V minulých letech jsme poslední prázdninový týden trávili u některého ze severoitalských jezer, jejichž kouzlu jsme propadli. No jo, ale kam se vrtnout teď, když už jsme všechna ta jezera navštívili a na stejné místo nechceme? Prst na mapě nás vede východně - podobný reliéf, taky hory a jezera... a je jasno, letos to bude Slovinsko!
Jezero Bled
Není čas ztrácet čas, takže vyrážíme na cestu rovnou po práci. Teda po mojí práci, přesněji řečeno, ostatní si válí šunky, neboť mají prázdniny a tudíž můžou vyrazit kdykoliv. Dnešním cílem je Linec, kde přespíme a zkrátíme si tak pak další cestu druhý den až do cílové destinace ve Slovinsku.
Centrum Lince a Mariendom
Do Lince dorazíme k večeru a po ubytování se v hotelu vyrážíme na obhlídku centra města, které máme nedaleko. Linec nakonec příjemně překvapil - hlavní náměstí i nábřeží Dunaje byly velice příjemnými místy pro večerní procházku, kterou jsme zakončili u již nasvíceného gotického dómu.
Milé vzpomínky na Linec dotvořil i báječný řecký gyros, který jsme cestou městem povečeřeli. Byl tak dobrý, že Vítek se vracel ještě pro opakovaný nášup 😀.
Dnes už nás tedy čeká Slovinsko, ale ještě předtím uděláme hezkou zastávku u Wörthersee. Prohlédneme si kostelík v Maria Wörth a pokocháme se výhledy na jezero.
Kostelík v Maria Wörth u Wörthersee
Další zastávkou už je slovinské jezero Bled. Nicméně mezitím se zhorší počasí a docela dost prší. Když už jsme tady, na procházku k jezeru ale vyrazíme, i když ty výhledy holt nejsou úplně takové, jak jsme si představovali. Než se ale vrátíme k autu, počasí se trochu umoudří a Lukáš má tedy možnost aspoň ulovit nějaké lepší obrázky prostřednictvím dronu.
Jezero Bled s ikonickým kostelíkem na ostrově
Závěr cesty k našemu pronajatému domečku se zdá být nekonečný. Do městečka Kanal ob Soči dorazíme už téměř za tmy, ale majitel Igor na nás vytrvale čeká, všechno nám vysvětlí a ukáže a zanechává nás svému osudu i s darovanou lahví vína.
Chystáme se pokojně ke spánku, když Emička na stěně ve „svém‟ pokoji objeví štíra. A je rázem po klidu. Naštěstí to zvíře má tolik rozumu, že postupem času popoleze od stropu po stěně níž a nechá se chytit do krabičky na svačinu. Tak hurá, všichni můžeme jít spát. Předtím ale cítím potřebu otevřít to víno, co nám tu zanechal majitel (na uklidnění).
Domeček je takový postarší a rozvrzaný, vybavený kdejakou veteší, ale máme tu všechno co potřebujeme a myslím, že tu ten týden pohodlně strávíme. Ráno venku na zápraží je ale vyloženě kouzelné, snídaně tu chutná božsky a čerstvé fíky tu můžeme trhat přímo ze stromu.
Zápraží domku a řeka ve městečku Kanal ob Soči
Usneseme se jednomyslně na dnešním programu - je třeba využít krásného počasí a tak zamíříme za horskými výhledy do místa zvaného Mangartsko sedlo. Trochu nám zatrne při příjezdu k ústí cesty, která k sedlu vede. Tam stojí týpek a lámanou angličtinou nám vysvětluje, že nahoru je to teď zavřené, že už je tam nahoře plno, že bude trvat tak hodinu, než nějaké auto bude moct nahoru pustit a tak že asi nemá cenu tam čekat.
Cesta na Mangartské sedlo
Je to tak, že nahoru k sedlu je regulovaný provoz, cesta je úzká, vyhýbání s autem v protisměru je trochu oříšek a na konci cesty je možnost parkování jen pro pár aut. Proto je v případě, že je nahoře už plná kapacita toho nevelkého parkoviště, nutné dole počkat, než se nějaká auta zeshora zase vrátí dolů. Naštěstí jsme se nenechali odradit a ani to netrvalo tak dlouho a dostali jsme se mezi vyvolené s povolením k vjezdu nahoru.
Vrcholek hory Mangart
Už sama cesta k sedlu stála za to, klikatá jak had, místy tunely, místy už krásné výhledy. Poslední úsek dříve provozované cesty až nahoru do sedla je nyní zavřený, ale pěšky se dá dojít a této možnosti jsme rádi využili.
