vody, zatímco já jí sedím za krkem, pochopím proč 😀. A takhle několikrát dokola. Nevím, jestli je to součást plánu nebo je to zvíře jen tak rádo ve vodě a pod vodou. A nebo jestli se mě jen chce zbavit 😀. Každopádně je to zábava a taky docela fuška se poněkolikáté snažit vydrápat milé slonici za krk, protože ta mi to nikterak neulehčuje a neshýbá se tak nízko, jak by bylo potřeba 😀.
Pak už si mě za krkem milostivě nechá a jdeme na břeh, kde jí zase cpu banány. Tentokrát přímo ze hřbetu. Jakmile ale předtím vystupujeme z vody, týpek na břehu vyzývá nedaleko stojícího Lukáše, aby dával pozor a ukazuje na asi metr a půl dlouhého hada plazícího se ven z vody jen pár metrů od nás!
Had je po značném úsilí zneškodněn, ale já už ztratila veškerou chuť se se slonem vrátit do řeky 😟. Navíc když jsem zahlédla další plovoucí předmět na hladině. Mohla to být klidně větev, ale já jsem přesvědčená, že jsem viděla dalšího hada!
Další bod programu se tedy už odehrává na břehu a já krmím svoji svěřenkyni dalšími banány, teď už ovšem přímo do tlamy, která se zdá úplně bezedná 😀. Do vody s ní lezu akorát na povinné závěrečné foto. Musím říct, že to byl pro mě jedním z dosud nejnevšednějších cestovatelských zážitků. Moct být takhle blízko takovému majestátnímu zvířeti, být s ním v bezprostředním kontaktu, cítit jeho břicho opírat se mi ve vodě o nohu nebo jeho obrovský jazyk dotýkat se prstů mojí ruky.
Následně se přesouváme do provincie Ratchaburi, která je plná kanálů a taky plovoucích trhů. Ještě před soumrakem navštívíme městečko Amphawa, které žije o víkendech právě v době konání plovoucího trhu. Dnes je ale všední den a je tu božský klid. Dokonce až takový, že je takřka nemožné tu sehnat něco k jídlu.
Plovoucí trh v Amphawa
Jinak ale na procházku kolem kanálu a focení naprosto ideální. Dnes se nám podařilo vyhmátnout dvě místa mimo turistické trasy a užít si Thajsko jen pro sebe, což požitek ještě násobí.
Nocujeme v Damnoen Care Resort, který leží přímo u kanálu. Resort poskytuje zdarma převoz loďkou na nejznámější zdejší atrakci – plovoucí trh v Damnoen Saduak, kam se chystáme zítra.
Plovoucí trh v Damnoen Saduak byl trochu zklamáním. Na druhou stranu se dá čekat, že když je plovoucím trhem nejznámějším, že to asi bude znát na jeho návštěvnosti. Ve skutečnosti trh vypadá tak, že ani tak neplují prodejci, jako spíš turisti. Prodejci mají svoje krámky po stranách kanálu a turisté mezi nimi proplouvají na zaplacených loďkách. Krámky nabízejí v hojné míře nejrůznější, naprosto nepoužitelné, cetky.
Plovoucí trh v Damnoen Saduak
Na křižovatkách a „hlavním tahu‟ pak dochází k tlačenicím a lodě ucpávají průjezd. Sem tam se mezi tím vším však našel i prodejce nabízející převážně jídlo ze svojí loďky, tak aspoň jsme si mohli udělat představu, jak to možná vypadalo dřív, než sem začaly jezdit hordy turistů a situace na kanálu se úplně obrátila. Vidět, jak se griluje jídlo přímo v loďce, bylo docela zajímavé.
Jinak byl snad zajímavější přesun člunem, který poskytuje resort. Vzhledem k tomu, že jsme zase byli asi v resortu jedinými hosty, měli jsme i člun jenom pro sebe. Čili nám nikdo nebránil v rozhledu, když jsme brázdili vody kanálu a mohli jsme si nerušeně vychutnávat pohled na domovy lidí žijících kolem vody. Také jsme viděli, jak místní tráví dopoledne praním a věšením prádla nebo čištěním zeleniny pro přípravu oběda.
Cesta po kanálu na plovoucí trh
Odpoledne vracíme auto zpátky v Bangkoku a večer odlétáme do Krabi. Let byl maximálně v pohodě už jen proto, že trval jenom hodinu 😀. Po taxikářově bloudění a zmatenosti konečně dorazíme do místa našeho ubytování v The Emerald Bungalow Resort. Je to tak trochu na konci světa, možná proto jsme tu opět jedinými hosty 😀. Majitel je velmi přátelský a nápomocný, to se hned pozná rodinný podnik.
Jupí, jsme konečně u moře, takže den trávíme samozřejmě tamtéž 😀. Tato část pláže Nopparat Thara je zatím nedotčená nežádoucí zástavbou ani přehnaným zájmem turistů, takže tu člověk může najít zasloužený klid. Kromě našeho resortu jsou tu možná ještě dva další v podobně poklidném duchu, takže na pláži je takřka liduprázdno.
Život u hotelu The Emerald Bungalow Resort
Možná to není nejlepší thajská pláž, je tu silně znát odliv a příliv a moře je trochu kalné. Avšak to, že tu jsme skoro sami, je její natolik silná přednost, že jí asi máloco může konkurovat.
I za odlivu, kdy se moře stáhne tak, že se nedá plavat, si užíváme přímořských radovánek. Mělčina odhalila podvodní život a my přeskakujeme spoustu hvězdic a vyhýbáme se malým krabům poustevníčkům. Vítek sbírá jednu mušli za druhou.
Pláž Nopparat Thara
Taky dojde na stavby z písku, kterých se děti už nemohly dočkat. Na horizontu z moře vykukují skalnaté útvary, přesně takové, jaké se asi vybaví hned každému při zmínce o thajském pobřeží. Nezastírám, že to byl hlavní důvod, proč jsme cestovali zrovna do téhle části Thajska.
Rychločlunem přeplouváme na Koh Yao Noi. Cesta je to drahá, ale skutečně rychlá. Za půl hodiny už vystupujeme na ostrově.
Cesta člunem na Koh Yao Noi
Ostrov Koh Yao Noi jsme zvolili proto, že jeho popularita ještě není masově rozšířena. Taková místa u nás vždy budí sympatie. Je tu stejný „problém‟ jako na předchozím místě, a sice, že za odlivu je moře nepoužitelné, navíc ustupující moře odhaluje dost kamenité pobřeží.
Dá se tu ale snad ještě zažít něco ze skutečného Thajska, což je nám bližší než vymazlená turistická vesnička. A hlavně se odtud dá podniknout výlet loďkou po zálivu Phang-Nga a vidět ty vápencové útvary vystupující z moře v plné kráse.
Výhled na moře ze Sabai Corner Bungalows
Než to všechno stihneme, zakotvili jsme na čtyři noci v Sabai Corner Bungalows. Máme tu „deluxe bungalow‟, což znamená teplou vodu a částečně i výhled na moře. A taky dvě terasy s houpacími sítěmi!
Našli jsme bistro, kde je ke snídani k dostání chleba a bagety, které vypadají a dokonce i chutnají skoro jako u nás! Po poněkud umělohmotném toustovém chlebu je to nekonečné blaho 😀.
Jídelna našeho ubytování nad zátokou s výhledem
Den věnujeme plážovým aktivitám. Dokud to jde, tak se koupeme v moři. Pozdě odpoledne, za odlivu, se pak hrabeme v písku. A kdykoliv během dne si užíváme ten luxusní výhled na skalnaté ostrůvky čnící z moře kolem. Zítra se je vydáme prozkoumat důkladněji.
Podnikáme výlet loďkou za krásami zálivu Phang-Nga. Vynecháme populární a přelidněná místa a zajedeme na ostrůvky s dosud údajně nedotčenými plážemi a lagunami. V lodičce nás kromě kapitána pluje jen osm, kromě naší rodinky ještě čtveřice z Kalifornie.
Jak to tak ale vypadá, nevybrali jsme si na takový výlet úplně nejlepší den. Ještě než vyrazíme, dostane se nám upozornění, že je dnes větrno, budou tedy větší vlny a tak v zájmu bezpečnosti nemáme chodit na příď. I když zůstáváme uvnitř loďky pod stříškou, jsme během cesty celí mokří, jak se voda rozstřikuje až dovnitř.