Výhledy z Mangartského sedla
Překonali jsme hranici dvou tisíc metrů a ze sedla a okolí jsme se kochali nádhernými výhledy, a to jak na slovinskou, tak italskou stranu. I přes víceméně slunečné počasí to ale nahoře bylo na bundu (naše zmrzlina Emička navlíkla rovnou tři 😀).
Vodopád Boka a výhled z něj na údolí řeky Soča
Výlet do sedla se nám docela protáhl, takže už nic moc dalšího nestíháme. Zastavujeme ale ještě u vodopádu Boka, který patří ve Slovinsku k nejvyšším a nejmohutnějším. Padá z výšky 106 metrů a i teď v letním sušším obdobím je vidět, že má docela značný průtok. Vodopád už je vidět ze silnice vedoucí kolem, lepší pohled je ale z vyhlídky, kam se dostaneme nedlouhou pěší stezkou. Je hojně navštěvovaný, na vyhlídce se neustále střídají lidé. Přesto se Lukášovi podaří pustit i dron.
Cestou zpět k domečku zastavujeme ještě na zmrzlinu v cukrárně v „našem‟ městečku. Jeden kopeček je tu neskutečná porce skvělé chuti, kterou má kornoutek problém udržet, to vše v ceně 2 €. Mňam.
Dnes to opět vypadá na vydařené počasí a volba padá na návštěvu vodopádu a soutěsky. Vybíráme konkrétně vodopád Kozjak, který má sice jen nějakých 15 metrů, ale je zajímavý tím, že je ukrytý v jeskyni.
Kostnice italských vojáků 1. sv. války, Napoleonův most přes Soču
Vede k němu pěkná lesní cesta a na konci v jeskyni je vybudovaný dřevěný můstek, ze kterého je na vodopád a smaragdové jezírko pod ním parádní pohled. Je to ovšem opět velmi turistické místo s množstvím lidí, což trochu kazí dojem.
Vodopád Kozjak před jeskyní i v ní
Dále pokračujeme do soutěsky Tolminska korita. Ta také patří mezi v regionu oblíbené cíle, ale je docela dlouhá, takže výletníci se rozprostřou. Čeká nás tu samé stoupání a klesání a pak zase stoupání a tak pořád dokola. Navíc už se celkem dost oteplilo, takže se i zapotíme. Je to ale pěkná cesta s výhledy na tyrkysovou vodu pod námi.
Soutěsky Tolminska korita s kamenem ve tvaru srdce zapasovaným mezi skály
Den zakončíme na terase u grilu, než nás vyžene zima. I pohledy na zalesněné kopce v okolí, které už místy mění barvu, nás utvrzují v tom, že léto se už pro letošek pomalu loučí.
Vesnička Kanal ob Soči
Zdejší oblast je známá mj. tím, že se sem jezdí za adrenalinovými zážitky. A tak i my jsme se rozhodli si obohatit život, a to konkrétně o canyoning. Původně jsme aktivitu měli domluvenou pro všechny čtyři, ale Emička se nakonec zalekla a tak prostupovat kaňonem šel nakonec jen Lukáš s Vítkem.
To se ale týká až odpoledne, takže předtím ještě podnikáme procházku kolem soutěsky Velika korita. Soutěska je daleko menší než Tolminska korita, ale za to je líbivá a přírodní po celé své délce. Žádné chodníčky ani můstky.
Soutěsky Velika korita na řece Soča
Dá se chodit po horním okraji skal, které soutěsku utvářejí. A pokud se člověk odváží přijít až na samotnou hranu, má skvělý výhled na valící se průzračnou tyrkysovou vodu několik metrů pod ním.
Tohle není nic pro moji závrať a vidět své nejbližší, jak se nahýbají přes okraj, aby ulovili co nejlepší fotku či video, je slušná nálož pro moje nervy. Ale jinak je tu opravdu moc pěkně a tyrkysová voda v poledním slunci ideálně ladí s bílými skalami.
Odpoledne se tedy přesouváme do Bovce, kde chlapy čeká ten canyoning. Domluvené to mají na české základně a nakonec jdou jen v komorní skupince čítající čtyři osoby a průvodce.
Soutěska Sušec
Už pěší výstup nahoru k soutěsce Sušec je patrně poměrně náročný, ale Vítkovi se prý moc líbil. A pak už začíná to pravé dobrodrúžo, někde sjezdy vodopádů, jinde skoky z převisů do vody pod sebou. Vítek se vrací velice spokojen, Lukáš přežil, takže suma sumárum asi dobrý zážitek 😀.
Kanyoning v soutěsce Sušec
Já s Emičkou zatím trávíme odpoledne s knihou na nedaleké oblázkové pláži u řeky Soča, která je tu v této oblasti všudypřítomná. Taky jsme si to náramně užily, i když na koupačku v té ledové vodě to tedy nebylo 😀.
Vítek si jde ještě po návratu do domečku zaběhat, asi měl toho výdeje energie v soutěsce málo! Po kom to dítě je?? Já už se zatím pomalu vidím v pelechu.
V ložnici se ovšem usídlil další štír. A ještě k tomu i nějaká mnohonožka. Takové havěti jsme nepotkali snad ani nikde mimo Evropu, fujtajksl. Lukášův postoj je ovšem jasný, kvůli mně žádný hmyz odstraňovat nebude, navíc se teď jedná o menší exempláře, takže pohoda, ne? Pomalu dochází víno…
Dnešní předpověď slibuje poslední pěkný den s jistým počasím a tak vyrážíme do průsmyku Vršič užít si ještě něco pěkných horských výhledů. Nejsme sami s tímto nápadem, takže v nejvyšším bodě průsmyku je dost obtížné zaparkovat. Ale po chvilce čekání se zadaří.
Průsmyk Vršič
Už teď jsme o pár metrů výš než Sněžka a vyškrábeme se ještě výš, abychom měli ještě lepší rozhled. Jsme obklopeni horami a výhled do všech světových stran je úchvatný.
Kopec Vršič (1737 m n.m.) a výledy z něj na vyšší kopce okolo
Po opuštění průsmyku se vracíme serpentinami zase dolů a zanedlouho zabočíme k místu zvanému Šunikov vodni gaj. Jde o soustavu vodopádů a tůněk na potoce Šunik, je tu o poznání míň lidí než jsme potkali zatím jinde a přitom se jedná o nádherné místo.
Šunikov vodni gaj
Nerozumíme tomu, jak to tu mají nastavené, že některá místa jsou zpropagována a zpoplatněna a přitom nám ani nepřipadají jako nic extra, a pak jsou tu takovéhle skvosty, kde nikdo nevybírá žádné vstupné a člověk se o nich sotva dozví. Tady se nám tedy líbilo moc.
Okolí vodního háje, bez lidí, zato s prchajícím hadem
Měli jsme tu tedy také jedno nečekané setkání, a to s asi 1,5 metru dlouhým hadem, který se plazil kolem potoka. Už mě ty místní potvory pomalu přestávají bavit.
Den zakončíme dvojnásobnou náloží zmrzliny v „naší‟ cukrárničce s výhledem na oblouk mostu v Kanalu. Možná poslední slunečný den se musí řádně využít až do konce.
Předpověď už vypadá nejistě, nicméně se zmírnila aspoň v tom smyslu, že má jít snad jen o přepršky. Tak to riskneme a vyrazíme k jezeru Bohinj, což je tu asi zatím nejvzdálenější cíl našeho výletu. Cesta je dlouhá předlouhá, i když je pořád na co koukat. Vede nás to vesničkami rozesetými po kopcích, po úzkých a ještě užších klikatých silničkách.
Jezero Bohinj v údolí vytvořeném ledovcem
Po příjezdu k jezeru Bohinj zahájíme poznávání okolí výšlapem k vodopádu Savica. A tady se opět dostáváme do střetu s realitou, kdy tak úplně nechápeme, proč se za jeho návštěvu platí. Jako není špatný, ale žádná bomba.
Vodopád Savica
Dále uděláme fotozastávku na břehu jezera. Krátce se pokocháme panoramatem hor na pozadí modré vodní plochy a už uháníme k další ze soutěsek.
Soutěska Korita Mostnice
Touto soutěskou je tentokrát Korita Mostnice. Tady stihneme udělat okruh kolem vodou vymletých skal a skalních stěn vysokých prý až 20 metrů, mezi kterými bouří voda, tak akorát, abychom stihli autovlak.
Autovlak ve stanici Bohinjska Bistrica
Nápad popovézt se autovlakem vznikl spontánně cestou sem, abychom si zkrátili cestu a mimo to zažili něco nového, když už tu taková možnost je. Vlakem projedeme konkrétně úsek Bohinjska Bistrica - Most na Soči, který čítá 28 km a téměř hodinu jízdy.
Zajímavé je, že po najetí autem na podvozek vagónu nás obsluha klidně nechává sedět v autě. Čekali jsme, že pasažéry zaženou do klasického vagónu zařazeného před ním. A tak jedeme v autě vlakem, docela kuriózní situace 😀.