Záliv Phang-Nga
První zastávka nám to ale vynahrazuje. Zajíždíme do tyrkysově zbarvené laguny a bělostnou pláž máme jen pro sebe. Zanedlouho ovšem přijíždí jachta se dvěma zbohatlíky a šesti členy personálu, kteří je obskakují, a pak ještě plně obsazený motorový člun. Prvotní kouzlo laguny se pomalu vytrácí.
Pláž Ao Tian a procházka k velkému stromu
Zvedáme tedy kotvy a přesouváme se na jiné místo. Tam si dopřáváme krátkou procházku do vnitrozemí k ohromnému stromu. Cestou míjíme i obrovskou pavučinu s děsivým pavoukem…
Ostrov Ko Roi a pláž Ao Kang Khao
Další zastávka je opět na koupání v pěkné laguně a pak následuje oběd opodál na plážičce, kterou máme tentokrát pro sebe po celou dobu. Tam bohužel náš program předčasně končí, kvůli vlnám nás nemůže kapitán zavézt na ostrůvky, které jsou severněji a které jsme měli také vidět.
Severozápad ostrova Ko Yao Noi s výhledem na souostroví severně
Ostatně jsme měli původně v plánu i nějaký výlet za šnorchlováním. Jenže je zrovna doba úplňku, kdy je rozdíl mezi přílivem a odlivem ještě markantnější a voda kalná, tudíž z toho taky nebude nic. Trochu to zamrzí, ale i tak je tu hezky 🙂.
Dnešek byl plný akce a dobrodružství. Chtěli jsme si projet ostrov a tak půjčujeme motorku. Konkrétně prskolet s docela vtipnou sajdkárou, která připomíná náš dvoukolák s přivařenou stříškou.
Jízda probíhala ve stylu „na tachometru třicet, v očích smrt‟. Helma samozřejmě žádná, já s dětmi sedím na lavici a zuby nehty se držíme kovové konstrukce. Ta je cítit na zádech při každé nerovnosti na silnici. Naši policajti by z toho asi měli infarkt, ale tady je to naprosto běžný způsob jízdy 😀.
Krásná betonová cesta ostrovem
No však si taky zanedlouho zvykáme a řidiči už nestačí betonová silnice a často sjíždí na prašnou cestu s vymletými koryty, kde je tedy jízda podstatně dobrodružnější. Když přijde kopec, musím s dětmi vystoupit a šlapat pěšky. Takovou zátěž náš stroj nezvládá 🤗.
V jednom místě to bylo dokonce na vytlačení. Naštěstí se tam zrovna naskytli dva nápomocní domorodci a tak jsem nemusela tlačit já s dětmi 😀. V průběhu jízdy mj. stroj vydával hlasité rány. Po počáteční nervozitě a ohledávání toho, co je špatně, jsme to přijali jako vlastnost, hlavně že se jede dál 😎.
Západní pobřeží Ko Yao Noi
Nedá se říct, že by to byla hladká jízda, ale rozhodně jsme si užili dost legrace a taky jsme viděli co jsme chtěli. Projeli jsme ostrov dokola a pak křížem krážem. Narazili jsme na nádhernou pláž na západním pobřeží. Kokosové palmy sklánějící se nad zelenkavým mořem, na vlnkách se pohupuje oprýskaná bárka a pozadí tvoří nezbytné krasové útvary čnějící z moře.
Pláž s palmami na severozápadě Ko Yao Noi
Reklama na tropický ráj jako vyšitá 🤩. Hlavně nikde v dohledu žádný resort. Jak dlouho to tak asi vydrží? Ve vnitrozemí jsme „svištěli‟ mezi plantážemi kaučukovníků, domorodými obydlími na kůlech a vyschlými rýžovými poli plnými povalujících se buvolů.
Vnitrozemí ostrova Ko Yao Noi
V jednom místě zastavujeme na oběd a ještě než vystoupíme, slyšíme velkou ránu. Tentokrát to není náš pekelný stroj, nýbrž most z klád, který se opodál právě zřítil do řeky. Taky ozvláštnění výletu, ještě že tam zrovna nikdo nebyl. Prostě jedinečný zážitek. Ostrov je zatím skutečně turismem nezahlcen. Zítra už bude hůř 😐.
Rychločlunem zase přejíždíme zpět na pevninu a odtud se potřebujeme dostat na Railay. Railay je sice součástí pevniny, ale kvůli vysokým skalám, kterými je oblast obehnána, je přístupná pouze po vodě. Máme štěstí, že s námi rychločlunem pluje dalších šest lidí, kteří se potřebují dostat na Railay stejně jako my. Takže se dohodneme s kapitánem, že nás tam za „drobný‟ příplatek odveze. Pořád to ale vychází značně výhodněji než standardní způsob.
Z lodi vystupujeme rovnou do vody, není tu molo. Pak musíme hodit bágly na záda a pěkně se projít. Náš hotel Railay Phutawan Resort je totiž až mezi posledními v kopci. Odměnou je nám ale super výhled na okolní skály a taky klídek ve srovnání s tím hektičnem, co se odehrává dole.
Cesta k hotelu Railay Phutawan Resort prochází královstvím opic
Pláž Railay West je skutečně krásná. Je to zátoka s bílým jemným pískem, z obou stran lemovaná skalami. Jemný píseček pokračuje i při vstupu do vody a voda sama je průzračná a hladina klidná, takže pro děti naprosto ideální. Jak se Emičce předtím nechtělo do vlnek, tak tady plave o sto šest.
Západní část Railay beach
Krása místa sebou ovšem nese i to, že je skutečně populární. Jak se dalo předpokládat, je tu nechutné množství lidí. Moře se navíc asi ze třetiny nedá používat k plavání, uprostřed zátoky je vyhrazené místo pro čluny.
Ve vodě nás občas něco štípe, ale nemůžeme se dopátrat původce. Divné je, že to štípe pořád, ještě poté co vylezeme z moře. Lukáš pak někde na internetu vyšťourá informaci, že to můžou být lodními šrouby oddělené části chapadel medúzy. No fuj!
Všechno je tu samozřejmě předražené. A taky tu ve větší míře pozorujeme vlastní zmatenost, pokud jde o rozeznávání pohlaví. Již dříve jsme tento jev zaznamenali, ale tady je koncentrace krásek, které však mluví jednoznačně mužským hlasem, nějak vyšší či co 🤔.
Ráno si dáváme opulentní snídani. Tenhle hotel je nejlepší z míst, kde máme zajištěno ubytko. Taky byl nejdražší, ale to se vzhledem k lokalitě bere samo sebou. Ke snídani se nabízí dokonce něco jako buffet. Řádně nacpaní se pak vydáváme procházkou na Phranang Beach, která má být údajně ještě krásnější než Railay West.
Phranang Beach
Pláž skutečně krásná je, ale i tady se to samozřejmě nese v duchu masovosti. Vycachtáme se v zelenkavé vodě, pobrouzdáme se jemňoučkým pískem, pokocháme se výhledem na protilehlé ostrůvky a pak hurá do hotelového bazénu. Když už tady ten bazén je, a navíc fakt pěkný a dokonce s něčím jako vířivka, byl by hřích ho nevyužít 😀.
Východní část Railay beach za přílivu
Odpoledne začíná pršet. Když ustane průtrž mračen a kape už jen přiměřeně, Lukáš jde s dětmi zase do bazénu. Já se podobného potěšení ráda zřeknu 😀. Pak nastává další vydatnější fáze slejváku, která trvá poměrně dlouho. A my začínáme být pomalu nervózní z toho, co to asi vyvede se stropem v našem pokoji. Původně jsme se radovali, že máme pokoj v posledním patře a tudíž super výhled, teď se ovšem začínají drát na povrch stinné stránky tohoto umístění.
Vydatný déšť v hotelu Railay Phutawan Resort
Podle zvuku je evidentní, že voda střechou protéká a na několika místech dopadá na stropní desky. V místě nejhorší krize se rýsuje zaschlá mapa. Zanedlouho je na místě mapy zase čerstvě vlhký flek a časem z něj začíná voda odkapávat na podlahu. A chčije a chčije… Takže i na naší podlaze se začíná vesele zvětšovat louže.
Lukáš to jde řešit na recepci, já pomalu začínám balit. Slečna v recepci, která nejspíš ještě nedávno byla jinochem, odbyde problém s tím, že pokud nám voda nekape do postele, je to přece v pořádku a ona že stejně nemá žádný volný odpovídající pokoj, kam by nás mohla přestěhovat. No jo, tenhle resort, ačkoliv pro nás představuje jinak nevídaný luxus, není žádná pětihvězda, tak tady člověk nemůže asi čekat ani zacházení na úrovni 🤨.