Cesta autovlakem
Trať se téměř hned za stanicí noří do šestikilometrového tunelu. Tunelů, tunýlků a můstků je na ní nepočítaně. Lokomotiva je starý diesel a přestože to v průběhu cesty túruje co to jde, většinu času jede krokem a leda dost smrdí. Navíc v jediné mezistanici stojíme a čekáme až projede vlak z protější strany, to pak jeden snadno porozumí té hodině cesty 😀. Ale je to zážitek a cestu i výhledy do údolí, kterými si to vlak šine, si fakt užíváme.
Řeka Soča a vesnice Most na Soči
Zbytek cesty autem si ještě ozvláštníme zastávkou v místě, kde se koryto řeky Soči rozšiřuje a připomíná jezero. S kulisou kopců na pozadí tento pohled směle konkuruje tomu od Bohinjského jezera.
Večeři Lukáš naposledy ugriluje. V noci na dnešek sice pršelo, ale přes den jsme zase měli kliku, nespadla ani kapka (až tedy na těch pár kapek v době grilování). Zítra už nás to ale nemine, předpověď slibuje boží dopuštění…
Ráno je opět mokro a předpověď pro hory a okolí stále vypadá neslavně, tudíž se rozhodujeme, že tomu ujedeme na pobřeží. Cesta tam sice trvá nějaké dvě hodiny, ale počasí tam má být lepší a aspoň uvidíme taky moře.
Kolem elegantních paláců v Terstu jen projedeme, uděláme si ovšem pomyslnou poznámku, že by to tu stálo za zastávku (někdy pro příště). První zastávku uděláme až v Koperu. Tam nejdřív žasneme nad obřími nákladními loděmi v přístavu a pak už se zanoříme do úzkých uliček historického centra.
Přístav a město Koper na pobřeží Jadranu
Je příjemně teplo a my lačně nasáváme přímořský vzduch s nemilou vidinou, že prázdniny a léto pomalu končí. Touláme se uličkami bez daného cíle, ale všude, kam přijdeme, se nám moc líbí. Otvírají se před námi další náměstíčka s kašnami nebo upravená nádvoří. Procházku si ohromně užijeme a zakončíme ji neméně příjemným posezením u kafíčka a dortíků v cukrárně u hlavního náměstí.
Stará část města Piran
Dál se přesouváme do městečka Piran, které mnozí považují za nejkrásnější na slovinském pobřeží. Tak tomuhle člověk i rád věří! Je tu opravdu nádherně. Projdeme se kolem moře, kde si Emička plní přání a aspoň si smočí nožky.
Kostel sv. Jiřího v Piran a výhled od něj na náměstí
Pak vystoupáme ke kostelu, odkud se nám naskytne parádní pohled přes střechy domů na moře a další část pobřeží. Následně se vydáme zase do křivolakých dlážděných uliček a jimi sestoupíme na pobřežní promenádu vinoucí se kolem městečka. Na jedné straně máme typické místní městské domy s dřevěnými okenicemi na oknech a restauracemi s předzahrádkami v přízemí, na druhé nás od moře dělí jen kamenitý vlnolam.
Křivolaké uličky a nábřeží s vlnolamem
Takhle si v jedné z restaurací u pobřeží vychutnáme pizzu a pak ještě s dětmi pokračujeme přes hlavní náměstí dál kolem přístavu pro čluny a plachetnice, zatímco Lukáš už maže zpátky pro auto, neboť se blíží vypršení limitu pro parkování. Tak rychle nám to tady uteklo! A zpátky se nám nikomu nechce, tohle místo se těžko opouští.
Náměstí Giuseppa Tartiniho (původně přístav) a současný přístav
Po příjezdu zpět do hor jsou mokré cesty a jen co vlezeme do našeho domečku, spustí se brutální liják a následně i bouřka. Jestli to do rána nepřejde, tak bude cesta asi radost…
Sice v noci pršelo tak, že nám pod dveřmi zateklo až do chodby, ale v den návratu domů nás přivítalo krásné ráno. Hory se s námi rozloučily v měkkém světle ranního slunce a v údolích se válely mraky.
Cesta domů
Cesta proběhla v pohodě, jen na rakouské dálnici to místy stálo. Čekali jsme to ale mnohem horší s ohledem na to, že cestujeme v průběhu posledního prázdninového víkendu, kdy se všechno to, co vyjelo na jih, vrací na sever. Celkem jsme na cestě strávili 11 hodin, Lukášovi patří můj upřímný obdiv.
Celou dobu dnes bylo počasí jak malované. Jen jsme ale přejeli českou hranici, spustil se ceďák. Jak příznačné. Vítejte doma!