Postel tedy přestěhujeme o kus dál, protože do ní pomalu ale jistě zatékat začíná a dáváme se na modlení, aby přestalo pršet 🙏. Což se nakonec daří a pokud se ještě něco dalšího nepřižene, bude to možná i klidná noc 🤞🏻. Železná zásoba sucharů dnes ale vzala za své.
Ráno si Lukáš přivstal, aby nafotil východ slunce. Railay se nachází na jižní šíji poloostrova a pláže jsou tu po obou stranách. Díky tomu si zde můžeme užívat jak východy, tak západy slunce. Ráno je asi také jediná část dne, kdy tu není přelidněno.
Východ slunce nad Railay East
Na dnešek jsme naplánovali podívat se na poslední z pláží na poloostrově, a sice Tonsai. Přestože je hned za skálou vedle Railay West, cesta k ní vede skrz džungli vnitrozemím. Není zrovna moc dobře značená, takže na začátku trochu kufrujeme, pak nás ale jedna dobrá žena z posledního resortu na kopci navádí na pěšinu, která se záhy stáčí do džungle.
Nejdřív musíme vyšplhat do kopce, abychom následně ten kopec zase slezli dolů k moři. Vzhledem k té včerejší průtrži je pěšina místy mazlavá a s vymletými koryty, nahoru lezeme místy skoro po čtyřech. Ke všemu je tu značné množství komárů a protože nás nenapadlo se přes den a zrovna tady na Railay nastříkat repelentem, mají žně. Cesta je místy tak náročná, že musíme Emičku nést. Vítek je hysterický.
Cesta džunglí na Ton Sai Beach, jakože zkratka
Konečně jsme se prodrali džunglí a vyšli jsme v Tonsai. Má to tady úplně jiný charakter než jen kousek odtud za skálou. Jsou tu vyloženě batůžkářské „resorty‟ a už od pohledu dost alternativní restaurace, bary i osazenstvo. Na každém kroku tu nabízejí houbičkový koktejl a podle malůvek na zdech kolem soudíme, že asi bude mít grády 😵💫. Raději prcháme rovnou na pláž.
Ta má rovněž parádní výhledy jako ty ostatní na poloostrově Railay, ale písek je tu znatelně hrubší a celá je taková špinavější. Z neznámých důvodů je skoro celá obehnaná zdí a přístup je na ni jen z obou konců. Rozhodujeme se, že koupat se tu nebudeme a vykoupeme se až na přívětivější Railay West, která se zdá být jen kousek odtud.
Ton Sai beach
Džunglí se nám zpátky už jít nechce a utrácet za převoz lodí taky ne. Lukáš si předtím všiml nějaké stezky kolem skály podél pobřeží, kam občas zabrousili lidé. To přece musí být daleko jednodušší způsob, jak se dostat na vedlejší pláž. Zajímavé je, že v žádném plánku taková pěšina zakreslená není a ani průvodce se o ní nezmiňuje…
Po luxusním začátku, kde si někdo dal tu práci a do skály vytesal i schody, jde do tuhého. Jestli cesta sem džunglí byla blátivá a mazlavá, tak tady je to daleko víc znát, zřejmě proto, že i sklon je jaksi příkřejší. Kromě toho, že nám to klouže na tom mazlavém povrchu, musíme ještě přelézat kořeny a kameny.
Cesta džunglí mezi skálou a mořem na Railay West
S Emičkou v náručí to už v takových podmínkách nejde, musím ji strkat před sebou nebo táhnout za sebou. Vítkova hysterie dosahuje vrcholu. Ovšem jen do doby než se vydrápeme nahoru, jakmile začne sestup dolů, je rázem v klidu a funguje jako zkušený horolezec. Jsme překvapeni, protože cesta dolů je daleko horší než ta nahoru. Závěr cesty je vůbec vypečený, končí asi třímetrovou v podstatě kolmou skálou. Ani nevím, jak se nám to povedlo, ale nějak jsme si poradili i s tím a na pláži jsme přistáli bez jediné oděrky.
Následně se ukázalo, že stezka ústí jinde a zřejmě s pohodovějším závěrem. Asi jsme někde špatně uhli či co. Lukáš to doslovně komentoval tak, že jsme šli nějakou „kurva trekovější‟ cestou. Líp bych to nevyjádřila 😀.
Po tomhle výšlapu a sešlapu jsme už měli sílu akorát tak na plácání se na Railay West, nějak už mi přestali vadit i všichni ti lidi kolem. Dalším pozitivem bylo to, že nás dneska v moři žádné rozdrcené medúzy neštípaly, prostě někam zmizely.
Přesouváme se rychločlunem na ostrov Lanta. Bude to naše thajské nejjižnější působiště. Cesta trvá asi dvě hodiny a přestože je tedy o dost delší než předchozí plavba na Koh Yao Noi, vychází levněji. Čert ví, jak to tu počítají.
Odplouvání z Railay
Na Lantě se přesouváme až na její nejvzdálenější jižní cíp, který je ve srovnání s populárním severem velmi klidný. Po další čtyři noci budeme přebývat v Bamboo Bay Resort v úplně poslední zátoce, kde kromě asi tří chatkových resortů není vůbec nic. A to se nám právě líbí 😀.
Náš bungalov sice vypadá poněkud opotřebovaně, ale má všechno, co potřebujeme. A hotelová restaurace umístěná nad vodou na začátku zálivu nabízí úžasný výhled na celou pláž.
Bamboo Bay Resort s restaurací
Odpoledne využíváme ke koupání a na pláži se zdržíme až do západu slunce. Slunce tu zapadá do moře, takže o kýčovitě krásné pohledy je taky postaráno 😀. Na začátku zálivu je pláž kamenitá, ale stačí ujít pár desítek metrů a jsme na krásné čisté pláži plné jemného písku, který pokračuje i při vstupu do moře. Pravda, písek tu asi nemá tak světlou barvu a skály nepadají dramaticky do moře jako na Railay, ale zase je tu jen pár lidí 😀. Docela příjemné jsou i vlnky, které si zejména Vítek dokáže užít. A kde jinde může člověk potkat na pláži krávu? 🫢
Bamboo Bay pláž se západem slunce
Noc je zajímavá, protože sepětí s přírodou je tady znát víc než kdekoliv předtím. Ještěrky se nám prohání po stěnách a bezostyšně vydávají dost hlasitý mlaskavý zvuk. I Lukáš, kterého jen tak něco nevzbudí, je několikrát za noc vzhůru. Že prý si myslel, že ho budím já, jak na něj mlaskám, že chrápe 🤓.
Dopoledne se projdeme vykoupat do vedlejší zátoky Khlong Jark. Je podobně klidná jako ta, ve které bydlíme. Na pláži je skutečně jen pár lidí. Voda je průzračně čistá.
Odpoledne vyrážíme na pláž do „naší‟ zátoky. Lukáš s Vítkem konečně nasazují masky a šnorchly a vyrážejí objevovat kouzlo zdejšího podmořského života. Bohužel je asi zrovna příliv a voda zakalená, takže mnoho toho nevidí. Vítek je ale nadšený i z mála a každá rybička je pro něj zážitkem. Je vidět ten posun, jak už dokáže krásně spolupracovat a plavat celou dobu vedle táty.
Vodní radovánky prokládáme hraním si na a v písku. Emička s Vítkem se nechávají od táty celí zahrabat, že jim koukají skoro jen hlavy. Mají z toho děsnou legraci a ta je překvapivě nepřechází ani ve chvíli, kdy se vlna přelije až za ně 😀.
Sice přemýšlíme, že bychom ještě vyrazili na šnorchlovací výlet na některý z ostrůvků poblíž, ale vypadá to dost jako masovka a do toho se nám už nějak nechce. Navíc Lukášovi není dobře, takže se zdržujeme jen v naší zátoce. Aspoň si užijeme nějaký ten relax 😀.
Zjišťuji, že už jsem asi poněkud otupěla, pokud jde o vnímání pálivosti jídla. Dokážu pozřít i to, čeho bych se doma ani nedotkla. A dokonce nabízím dětem jídlo, které považuji za absolutně nepálivé, zatímco ty následně ječí, že prý to pálí 😈. Jinak pokud jde o jídlo, už i Emička má jasno a na dotaz, co si dá k jídlu, každý večer odpovídá „rejži ňákou‟ 😀.
Po včerejším válení se je na čase se zase trochu hýbat a tak podnikáme pěší výlet do národního parku, který je na samém jihu ostrova. Kromě cesty tam a zpátky si procházíme ještě značený okruh parkem, takže nakonec to odhadem vychází na nějakých 7 km. Když k tomu člověk připočítá to vedro a neustálé střídání prudkého stoupání a klesání, je to nakonec docela náročný výšlap, který děti zdárně unavil 😀. Chudákovi Vítkovi se už u večeře zavírají oči.
Procházka parkem Mu Ko Lanta až k nejjižnější pláži Laem Ta Nod
Kromě naučné stezky pochybné kvality je součástí parku pěkná pláž a nad ní docela fotogenický maják, i když celá scenérie působí spíš jako ze Středomoří. Taky tu vidíme nejvíc opic za celý svůj pobyt v Thajsku a jak se zdá, jsou až nepěkně drzé. Nemají problém se producírovat kolem lidí na metr daleko a nějaké slovní zaplašování na ně ani trochu neplatí.
Při odchodu z parku jsme dokonce svědky scény, jak se tlupa opic vrhla na odjíždějící motorku jenom proto, že motocyklista měl na řídítkách pověšený pytlík s mandarinkami. Měl co dělat, aby jim zmizel a opice prskaly dost agresivně, navíc se sbíhaly stále další a další. Taky jsme přidali do kroku 😐.
Tlupa drzých opic
Po tomto poměrně únavném výletu jsem si dopřála trochu rozmazlování v podobě olejové masáže. Ostatně byl by hřích v Thajsku nezakusit masáž 😌. Na pravou thajskou jsem ale neměla dost odvahy, ona i tahle odlehčená verze byla místy poměrně akční. Nejpřekvapivějším momentem bylo, když si mi masérka (a že to nebyla žádná muší váha) celou svou váhou vlezla na záda a tam spočinula několik dlouhých vteřin.
Jinak to byla zajímavá kombinace masírování a protahování, kdy se masírovala např. i brada a tahalo se i za ucho 🤪. Celá tahle sranda trvala hodinu a stála v přepočtu necelých 300 Kč. Snad budu zítra schopná vstát z postele 😀.
Všechno má svůj konec a tak trochu rozmrzele opouštíme moře. Návrat do Bangkoku nám zabere skoro celý den. Cestujeme do Krabi na letiště mikrobusem, který se dvakrát nalodí na trajekt, z Krabi je to pak už letecky. Doprava v Bangkoku ve večerních hodinách je kritická, takže cesta z letiště do hotelu se protahuje a přijedeme dávno za tmy.
Přelet z Krabi do Bangkoku
Naštěstí jsme vpuštěni dovnitř 😀. Hotýlek Baan Tepa Boutique House je kouzelný. Je ve starém domě a pokoje prostě udělaly tak, jak jim to vyšlo. Takže náš pokoj má třeba koupelnu přístupnou jenom z balkonu ☺️.
Ubytování v Baan Tepa Boutique House
Přestože je pozdě, máme hlad a vydáváme se do ulic ulovit něco k snědku. Cestou z letiště vidíme z taxíku nějaké shromáždění, lidé chodí s balónky a květinami, koná se jistě nějaká sláva. Tam bude jistě i nějaké jídlo 😀. Jenže v době, kdy my na místo dorazíme, je už vše vyprodáno a zavřeno.
Jsme ve čtvrti vládních institucí a nejrůznějších úřadů, samý široký bulvár a temné ohromné budovy, k snědku se tu nenajde nic a ani na obchod tu člověk nenarazí. Už to začíná vypadat, že po osmé večerní Bangkok přestává žít, když zabrousíme do normální obytné čtvrti a konečně můžeme změnit názor. Jsme už tak vyhladovělí, že si dáváme nudlovou polévku hned u prvního pouličního stánku a máme dojem, že chutná naprosto božsky 😋.
Jsme tu poslední den a chceme si užít ještě něco z toho, co jsme zatím z Bangkoku vidět nestihli. Nejdříve couráme tržištěm poblíž hotelu, kde jsou k mání hlavně věci na přípravu jídla, spousta ovoce a zeleniny, ryby, krevety, krabi, mušle, žáby, želvy…
Tržiště na Soi Luk Luang
Pak nasedneme v přístavu na loď a necháme se dovézt do Čínské čtvrti. Ta bangkocká by prý měla být zvláště autentická. Je tu tedy parádní mumraj a po stranách ulice jeden krámek vedle druhého nebo dílnička vedle dílničky.
Cesta po řece kolem známých míst až na jih do čínské čtvrti
Zvlášť zajímavé nám připadají ty s nejrůznějšími zrezivělými součástkami navršenými na hromadu. Vítek prohlašuje, že takový nepořádek se mu nelíbí a že se máme rychle pohnout jinam 😀. Čínské chrámy vtisknuté mezi tohle všechno ho naopak zajímají a rovněž tak jídlo, které se tu nabízí všude kolem.
Čínská čtvrt v Bangkoku
Dojdeme do dalšího přístavu a opět lodí se přibližujeme k nám už známé Khao San Road. Z lodi si naposledy vychutnáváme panorama Bangkoku nad řekou. Na Khao San Road se jednak cpeme jarními závitky, druhak nakupujeme pár kousků oblečení s ryze thajskou tématikou. Ještě ani nedojdeme na konec ulice a Emička už se zkušeně probírá pověšenými tričky a kalhotami 😀.
Po krátkém odpočinku a dobalení se vydáváme na naši poslední thajskou večeři. Je po deváté, takže pouliční stánky už nefungují. Usedáme nakonec v příjemné restauraci se stejně lidovými cenami a naposledy si dopřáváme smaženou rýži a nudlovou polévku. Pak už nás čeká jen cesta.
Nadzemní dráhou jsme za chvilku na letišti. Předtím jsme provedli online check-in, takže jen vypravíme zavazadla a máme dost času. Couráme po letišti, utrácíme posledních pár drobných a máme pořád dost času.
Pak procházíme bezpečnostní kontrolou, tam je trochu fronta, ale pořád v pohodě. Zadrhne se to až na pasové kontrole, kde jsou fronty docela značné. Stojíme ve frontě a moc to nepostupuje. A čas běží… Lukáš pak podniká zoufalý pokus a ptá se lidí na začátku fronty, jestli by nás nepustili před sebe, že už potřebujeme být na bráně k letadlu. Nepochodil.
Před námi je to samý Číňan a ti jsou zřejmě vzhledem k jejich počtu vychováváni jinak. Sice se rozplývají nad našimi dětmi, ale nepustí před sebe nikoho, ani když vidí, že už mi Emička klimbá na rameni. Jsme už z toho pěkně nervózní a pomalu začínáme přemýšlet, co jako budeme dělat, když nám to letadlo uletí.
Uprostřed noci na letišti za městem, s dětmi, zato bez věcí, které nám odletí pryč. K úředníkovi pasové kontroly se dostáváme pět minut poté, co se má zavírat brána k našemu letadlu. Po zdlouhavé proceduře se dáváme do běhu směrem k patřičné bráně. Je to ale sakra velké letiště. S batohem na zádech a Emičkou v náručí mi brzy docházejí síly.
Lukáš s Vítkem mají náskok, snad vlastními těly zabrání letadlu v odletu bez zbytku rodiny 😅. Cestou míjíme týpky s cedulemi „final call‟ pro náš let. Pak se Lukáš s jedním zastavuje, týpek vytahuje vysílačku a na bránu hlásí, že už se blížíme. Hned jsme o něco klidnější 😮💨.
Přesto pokračujeme pěkně v tempu k bráně. Je to snad kilometr! Když tam konečně s jazyky na vestě a srdcem až v krku dorazíme a jsme vpuštěni dovnitř, úlevou dostávám záchvat smíchu 😂.
Samotná cesta už je pak jako nic, když to nejhorší jsme si odbyli na začátku 😀. V Praze je sice nad nulou a pro našince nic moc zima, stejně se ale cestou domů rozklepu. Asi mi bude chvilku trvat, než se zase aklimatizuji na domácí podnebí.
A první dojmy po návratu kromě změny podnebí? Teprve po návratu z Asie si člověk uvědomí, jak je to tu sympaticky maličké a nezalidněné 🥰.
